Parlamentní demokracie

Autor: Tom Lexís | 2.10.2010 22:49 | 0 komentářů | Přečteno: 1650 krát

Suverenita lidu, princip demokracie, z nějž vyplývá, že zdrojem veškeré moci ve státě jsou všichni členové dané společnosti (lidé, lid). V. t. moc ustavující. Autorem tohoto konceptu suverenity je francouzský filosof J. J. Rousseau, který jím nahradil tradiční pojetí suverenity, z nějž vyplývalo, že ve státě je suverénem panovník, tj. jediná osoba, jejíž vůle se stává zákonem a jejíž moc není ani zákonem omezena. V Rousseaově formulaci je lid jak pramenem veškeré moci, tak i jejím nositelem a vykonavatelm. V. t. demokracie přímá.

demokracie, řecky vláda lidu – mnohoznačný termín, jímž se zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Termín poprvé použil ve starém Řecku Hérodotos ve významu (na rozdíl od monarchie a oligarchie) vlády mnohých, charakterizované zejm. jako rovnost před zákony. Platón považoval demokracii za slabou, protože je v ní vláda rozdrobena; zdůrazňoval její nivelizační roli a charakterizoval ji jako rovnost stejně rovných i nerovných. Aristotelés pojímal demokracii jednak jako vládu mnohých (ve shodě s Hérodotem), jednak jako špatnou formu zřízení, které na rozdíl od políteie upřednostňuje prospěch chudých, nikoli všeobecný prospěch. Nejednoznačnost aristotelského pojetí demokracie (její pozitivní i negativní smysl) se udržela až do 18. století. Pro moderní chápání demokracie je rozhodující období 1780 – 1800, kdy během Velké francouzské revoluce začala být demokracie (a slovo demokratický) chápána jako výraz sociální a politické síly, hnutí (nikoli pouze jako forma zřízení). Nové pojetí zevšeobecnělo v 19. stol. Ve 20. stol. stálo proti sobě pojetí demokracie liberální (založené na myšlence trhu a osobní svobody) a marxistické (založené na uskutečnění socialismu a komunismu). Moderní liberální demokracie je založena na třech komplexech všeobecných principů: a) tradiční občanská práva; b) předpoklad, že státní moc vychází z lidu, který ji ustanovuje a kontroluje a ukládá jí odpovědnost vůči všem občanům; předpokladem demokratické moci je ústavnost vlády, zákonodárství, zákonnost správy a nezávislé soudnictví (viz též dělba moci); c) vůle lidu je uplatňována všeobecnými, přímými a tajnými volbami, vedoucími v zastupitelské demokracii k lidovému zastoupení. Demokracie není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie přímá a zastupitelská.

decentralizace, organizační uspořádání rozdělující řízení něčeho do více organizačních jednotek. Přenesení politické moci a odpovědnosti z ústředních orgánů na nižší a místní orgány. Smyslem decentralizace je delegovat pravomoc a odpovědnost co nejblíže místa realizace rozhodnutí, a tím zvýšit účinnost řízení. Stupeň decentralizace úzce souvisí s mírou demokracie. Státy založené na nedemokratických principech se zpravidla vyznačují vysokou centralizací. Decentralizace státu na nejvyšší úrovni mívá podobu federace.

demokracie participační, model demokracie budovaný v protikladu k elitářské i ekonomické teorii demokracie. Vyjadřuje úsilí dovršit politickou modernizaci a historické rozšiřování skupin vybavených občanskými právy prohloubením aktivní účasti obyvatelstva na rozhodování ve vládě i v lokalitách. Charakteristické jsou požadavky decentralizace a odstranění sociální nerovnosti s cílem zabránit tendencím k autoritářské vládě i k politické apatii obyvatelstva.

demokracie přímá, politický systém, ve kterém se občané podílejí na rozhodování bezprostředně; suverenita lidu se (na rozdíl od demokracie zastupitelské) uplatňuje přímo a bez zastupitelských institucí. Zejm. v antických demokraciích hrála demokracie přímá podstatnou úlohu (např. přijímání zákonů na lidových shromážděních, rozhodování o válce ap.), u moderních států s velkým počtem obyvatel je (mj. z technických důvodů) rozšířena demokracie zastupitelská; v poslední době se však i v ní opět více prosazují některé postupy demokracie přímé, např. referendum a plebiscit.

demokracie zastupitelská, demokracie reprezentativní, demokracie nepřímá – systém vlády, v němž se suverenita lidu neuskutečňuje přímo, ale prostřednictvím k tomu vytvořených institucí; na rozdíl od demokracie přímé je suverenita delegována na orgán zv. zastupitelský (reprezentativní). Demokracie zastupitelská spojuje dva principy, považované až do konce 18. stol. za neslučitelné: politická práva lidu (suverenita) a zastupitelský mandát (obsahově neomezené pověření reprezentantů rozhodovat jménem a ve prospěch celé obce a obecného blaha). Převážně se za demokracii zastupitelskou označuje svrchovaná aktivita členů zastupitelských, zejm. zákonodárných orgánů (poslanců a senátorů), ustavovaných ve svobodných volbách a podrobených přinejmenším pravidelné kontrole voličů jako nositelů suverenity. V zásadě jsou reprezentanti vázáni pouze svým svědomím, ústavními pravidly své země, zásadami lidských práv a poslušností k celé obci, nikdy ne ke konkrétnímu souboru voličů nebo politické straně. Opak demokracie přímá.

referendum, hlasování, kterým voliči celého státu nebo některé z jeho částí rozhodnou o přijetí či zamítnutí zákona, předpisu, návrhu či programu, které byly předloženy k posouzení obyvatelstvu místo zákonodárným orgánům. Jedna z mála zachovaných metod přímé demokracie. Ve státech, které referendum připouštějí, bývají podmínky pro jeho provedení zakotveny v ústavě. V některých státech je referendum povinné pro určitou kategorii zákonů (Švýcarsko), v jiných existuje pouze na lokální, nikoli celonárodní úrovni (USA). Významná jsou referenda vypsaná hlavou státu pro schválení důležitých rozhodnutí a referenda vypsaná zákonodárným sborem, který přenesl na lid zodpovědnost v kontroverzních případech (povolení rozvodu v Itálii v roce 1975). Iniciativu k referendu mohou zahájit voliči sami sbíráním podpisů; dosáhne-li se určitého, zákonem stanoveného počtu podpisů, referendum se musí uskutečnit. V současnosti se výraz referendum stále častěji používá i pro plebiscit.

plebiscit, rozhodnutí obyvatelstva určitého území nebo národa o své politické budoucnosti (o změně politického systému, o příslušnosti k určitému státu apod.). Jedná se o jednorázové rozhodnutí, které není předepsáno pro některé zákonem stanovené případy, jak je tomu u referenda. Např. Itálie byla sjednocena pomocí plebiscitu a po 1. světové válce na různých územích se smíšeným obyvatelstvem byly organizovány plebiscity ve smyslu národního sebeurčení.

Hodnocení: 2.3/5 (36 hlasů)

Komentáře (0)

Přidat komentář

Odeslání komentáře
Pro tučné písmo použijte [B]text[/B] pro kurzívu [I]text[/I]
Smajlíci: :-) ;-) :-( :-D :-! 8-) :-/ *WALL* *ROFL* *LOL* *YES*

© Copyright 2008 - 2010 Portik.cz - all rights reserved, realizace Live trading, s.r.o.
Nezodpovídá za kvalitu, zdroj a prává všech uveřejněních referátů !