Platón

Autor: Kamča Nová | 15.9.2010 16:40 | 0 komentářů | Přečteno: 2449 krát

OSNOVA:
1) Platónův život
2) Platónova filozofie
3) pojetí idejí
4) Platónova díla, Platónův ideální stát
5) novoplatónizmus

Platón
(427 - 347 př. n. l.)

Tři největší filozofové starověku byli Sókratés, Platón a Aristotelés a každý z nich svým způsobem poznamenal evropskou civilizaci. Tvoří v historii filozofie předěl nejen časový, ale i geografický. Sókratés je totiž v historii filozofie první filozof, který se narodil v Athénách, a jak on, tak jeho dva následovníci v Athénách žili a působili. Tedy asi od roku 450 před naším letopočtem se Athény staly kulturním centrem světa a filozofie zároveň dostala nový směr.
Jejich předchůdci filozofové přírody zkoumali především přírodu, a mají proto důležité místo v dějinách vědy. V Athénách se však zájem soustředil na člověka a na jeho místo ve společnosti. Postupně se tu vyvinula demokracie s lidovým shromážděním a soudy. .

Platónův život

Platón pocházel z athénské aristokratické rodiny. Dostalo se mu na jeho dobu nejlepšího možného vzdělání. Ačkoli se s filozofií seznámil nejprve prostřednictvím Krytalovým, což je představitel hérakleitovské filozofie, nejvíce ho ovlivnil sedmiletý styk se Sókratem. Platónovi bylo 29 let, když musel Sókratés vypít pohár jedu. Platón byl jeho dlouholetým žákem a soudní proces s ním podrobně sledoval. Že město Athény dokázalo odsoudit svého nejušlechtilejšího občana, na něj nesmazatelně zapůsobilo a posléze ovlivnilo i celý směr jeho vlastního filozofického působení. Pro vývoj jeho filozofie byl důležitý pobyt v městech jižní Itálie a Sicílie. Zde prohloubil svou znalost učení eleatů a pythagorovců.
Hodlal se zezačátku věnovat politice. Tehdejší politika se mu však svými egoistickými a skupinovými zájmy znechutila a tak se Platón začal zamýšlet nad kořeny zla ve společenském a politickém životě . Nakonec došel k závěru, že jedinou možnou nápravu poskytuje filozofie a vyslovil zároveň svůj známý požadavek, aby stát byl řízen filozofy, nebo aby se vládnoucí ve filozofii vzdělávali.

Kousek za Athénami založil Platón vlastní filozofickou školu. Byla v malém hájku pojmenovaném po řeckém bájném hrdinovi, jenž se jmenoval Akadémos. Platónova škola se proto nazývala Akademie . Od té doby vzniklo všude ve světě tisíce akademií. Mluví se také často o akademickém životě, o akademickém přístupu atd. Na Platónově Akademii se vyučovala filozofie, matematika, zejména geometrie, a gymnastika. I když vyučování možná není to správné slovo. Nejdůležitější byl totiž živý rozhovor s žáky. Proto nejběžnější Platónovou písemnou formou vyjadřování se stal dialog.

Platónova filozofie

Platón je prvním vyhraněným filozofickým idealistou, výrazným představitelem objektivního idealismu v dějinách filozofie. Spolu s eleaty a sofisty tvrdí, že smyslové poznání je klamné, nedokonalé a pomíjivé. Pomíjivý je také celý smyslový svět.
Zajímal se o vztahu mezi tím, co je věčné a neměnné, a mezi tím, co je neustále v 
pohybu. Tedy stejný záměr jako u předsokratovských myslitelů. Sofisté a Sókratés se odvrátili od otázek týkajících se filozifie přírody a věnovali se člověku a společnosti. Ale i sofisté a Sókratés se svým způsobem vlastně zabývali vztahem mezi věčným a trvalým na jedné straně a proměnlivým na straně druhé. 
Tato otázka se objevovala vždy, když se mluvilo o lidské morálce a společenských normách nebo ctnostech. Zhruba řečeno se sofisté domnívali, že pohled na to, kdo má pravdu nebo nemá, se v každém městě a v každé generaci a dokonce v každé situaci liší. Otázka správnost nebo nesprávnost byla tedy podle nich proměnlivá. Takový názor odmítal Sókratés přijmout.
Podle něj existují věčná a nadčasová pravidla toho, co je správné a co nesprávné. Když budou lidé používat vlastní rozum, dojdou k takovým neměnným normám a měřítkům, protože i rozum je věčný a neměnný.
Potom přišel Platón a zajímal se o to, co je věčné a neměnné v přírodě, ale i o to, co je věčné a neměnné v morálce a lidském soužití. Pro Platóna to byly dvě podobné věci . Snaží se je zachytit v té skutečnosti, která je věčná a neměnná. A právě proto jsou filozofové na světě. Pokoušejí se takové pomíjivé a “vysoce aktuálni” záležitosti nebrat vážně. Pokoušejí se nalézt měřítka věčné pravdy, věčné krásy, věčného dobra.
Empedoklés a Démokritos tvrdili, že všechny úkazy v přírodě “plynou “ , ale že přesto musí existovat “něco”, co se nikdy nemění. Platón přijímá problém jako takový, avšak chce ho pojmout úplně jiným způsobem.
Platón se domníval, že všechny věci v přírodě, kterých se můžeme dotknout nebo které můžeme cítit, “plynou”.

Neexistují tedy žádné pralátky, které nepodléhají rozkladu. Naprosto všechno, co patří do světa smyslů, je utvořeno z látky, která podléhá času. Zároveň je ale všechno utvořeno podle nadčasové formy, věčné a neměnné. Třeba proč jsou sloni stejní? Vlastně nejsou stejní, ale něco mají všichni sloni společného, a to způsobuje, že je můžeme označit za slony. Jednotliví sloni jsou samozřejmě různí. Některý je starý a kulhavý, pak i nemocný a nakonec zemře. Ale sama “forma” slona je věčná a neměnná.
Pro Platóna tedy není věčná a neměnná nějaká fyzická pralátka. Věčné a neměnné jsou pro něj právě duševní vzory, podle nichž se všechny jevy vytvářejí. Předsokratovští filozofové podali poměrně správné vysvětlení změn v přírodě, aniž museli předpokládat, že se něco od základu “mění”. Usoudili, že v koloběhu přírody se vyskytují nějaké věčné a trvalé, dále nerozložitelné nejmenší částice. Neměli ale žádné rozumné vysvětlení toho , jak se tyto nejmenší částečky, které kdysi tvořily slony, náhle shluknou do zcela nového slona o čtyři nebo pět set let později. Nebo třeba do koně nebo ptáka. Platón přišel na to, že Démokritovy atomy nikdy nevytvoří spojení slona a ptáka nebo slona a koně. A od toho bodu se ubíraly Platónovy filozofické úvahy.

Pojetí idejí

Například v pekařství. Na pultu je padesát úplně stejných perníčků. Jak to, že mohou být úplně stejné? Samozřejmě některému perníkovému panáčkovi může chybět ruka, jinému třeba upadl kousek hlavy a třetí má na noze vzduchovou bublinu. Ale všechny perníky mají stejného jmenovatele. I když žádný z nich není dokonalý, tak mají společný původ. Všechny perníky jsou vytvořeny podle stejné formy. Samotná forma je nepopsatelně dokonalejší a svým způsobem krásnější, než ty nepovedené otisky.
Platón se podivoval nad tím, jak je možné, že všechny úkazy v přírodě jsou si tak podobné, a přišel na to, že musí existovat omezené množství forem nebo tvarů, které jsou někde “nad” nebo “za” vším, co vidíme kolem sebe. Platón nazval tyto formy idejemi. Za všemi slony nebo lidmi existuje “idea slona” nebo “idea člověka”.
Platón se tedy domníval, že za světem smyslů musí existovat nezávislá skutečnost. Tuto skutečnost nazval světem idejí. Tady se nacházejí věčné a neměnné obrazy a vzorce, které stojí za všemi tvary, jež se v přírodě vyskytují. Tento Platónův pozoruhodný názor nazýváme učením o idejích.
Tyto ideje jsou neproměnným jsoucnem, pravým bytím. V Platónově učení můžeme rozeznat několi etap jeho učení o idejích. Už od prvního období, sókratovské etapy, jsou všechny ideje odvozeny od nejvyšší ideje dobra, v další etapě chápe Platón ideje jako samostatná, neměnná jsoucna, která mají svou vlastní na tomto světě nezávislou existenci. Nakonec se Platón kloní k pojetí idejí jakožto věčných forem nebo logických pojmů blízkých matematickým útvarům.

Filozof se tedy snaží zachytit něco, co je věčné a neměnné. Nebylo by například moc užitečné psát filozofické pojednání o existenci jedné určité mýdlové bubliny. Za prvé by ji člověk sotva stihl prostudovat a byla by pryč. Za druhé by pravděpodobně bylo obtížné uplatnit filozofické pojednání o něčěm, co nikdo jiný neviděl a co existovalo jenom pět vteřin. 
Platón se domníval, že všechno, co vidíme kolem sebe v přírodě, dokonce všechno, čeho se můžeme dotknout a ucítit to, můžeme právě k takové mýdlové bublině přirovnat. Protože, co je součástí světa smyslů, netrvá věčně. Nikdy nemůžeme dosáhnout bezpečné znalosti něčeho, co se neustále mění. Takže o všem, co patří do světa smyslů, o všem, čeho se můžeme dotknout, máme jen nejasnou představu nebo lépe řečeno pouhý předpoklad. Bezpečně vědět můžeme jen to, co vidíme svým rozumem. To znamená, že některý perníkový panáček může být tak nepovedený, že není poznat, co představuje. Ale i když uvidíme dvacet nebo třicet takových více či méně nepodařených perníků, můžeme s poměrně velkou jistotou určit, jak vypadá perníková forma. A můžeme se na svůj úsudek spolehnout, i když jsme nikdy příslušnou formu na vlastní oči neviděli, protože ne vždycky se můžeme na svoje smysly spolehnout, vždyť schopnost základních smyslů se u každého člověka liší. Naopak se můžeme spolehnout na to, co nám říká rozum, protože rozum mají lidé stejný. Když se například učitel zeptá, která barva v duze je nejkrásnější, odpovědi se budou určitě lišit, ale když se zeptá, kolik je pět krát šest, měli by všichni dojít ke stejnému výsledku. 
V tom případě totiž vynáší soud rozum a rozum je svým způsobem naprostým protikladem smyslového vnímání. Rozum je věčný a univerzální proto, že se vyslovuje k obecným a věčným vztahům.
Platón se hodně zajímal o matematiku. Hlavně proto, že matematické vztahy se nikdy nemění. Vědomost o nich je tedy bezpečná a jistá. Nemůžeme ale získat dokonalé poznání něčeho, co vidíme očima. Můžeme však s určitostí tvrdit, že součet úhlů v kruhu je 360 stupňů. Tím jsme se vyjádřili o ideálním kruhu, který se zřejmě nenachází v přírodě, ale který naopak docela vidíme svým vnitřním zrakem.
Tedy o tom, co vnímáme smysly, máme jen nepřesné vědomosti, avšak o tom, co vidíme v duchu svým rozumem, můžeme jistoty poznání dosáhnout. Součet úhlů v trojúhelníku je od nepaměti 180 stupňů, podobně i “idea” slona má čtyři nohy, aby na nich slon mohl stát, i kdyby všichni sloni ve světě vnímaném smysly začali kulhat. 
Platón si tedy představoval skutečnost rozdělenou do dvou částí. První z nich je svět smyslů, o němž získáváme jenom přibližnou a nedokonalou znalost tím, že používáme svoje přibližné a nedokonalé smysly. O všem, co ve světě vnímáme smysly, platí pravidlo, že to “uplývá” či “plyne”, a tedy to není trvalé. V tomto světě netrvá nic, je tu jen spousta jevů, které vznikají a zanikají.
Druhá část skutečnosti je svět idejí, o němž můžeme získat spolehlivé poznání rozumem. Tento svět idejí je tedy smysly nerozeznatelný. Ideje (formy) jsou věčné a neměnné.

S Platónovým učením o idejích souvisí i jeho učení o duši. Podle něho je i člověk bytost skládající se ze dvou částí. Máme tělo, které pomíjí. Je nerozlučně spjato se zdánlivým světem smyslů a stihne ho stejný osud jako všechno ostatní v něm. Všechny naše smysly jsou spojené s tělem a v důsledku toho jsou nespolehlivé. Máme však nesmrtelnou duši, kde přebývá rozum. Právě proto, že duše nemá materiální podstatu, patří do světa idejí. Duše má sama v sobě zdroj pohybu, a proto je nesmrtelná a nekonečná. Platón se důkladně zabýval duší, jejími projevy a částmi a klade tak základy učení o duši - psychologii. 
Na toto pojetí duše navazuje také jeho učení o poznání - gnoseologie. Platón se domníval, že duše existovala ještě dřív , než se dostala do těla. Byla součástí světa idejí. Ale v okamžiku, kdy se duše ocitne v lidském těle, původní dokonalé ideje už zapomněla. Postupně jak člověk získává zkušenosti o tvarech v přírodě, objeví se v duši slabá vzpomínka.Člověk uvidí slona - třeba i nedokonalého a postačí to k tomu, aby se jeho duše rovzpomněla na dokonalý tvar slona, který kdysi viděla ve světě idejí. Tím se projeví i touha vrátit se zpět do původního příbytku duše, ve kterém už před zrozením byla, což Platón nazývá Éros, láska. Duše tedy zažívá touhu po lásce, po návratu do svého původního místa stvoření. Od této chvíle jsou tělo a smyslové vjemy vnímány jako nedokonalé a nepodstatné. Na křídlech lásky odletí duše “domů” , do světa idejí, a tím se osvobodí z “vězení těla”. Éros - láska - vede milující od smyslového k duchovnímu.
Platón popisuje ideální průběh života. Neboť zdaleka ne všichni lidé svou duši osvobodí a dovolí ji vydat se na cestu do světa idejí. Lidé se většinou spíše upnou k odrazům idejí, jak je vnímají ve smyslovém světě. Vidí slona, pak dalšího, nevidí však v duchu to, čeho jsou všichni sloni jen nedokonalou napodobeninou. Platón však popisuje, jak postupují filozofové. Jeho filozofie je tak vyjádřením nejlepšího způsobu života, života filozofického.
Základním problémem a největší obtíží bylo pro Platóna a jeho idealizmus vysvětlit, jak souvisí smyslový svět se světem idejí. Pro Platóna byla zkušenost (empeiria) nutným předstupem k poznání idejí. Smyslové věci se totiž na idejích podílejí. 
Platón se domníval, že všechny jevy v přírodě jsou jen stínovým obrazem věčných tvarů čí idejí. Většina lidí je ale se svým životem uprostřed stínových obrazů spokojena. Nepřemýšlí o tom, že musí existovat něco, co stíny vrhá. Domnívá se, že neexistuje nic jiného než stíny a jako stíny je tedy nevnímá. Tak také zapomíná na nesmrtelnost vlastní duše.
Platón uvádí ilustrativní podobenství, které je známo jako podobenství o jeskyni
Skupina lidí je vězněna v podzemní jeskyni. Jsou svázáni na rukou a na nohou a sedí zády k východu z jeskyně, takže před sebou vidí jenom její zadní stěnu. Za zády mají zeď , za níž chodí několik postav podobných lidem a drží nad okrajem zdi různé napodobeniny předmětů. Protože za chodícími postavami hoří oheň, vrhá na zadní stěnu jeskyně stíny. Obyvatelé jeskyně tedy vidí jenom jakési stínové divadlo. Sedí ve stejné pozici odjakživa a myslí si tudíž, že stíny jsou to jediné, co existuje. Jednomu obyvateli jeskyně se podaří vymanit se z pout a přelézt zeď za svými zády. Hned vidí, odkud všechny ty stínové obrazy na stěně pocházejí.

Nejdřív ho samozřejmě oslnilo jasné světlo ohně a ostře tvarované modely předmětů, vždyť až dosud vídal pouze jejich stíny. Až se mu podaří obejít oheň a dostat se do volné přírody mimo jeskyni, bude oslněn ještě víc. Ale až si promne oči, bude uchvácen tím, jak je všechno kolem krásné. Poprvé spatří zářivé barvy y ostré obrysy. Uvidí skutečná zvířata a květiny, nejen stíny jejich neumělých napodobenin. Ale i teď se ptá sám sebe, odkud se všechna ta zvířata a květiny berou. Pak spatří slunce na obloze a pochopí, že právě slunce dává život všem květinám a zvířatům v přírodě, stejně jako oheň ho dával stínům v jeskyni. Šťastný obyvatel jeskyně by mohl vyběhnout do přírody a radovat se z nové nabyté svobody. Jenže on si myslí na všechny, kdo dole v jeskyni zůstali: Proto se tam vrátí. Jakmile je znovu zpátky, pokusí se přesvědčit ostatní o tom, že stínové obrazy na stěně jeskyně jsou jenom mihotavé odlesky skutečných předmětů. Nikdo mu však nevěří: Ukazují na stěnu a prohlašují, že existuje jen to, co vidí. Nakonec ho utlučou.
V podobenství o jeskyni Platón líčí filozofovu cestu od nejasných představ ke skutečným idejím, které jsou skryty za přírodními jevy. Naráží i na Sókrata, jehož “obyvatelé jeskyně” zabili, protože nahlodával jejich navyklé představy a chtěl jim ukázat cestu k pravému poznání. Podobenství je tedy obrazem o odvaze a vychovatelské odpovědnosti filozofa. Platonův filozofický záměr byl tento: vztah mezi temnotou jeskyně a přírodou venku odpovídá vztahu mezi formami v našem světě a ve světě idejí. Nechtěl tím říci, že náš svět je pochmurný a smutný, takový je jen ve srovnání s jasností idejí.

Platónova díla

Platónovy spisy jsou psány ve formě dialogů a ve většině z nich vystupuje jako mluvčí Platónových názorů postava Sókratova. Platónovo dílo se rozděluje podle jeho myšlenkového vývoje do čtyř období. Dochovalo se celkem 35 jeho dialogů a sbírka listů.
První období představují tzv. “sókratovské dialogy”. Z nich Obrana Sókratova je především svědectvím slavné Sókratovy obhajovací řeči před athénským soudem a Kritón je zase svědectvím o jeho úctě k zákonům.
Druhé období Platónových dialogů představují dialogy Lachés o statečnosti, Charmidés o uměřenosti, Lysis o lásce a přátelství, Euthyfron o zbožnosti, Prótagorás proti sofistům. Tyto dialogy sice vyjadřují vlastní Platónovy názory, ale Platón je v nich dosud silně ovlivněn Sókratem, který ještě v době jejich vzniku žil.
Teprve v další etapě se Platónovo myšlení osamostatňuje a zbavuje zřetelného vlivu Sókrata. Většina dialogů tohoto období představuje Platónovu polemiku proti sofistům. Tak v dialogu Euthidémos se Platón posmívá sofistickému způsobu usuzování a klamným úsudkům.

V dialodu Kratylos se vypořádává se sofistickým učením o podstatě a původu řeči. V dialogu Gorgiás vyvrací opět falešnou rétoriku. Kromě těchto dialogů bývá k tomuto období přiřazován dialog Menón, což je učení o rovzpomínání si. Někteří platónští badatelé řadí ještě do tohoto období první knihu Ústavy, Platónův největší spis.
Až ve třetí epoše plně dozrávají Platónovy filozofické názory, a teprve dialogy tohoto období obsahují vlastní jádro platónského učení, učení o idejích. Jsou to Faidros o kráse, idejích a duši, Symposion o lásce, Faidón o nesmrtelnosti duše, Ústava o nejlepším státě, Theaitétos o pravém vědění a poznání a Parmenidés problémy učení o idejích. I v posledních dvaceti letech svého života zůstal Platón věrný dialogické formě svých děl, ale dialog už není pro něj tou nejpřiměřenější formou vyjádření myšlenek. Platónova díla z tohoto období jsou čím dál tím víc jen zdánlivě dialogy. Hlavní postava začíná být výrazným tlumočníkem autorových názorů a ostatní postavy jen přisvědčují nebo kladou námitky, které jsou vzápětí vyvráceny. V dialogu Filébos řeší Platón otázku, jestli lidská blaženost spočívá v rozkoši nebo rozumové činnosti, a dochází k závěru, že opravdové dobro a šťastný život vyžadují spojení rozumové činnosti s čistými rozkošemi. V dialogu Sofistés se Platón zabívá kritikou učení eleatů a sofistů. Dialog Polítikos pojednává o státnickém umění. Pro poznání Platónových přírodně filozofických názorů je velmi důležitý dialog Tímaios, který obsahuje celou Platónovu filozifii přírody. Dva poslední jeho dialogy zůstaly nedokončeny. V dialogu Kritiás vypráví mýtus o Atlantidě, která prý kdysi ohrožovala Athény. Významnější ovšem je jeho poslední dílo Zákony, které pojednává o problematice společenského uspořádání ve státě. Platón v tomto díle značně slevil ze svých představ o ideálním státě, jak jej popsal v Ústavě.

Platónův ideální stát

Platónův příměr o jeskyni najdeme v dialogu Ústava.Platón tu popisuje “ideální stát” , tedy pomyslný stát, kterému říkáme utopický. Domnívá se, že stát by měli řídit filozofové. Když vysvětluje proč, vychází z toho, jak je člověk jako jednotlivec utvářen.
Podle Platóna je lidské tělo rozděleno do tří částí, do hlavy, hrudi a břicha. Každé z těchto částí odpovídá i některá duševní vlastnost. 
K hlavě patří rozum, k hrudi vůle a k břichu touha nebo žádostivost. Ke každé z těchto vlastností patří kromě toho nějaký ideál nebo ctnost. Rozum míří k moudrosti, vůle k odvaze a vášeň je třeba krotit, aby člověk prokázal uměřenost (sofrosiné), jež ho uschopňuje k tomu, aby chápal měřítka a mohl podle nich žít. Teprve když všechny tři části člověka fungují společně jako jeden celek, vznikne harmonický a správně utvořený člověk. Proto se děti nejdříve ve škole učí krotit svou chtivost, pak rozvíjí odvahu a nakonec mají prostřednictvím rozumu dosáhnout moudrosti.

Platón si představuje stát, jež je budován na stejném principu jako člověk - s naprosto totožným rozdělením do tří částí. Jako má tělo “hlavu” a “břicho”, má stát vládce, strážce (vojáky) a výrobce. Platón postavil svou představu státu na řecké medicíně. Stejně jako zdravý a harmonický člověk je vyrovnaný a střídmý, je “spravedlivý” stát charakterizován tím, že každý jeho člen zná své místo v celku. Platónův stát má některé diktátorské pravomoci , například likvidovat méněcenné a nemocné, vyvlastňovat majetek, a řadu dalších mimořádných pravomocí . Utopičnost v pojetí jeho státu se projevuje i v tom, že nepřihlíží k reálným ekonomickým zájmům. Platón pochopil mnohé příčiny krize řeckých městských států, například vliv peněz a majetkových rozdílů na občanskou pospolitost, ale jeho návrhy na řešení situace jsou zjevným krokem zpět, proti směru historického vývoje. Ostatně sám byl nucen ještě za svého života názory na ideální stát podrobit úpravě. Podle Ústavy by vládnoucí vrstvy neměly mít žádné soukromé vlastnictví, protože to svádí k egoizmu, aby se tak mohli věnovat výhradně svému poslání i povolání, což je řízení nebo obrana státu.
Jako všechny Platónovy názory je i jeho filozofie státu založena na racionalizmu. Pro dobrý stát je rozhodující , zda je řízen za pomoci rozumu. Jako hlava musí ovládat tělo, společnost musí řídit filozofové.
Platónův ideální stát připomíná starý indický systém kast (varny), kde každý obyvatel má svou speciální funkci pro blaho celku. Dnes bychom tedy Platónův stát charakterizovali jako totalitní. Ale stojí za povšimnutí, že Platón se domníval, že ženy mohou patřit mezi vládce stejně jako muží. Vládci přece řídí stát silou svého rozumu a Platón byl toho názoru, že ženy mají stejný rozum jako muži, pokud se jim dostane vzdělání a uvolní se z domácích poviností.
a starostí o děti. V jeho ideálním státě je vzdělání dětí tak důležité, že není možné ho ponechat na jednotlivci. Za výchovu dětí musí převzít odpovědnost stát. Platón byl prvném filozofem, který navrhl zřízení veřejných školek a internátních škol.
Poté co Platón zažil několik politických zklamání, napsal dialog Zákony. Jako nejlepší možný stát tu líčí stát zákonný. Znovu oceňuje a doporučuje zachovat soukromé vlastnictví i rodinné svazky. Svoboda žen se tudíž opět omezuje, nicméně Platón říká, že stát, který nevychovává a nevzdělává ženy, je jako člověk, který cvičí jenom pravou rukou. 
Platón jako tvůrce objektivního idealizmu byl typickým představitelem vyspělé antiské otrokářské společnosti. Jeho učení o idejích mělo velký vliv na další vývoj idealistické filozofie. Jeho dílo má vliv i dodnes, ne jako celek, ale pro množství ideálních myšlenek, které podnítily rozvoj nejen filozofie, ale i dalších věd. 
I Platónova dialektika sehrála důležitou úlohu v dějinách myšlení, především svým uměním skvěle postavit názor proti názoru, a tak odhalovat skryté rozpory. Platónovy dialogy patří mezi nejlepší výtvory řecké umělecké prózy. Platón dovede vyvolat iluzi skutečného rozhovoru, navodit atmosféru střetávání názorů a osobitý jazyk jeho dialogů plný mýtických obrazů a básnických přirovnání, které slouží jako prostředek pro působivé vyjádření myšlenek a názorů.

Novoplatónizmus

Platónizmus se dále rozvíjel především zásluhou Akadémie, a rychle se šířil po tehdejsím kulturním světě. V polovině 3. stol. n. l . se objevuje v podobě novoplatónizmu. 
Nejdůležitějším novoplatonikem byl Plótinos (asi 205-27O), který studoval filozofii v Alexandriii, ale později se přestěhoval do Říma. Přivezl si tam učení o spáse, které se později stalo vážným konkurentem právě se prosazujícího křesťanství. Novoplatónizmus měl na křesťanskou teologii silný vliv. Platón rozlišoval mezi světem idejí a světem smyslů. Narýsoval takostrou hranici mezi lidskou duši a lidské tělo. Lidská bytost je podle něj dvojitá. Naše tělo se skládá ze země a prachu jako všechno ostatní ve smyslovém světě, ale kromě těla máme také nesmrtelnou duši. Tato představa byla mezi Řeky rozšířena už dávno před Platónem. Plótinos byl obeznámen i s podobnými názoiiiiiry v Asii.
Plótinos byl přesvědčen, že svět se prostírá mezi dvěma póly. Na jednom konci svítí božské světlo, které nazval “Jedno”.(Někdy ho nazývá “Bohem”). Na druhém konci je naprostá tma, kam nic ze světla “Jednoho” nedosáhne. Avšak Plótinův názor je, že tato tma vlastně neexistuje. Je to to vlastně jen nepřítomnost světla. Jediné co existuje, je “Bůh” nebo “Jedno”, ale jako se zdroj světla postupně ztrácí v temnotě, existuje i hranice, kam až sahají božské paprsky
Podle Plótina je duše osvětlená světlem “Jednoho”, zatímco látka je v temnotě, která nemá vlastní existenci. Ale i formy v přírodě mají slabý odlesk “Jednoho”.
Např. v noci z velkého ohně vyskakují jiskry. Noc je v širokém kruhu osvětlena a i na vzdálenost mnoha kilometrů člověk vidí slabé světlo hořící hranice. Když půjdeme ještě dál, uvidíme ho jen jako maličký svítící bod, jako malou lucernu. A když se vzdálíme ještě víc, světlo zmizí. Světelné paprsky se někde propadnou do tmy, a když je úplná tma, nevidíme nic. Nerozeznáme ani stíny ani obrysy.
Skutečnost je takový oheň. To, co hoří, je Bůh a tma mimo něj je studená látka, z níž jsou utvořeni lidé a zvířata. Nejblíž Bohu stojí věčné ideje, praformy všeho stvořeného. Lidská duše je jiskra z ohně. Ale i všude v přírodě svítí něco z božského světla. Tušíme ho ve všech živých bytostech, dokonce i v rostlinách a stromech. Nejdál od živého Boha je země, voda a kamení.
Ve všem, co je na světě, je obsažena část božského mysteria. Plótinovo obrazné přirovnání připomíná Platónovo podobenství o jeskyni.Čím více se blížíme k ústí jeskyně, tím více se blížíme tomu, z čeho vše jsoucí pochází. Ale na rozdíl od Platónova jasného rozdělení skutečnosti do dvou částí je Plótinův způsob myšlení poznamenán zážitkem celistvosti. Vše tvoří jednotu, neboť vše je Bůh. I stíny hluboko na dně Platónovy jeskyně mají slabý odlesk “Jednoho”.

Ve středověku jsou platóniky především realisté, v renesanci nastává v boji proti schlolastickému dogmatu obrat od Aristotela k Platónovi a největší rozmach prožívá jeho učení v tzv. florentské akademii v 15. století. Ovlivnil Descarta, Leibnize, německou klasickou filozofii, logicisty a řadu dalších filozofických směrů. Ve vrcholném období antické filozofie se oproti básnicko-mýtickému jazyku Platónových dialogů prosadil jiný způsob filozofického vyjádření střízlivě logický, pojmově přesný a o empirii se opírající jazyk Platónova žáka a největšího filozofa antiky vůbec Aristotela.
 

Hodnocení: 2.9/5 (19 hlasů)

Komentáře (0)

Přidat komentář

Odeslání komentáře
Pro tučné písmo použijte [B]text[/B] pro kurzívu [I]text[/I]
Smajlíci: :-) ;-) :-( :-D :-! 8-) :-/ *WALL* *ROFL* *LOL* *YES*

© Copyright 2008 - 2010 Portik.cz - all rights reserved, realizace Live trading, s.r.o.
Nezodpovídá za kvalitu, zdroj a prává všech uveřejněních referátů !