Helénistická filozofie

Autor: Kamča Nová | 15.9.2010 16:45 | 0 komentářů | Přečteno: 1157 krát

(4. p. K. - 529 - uzavřeny císařem Justiniánem antické školy)

1. stoicismus

2. epikureismus

3. skepticismus

 

přechod od otázek přírody a celospolečenské tematiky k problematice jednotlivce

STOICISMUS

název od athénského zdobeného sloupořadí (stoá), kde se procházeli a hovořili

a/ stará stoa - Zénón Mladší z Kitia

Kleanthes

Chrýsippos

b/ střední stoa - Poseidonios

c/ nová (pozdní) stoa - Seneca

Epiktétos

Marcus Aurelius

stoikové dělí filosofii na logiku, fyziku a etiku - ta má podle nich největší význam

školy se zaměřují na člověka - problematiku jednotlivce - např. na jeho vztah ke světu

zákl. myšlenka stoická: žít podle přírody ve shodě s rozumem, ne bouřlivý duševní shon

X ale duševní klid, vyrovnanost (ataraxia)

trvalý klid v duši - tím je možno dosáhnout pravé svobody

(řeší to se stoickým klidem - vyrovnanost, rovnováha)

člověk se má podrobit řádu, má užívat to, co mu život nabízí, nemá na ničem lpět

 

Seneca (6 nebo 4 p. K. - 65 n. l.)

římský básník, filosof, politik

hl. představitel stoicismu

učitel, vychovatel Nerona - donucen k sebevraždě

ve svém učení hlásá: rovnost lidí

otroci jsou stejní lidé jako svobodní lidé

filosofie má být tím, co osvobodí člověka od hříšných myšlenek

"Život je dlouhý dost, když víš, jak ho prožít."

"Život měříme skutky a ne časem."

Výbor z listů Luciliovi - jeho žák, zdrženlivost, omezit rozmařilosti, okázalosti, mírnit hněv

"Lidštější je se životu vysmívati, než nad ním bědovati."

"Čas je naším jediným majetkem."

 

Epiktétos (50 - 120 n. l.)

původně otrok, ale dosáhl svobody a začal se věnovat filosofii

kladl důraz na vzdělání člověka

za nejvyšší ctnost považoval svobodu X ale svobodu mysli - myšlenky mohou být svobodné bez ohledu na sociální postavení

zdůrazňoval význam lidské vůle a snažení k cestě za vzděláním a svobodě mysli

 

Marcus Aurelius (121 - 180 n. l.)

stal se římským císařem, je považován za jednoho z nejlepších římských císařů - zdrženlivý způsob žvota, plnění povinností X Nero

spisy: Hovory o sobě - život je nutno vést podle přír. zákonů

filosofie = učitelka všech stností a všeho dobrého - trpělivost, ušlechtilost, zdrženlivost

smrt těla - přechodná - osvobozuje duši

"Nic nečiň nazdařbůh a bezúčelně."

zdůrazňuje obecné blaho

člověk se může vždy uchýlit v sobě samotném, ve své duši nachází klid

 

EPIKUREISMUS

Epikúros

Epikurova zahrada - v Athénách, zde vykládal posluchačům

souhlasil s myšlenkami atomistů - atomista - zdůrazňují pohyb

senzualista - klade důraz na smyslové vnímání - smyslový vjem je odrazem skutečnosti

atomy se zvolna přelévají - nic nevzniká samo od sebe, nic nezaniká úplně

duše rozptýlena - složena z atomů, které jsou rozptýleny

důraz klade na etiku

nejvyšší ctnost (dobro) považuje slast, kterou ale vidí v klidu duše (atharaxia)

za nejhorší strast považuje duševní strádání a duševní nevyrovnanost

lidské štěstí = vyhýbání se strasti a vyhledávání slasti

atharaxie lze dosáhnout zdrženlivostí před výstřelky a extrémy - jako např. rozmařilosti

slast - bolest ani v duši ani v těle

k existenci bohů - bohové existují ale nestarají se o lidi a nezasahují do jejich života

smrt se nás netýká, protože když zemřeme tak už nejsme a nemůžeme pociťovat strast

člověk se nemá zajímat o veřejný život a žít v ústraní se svou duší - "Žij skrytě."

 

Titus Lukretius Carus

římský filosof a básník, podal ucelený výklad o epikureismu

spis: O přírodě - dlouhá báseň

atomista - atomy věčné

důraz na duševní klid a vyrovnanost (atharaxia)

člověk se nemá bouřit proti osudu, smrt má přijmout klidně a kdykoli, smířit se s ní - proto se nemá pak smrti bát

ideál - mudrc osvobozený od neklidu

SKEPTICISMUS

fil. směr období helénismu, který pochybuje např. o poznatelnosti světa, ...

Pyrrhon z Élidy

starší skepse

3 zákl. otázky: 1. Jaké jsou věci? - smyslové i rozumové poznání nás klamou, nemůžeme přesně nic vědět

2. Jaký postoj máme k věcem zaujmout? - pokud nás smysly klamou, nemůžeme poznávat nic přesně, máme se zdržet nějakých jednoznačných (přesných soudů), neboť ty věci nemůžeme přesně poznat

3. Co získáme tím, když se zdržíme jednoznačných soudů?

 

skepsí získáme lhostejný klid (apathea) a klid duše, vyrovnanost, rovnováha (ataraxia)

Počátky křesťanského fil. myšlení - patristika, scholastika

1. OBDOBÍ PATRISTIKY (1. - 8. stol. n. l.)

Období raného středověku

pater = otec, učení církevních otců jako velkých autorit

 

1. a 2. stol. - období spojeno s obranou, obhajobou křesťanství (apologetika)

k. nebylo ještě uznáno jako právoplatné - až r. 313 - císař Konstantin zrovnoprávnil křesť. ediktem Milánským

3. - 4. stol. - vytváření dogmat = náboženských pravd

dogma např.: trojjedinost Boha - je 1, ale vystupuje ve 3 osobách (Otec, Syn, Duch)

vše pochází od Boha - Bůh stvořil svět a je jediná skutečnost

zmrtvýchvstání Krista

5. - 8. stol. - systematizace vytvořených pojmů, uspořádání náb. pravd

 

AURELIUS AUGUSTINUS = SV. AUGUSTINUS (354 - 430)

narozen v S Africe

mládí prožil v Kartágu (údajně bouřlivě - podléhal rozmařilostem)

studia v Kartágu, učitel řečnictví, právník

pod vlivem myšlenek se začal zajímat o filosofii (v pozdějším věku se dal pokřtít)

radikálně změnil zp. života, stal se knězem

dílo: O Boží obci

Vyznání

Bůh je podle něho nejvyšším principem a zdrojem světa

Bůh stvořil svět z ničeho ( X antická fil.)

Bůh je nejvyšší pravdou, dobrem a krásou

Bůh vše řídí

čím víc člověk ve světě pozemském trpí, tím víc se má pak lépe v Království Božím )tam se mu dostane Boží blaženosti)

Bůh dává člověku v pozemském životě hmotné statky - je na každém, jak jich bude užívat - zda správně, či nikoli

bude - li je užívat správně a s rozumem, může obdržet statky lepší a větší - nesmrtelnost v Království Božím

 

Apologetika: Justinos

Theophilus

 

křesťanství spjato s Ježíšem - mesiáš, spasitel světa

o jeho životě se dovídáme ze 4 spisů z Nového zákona (evangelia) - napsali je 4 apoštolové - Marek, Matouš, Lukáš, Jan

Ježíš se narodil v Jeruzalémě, Herodes se ho bál, protože měl na lidi velký vliv - uzdravoval lidi

Herodes nechal vyvraždit 5000 neviňátek

Ježíše udal 1 z jeho učedníků - Jidáš (zradil ho za 30 stříbrných grošů) - Ježíš to věděl

Ježíš odsouzen Pilátem Pontským - římský místodržitel

na hlavu mu dali trnovou korunu

INDI - Ježíš Nazaretský král židovský

přibit na kříž, sám si ho nesl - pomalá a bolestná smrt

3. den vstal z mrtvých

apoštolové měli dál šířit jeho myšlenky

 

2. FILOSOFIE OBDOBÍ SCHOLASTIKY (9. - 15. stol.)

schola = škola z latiny

obrana církevních dogmat

scholastika se vyučovala na středověkých církevních školách při klášterech

od 12. stol. i na univerzitách (Oxford, Sorbonna, Heidelberg, Lipsko,..)

východisko: Písmo svaté, Platónovy ideje

VZNIK MNIŠSKÝCH ŘÁDŮ

ve 13. stol.

zdroj středověké církevní vzdělanosti

žebravé řády - františkánský řád - vznik 1208, založen Františkem z Assisi

cíl: cesta naprosté chudoby, cesta následování utrpení Krista

motto: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě."

zájem o přírodní vědy

 

dominikánský řád - založen sv. Dominikem

zaměřen na rozum, hájit církev proti kacířům

služebníci sv. inkvizice - vznik 1215

T. Akvinský, G. Bruno

 

oba řády se přes svůj přínos často staly překážkou skutečného pokroku

církevní otcové nebyli ve všem jednotní

provázen sporem o univerzálie - jediný čs. řád a sporem nominalismu a realismu -

přeli se o to, zda jako původní, skutečné a reálné je považován člověk či obecná kategorie člověčenskost

realisté - nejdříve obecné pojmy, člověčenskost (lidskost) X člověk

nominalisté - prvotní a reálně existují pouze jednotlivosti, hovoří o jednotlivosti jednotlivých věcí

nejdříve jednotlivosti, pak až obecné věci

 

Filozofie je plodem klášterních škol, nepředpokládá se ani její použití v jiném kontextu (scholastika = školní nauka), měla rozumově zdůvodňovat to, co plyne z víry (nikoli to teprve hledat). Ve středověké filozofii existuje veliká pluralita, jednotl. filozof. směry stály často ve vzájemném sporu. Na počátku středověku nebyla příliš známá antická filozofie - omezovala se na to, co z ní citovali Boethius, Capella a Cassiodor, dále byly známy části Platónových dialogů a novoplatónské spisy, od Aristotela jen několik menších logických pojednání. (Aristoteles se stával postupem času díky arabským a židovským překladům stále více známějším až si vydobyl ve vrcholné scholastice vůdčí postavení.) O scholastice mluvíme až od 9. století.

Scholastická metoda = postup při filozofování rozpracovaný P. Abelardem - jednalo se o hledání argumentů pro a proti (pro et contra) určitému tvrzení. Argumenty byly brány především z Bible a ze spisů církevních otců, příp. filozofů. Podobná byla i metoda univerzitního vzdělávání, tzv. disputace - byla stanovena otázka, studenti vyjadřovali mínění pro a proti, mistr (ten, kdo vyučoval) pak problematiku shrnul.

Scholastické období lze rozdělit do tří etap:

1) raná scholastika - 800 - 1200 - mnohá řecká filozofická díla (Aristoteles) v této době existují jen v arabském překladu,

2) vrcholná scholastika - 12. - 13. století - nové přijetí Aristotela, spojení Aristotela s křesťanstvím,

3) pozdní scholastika - 14. století - kritika (via moderna contra via antiqua), rozkvět přírodních věd.

Předchůdce scholastiky - Boethius (480 - 524)bývá označován jako poslední Říman a první scholastik. Přeložil a zkompiloval prameny antické filozofie. Napsal: Útěcha filozofie - smyšlený dialog s lékařkou filozofie. Terapie = diskuse.

Dionysius Areopagita (= Pseudodyonisius)

Filozof neznámého původu a neznámého jména, který měl obrovský vliv na celou pozdější středověkou filozofii. Sám sebe nazývá výše uvedeným pseunonymem a tvrdí o sobě, že je žákem apoštola Pavla, o kterém se mluví v Novém zákoně. Tuto skutečnost se snaží podložit různými (smyšlenými) tvrzeními, např. že byl přítomen smrti Panny Marie apod. Dodnes není jasné, proč se tento neznámý filozof přelomu 5. a 6. století takto označoval a z jakého důvodu jeho mystifikace vznikla.

Napsal celou řadu dopisů a knih, např. O jménu Božím, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii aj. Jeho dílo bylo (kvůli poukazu na Nový zákon a jeho smyšlenému jménu) po celý středověk velmi vysoko ctěno, téměř jako sama Bible.

Pro Dionysia je charakteristická tzv. negativní teologie a filozofie. Např. pojednává-li o jménu Božím, vypočítává jednotlivá jména, kterými je Bůh označován, poté tvrdí, že žádné z těchto jmen nemůže podstatu Boha obsáhnout a že Bůh musí člověku své jméno sám zjevit. Jeho metodou je tedy popsat Boha (podobně např. Boží spravedlnost a jiné pojmy) za pomoci toho, čím Bůh (Boží spravedlnost aj.) není. (Jinak řečeno: nemůžeme vědět, jaký Bůh je, ale víme, jaký Bůh není.)

I. Raná scholastika

Ožívá spor týkající se obecných idejí (univerzálií) popsaných Aristotelem a před ním Platonem: existují rody a druhy skutečně nebo pouze v intelektu? = tzv. spor o univerzálie. Vznikly dva směry: 1) realismus - obecné (univerzálie) existují ve skutečnosti, mají vyšší skutečnost než jednotliviny (singularia); 2) nominalismus - ve skutečnosti existují jen jednotliviny, obecné pojmy jsou pouhými jmény, jsou pouze v intelektu. (Sám Aristoteles se k této otázce nikde jednoznačně nevyjádřil - proto se na něj odvolávaly všechny směry. Nicméně: realismus je blížeji spíše Platónovi a novoplatonismu, nominalismus Aristotelovi.)

Realisté

• Jan Scottus Eriugena (810 - 878)

(Erin = keltské označení pro Irsko.) Žil a učil v Paříži. vychází z novoplatonismu, ale ve svém díle již předjímá scholastiku. Klade důraz na rozum, který vysvětluje víru vycházející ze zjevení. (Pravé náboženství = pravá filozofie. = zákl. východisko celé scholastiky) V případě rozporu má rozum přednost. Z víry podle něj vychází svobodná lidská vůle. Napsal 5 svazků O rozdělení přírody - dělí přírodu na 4 formy přirozenosti: 1) nestvořená tvořící = Bůh; 2) stvořená tvořící = božské ideje, praobrazy; 3) stvořená netvořící = tvorové; nestvořená netvořící = duch v klidu, konečný cíl tvorstva. Tvorstvo = sebezjevení skrytého Boha, svět v Bohu začíná do Boha se vrací.

• Anselm z Canterbury (1033 - 1109)

Narodil se v Piemontu v Itálii, žil v Normandii ve Francii, stal se arcibiskupem (a zemřel) v Canterbury v Anglii. Snažil se o smíření filozofické pravdy a víry, ale (na rozdíl od Eriugena) podřizuje rozum víře. Jeho realismus se stal východiskem pro jeho tzv. ontologický důkaz Boha: "Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího. Pokud by byl jen v intelektu, je možno myslet něco vyššího (totiž Boha, který je i ve skutečnosti). Proto je Bůh i ve skutečnosti." Již za svého života byl za tento důkaz kritizován. Lidská duše je obrazem Boha, je sídlem tří mohutností: paměti, poznání a lásky, je stvořena pro to, aby milovala Boha.

• Vilém ze Champeaux (1070 - 1121)

extrémní realista - reálné bytí mají pouze obecné druhové pojmy, tzn. např.: všichni lidé mají jedno bytí ("člověčenskost"), neexistuje bytí Petrovo ("Petrovost"), je to jen něco dodatečného (akcidentálního, nemusí to nutně být). Tato "člověčenskost" by reálně existovala, i kdyby nežil žádný člověk.

Podobně radikální názory zastával i jeho současník Bernard z Chartres.

Nominalisté

• Jan Roscellinus z Compiegne (1050 - 1120)

Skutečnost sestává pouze ze samých jednotlivin. Obecné pojmy jsou vymyšlená jména, neexistuje "člověčenskost", ale jen jednotliví lidé, neexistuje "bělost", ale jen bílé věci apod. Poté, co aplikoval svoje učení na Boží Trojici (a došel de facto k existenci tří bohů, což musel odvolat), nebyl důsledný nominalismus na dlouhou dobu veřejně zastáván.

Pierre Abelard (1079 - 1142)

Pro víru je důležitý rozum. Nepatří ani k nominalistům, ani k realistům. Podle něj jsou univerzálie ve věcech jako něco, co mají jednotliviny společné. Obecnému pojmu odpovídá v jednotlivinách skutečná bytnost; "člověčenskost" není jen popisem toho, co mají jednotliví lidé spoloečné, ale existuje ve všech lidech. "Člověčenskost" se ovšem vyskytuje pouze v jednotl. lidech a nikoli mimo ně.

(Abelard je známý hlavně díky "Listům Heloise". Heloisa byla dívka, kterou miloval, měl s ní dítě, tajně si ji vzal, příbuzní s tím nesouhlasili, Heloisa odešla do kláštera. Abelard učil filozofii, později bydlel v klášterech (nebyl však kněz). Celý život si psali, nikdy se neviděli, sešli se až ve společné hrobce.)

II. Vrcholná scholastika

Základní rysy této epochy:

1) od 12. století "svět ovládl Aristoteles". Od 40. let 13. stol. směl učit na univerzitě jen ten, kdo přednášel Aristotela. Díky Aristotelovi se Západ myšlenkově sjednotil. tento stav trval až do 16. století.

2) křesťanské myšlení žilo v kontaktu s myšlením islámským a židovským - prostřednictvím obchodních cest a křížových výprav, ale i životem spolu, např. ve Španělsku.

3) jsou tvořeny učebnice o všem poznání a o veškeré křesťanské nauce - tzv. summy, např. "Kniha sentencí" Petra Lombardského.

4) filozofie se rozvíjí na vznikajících univerzitách (Paříž, Kolín, Oxford, Padova, Bologna), hlavní filozofické tendence udával řád dominikánů (z jejichž řad byli dva nejvýznamnější filozofové scholastiky: Albert Veliký a jeho žák Tomáš Akvinský) a františkánů (Bonaventura).

Bonaventura (Jan z Finanzy, 1221 - 1274)

Patří do tzv. starší františkánské školy. Jeho východiskem je Augustinus Aurelius a novoplatonismus. "V metafyzice Aristoteles pochybil tím, že nedal prostor Platonově učení o ideách." Podle něho je formou všeho tělesného světlo, v každém jsoucnu je přítomno více forem. Člověk poznává prostřednictvím světa, ve kterém je přítomen Bůh. "Člověk zachycuje pravdu neviditelných principů jako měnitelná bytost jen tím, že je Božím světlem osvícen."

Raymundus Lulus (1232 - 1315)

Ve své době nebyl uznáván, uznávali ho až Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno, Leibnitz (hlavně jeho kombinatorní logiku). Napsal "Obecná věda" - základ pro všechny vědy, o umění nacházet pravdu. Vychází od absolutních principů k relativním, nachází zde nějaké vztahy, ze kterých sestavuje jakési figury s etickou hodnotou (např. figura dobroty). Zdůrazňuje vztahy - vše je ve vztazích, i Bůh je ve vztazích. "Realita je vztah."

Albert Veliký (buď 1193 nebo 1206 - 1280)

možná první, kdo znal celého Aristotela, ale určitě první, kdo Aristotela integroval do všeho, co učil.

Původem z Německa, studoval v Padově (mimo jiné i v té době ještě církví nepřijímaného Aristotela), stal se dominikánem, pak studoval v Bologni. Měl encyklopedické znalosti všeho, co se dalo v té době znát. Pak přednášel na univerzitách v Kolíně a v Paříži, někdy v Řezně, Freiburgu, Štrasburku a Hildesheimu. Proti své vůli se stal biskupem, ale pak na úřad rezignoval.

Snažil se o souhrnný pohled na filozofii. Komentoval Aristotela (prosadil jeho nový překlad), Dionysia Areopagitu a Petra Lombardského. Přepracoval logiku, fyziku, metafyziku a politiku. Znal kompletní literaturu židovskou, arabskou, scholastickou, mystiky a filozofy. Byl nejvýznamnějším přírodním badatelem své doby, věnoval se např. anatomii hmyzu, jeho typologii třídění rostlin překonal až Carl Linné. Měl velmi dobrou paměť, ale spíš informace zpracovával než vymýšlel něco nového. Nejhlavnější díla (celkem napsal 21 svazků - souborné vydání z r. 1651):

- Summa teologická - nedokončil ji, zpracoval ji až Tomáš Akvinský

- Summa přírodní filozofie

- Summa o stvoření (tvorech)

- O původu a vzniku duše

V poznání upřednostňoval zkušenost a pokus; v co největší míře se snažil spojit rozum a víru. Materiální svět je výzvou k otázce po Bohu. Jeho filozofické názory jsou de facto stejné jako názory T. Akvinského.

Tomáš Akvinský (1225-1274)

Nejvýznamnější středověký filozof.

narodil se v Itálii, učil v Paříži a Neapoli, zemřel 7.3.1274 cestou do Lyonu na koncil. Nebyl génius rozsahem vědění (jako Albert), ale spíše hloubkou. Filozofie a teologie se podle něj liší jen formou. Po jeho smrti nastal filozofický boj pro a proti (hlavně františkáni) jeho filozofii (tomismu), nakonec se tomismus prosadil. R. 1879 byl povýšen na oficiální filozofii katolické církve. V 19. a 20. stol. přišla jeho renesance - tzv. novotomismus.

Napsal toho velmi mnoho, jeho styl je přehledný, jde do podrobností, knihy nemají rétorický vzlet, jsou dost suché:

1) Komentáře k Aristotelovi - 12 děl

2) Menší filozofické spisy - např. O jednotě intelektu proti averroistům

3) Souhrnné teologické výklady - komentář k Knize sentencí Petra Lombardského a Summa teologická, kterou nedokončil, zemřel než dokončil její 3. díl

4) Questiones - zápisy univerzitních disputací (pro, proti, závěr)

5) Menší spisy ke křesťanské dogmatice - 12 knih

6) Apologetická díla - obrana křesťanství. "Summa proti pohanům (Summa filozofická)" - proti Arabům, "O zdůvodnění víry proti Saracénům, Řekům a Arménům", "Proti omylům Řeků".

7) Spisy k filozofii práva, státu a společnosti - celkem 6

8) Spisy o řádu a řádových pravidlech

9) Spisy k výkladu Bible

Názory:

Člověk poznává svými smysly správně, nemůže ovšem proniknout do toho, co smysly poznat nelze - do obsahu víry (Trojjedinost Boha, vtělení Krista, vzkříšení těla), to může pouze přijmout na základě víry. Mezi věděním a vírou nemůže být rozpor, víra může vědění přesahovat, ale ne mu protiřečit. Pravda je jenom jedna. Argumenty proti víře musí být tedy i argumenty proti rozumu. (proto píše tolik apologetických spisů). Některé pravdy víry (že Bůh je, že je jen jeden) lze poznat i pouhým rozumem, ale většina lidí na takovéto hloubání "nemá čas", proto jsou i tyto pravdy zahrnuty v Božím zjevení.

Boží existenci lze dokázat rozumem pěti způsoby: 1) všechno je něčím pohybováno, nic se nepohybuje samo od sebe - na začátku této řady musí být někdo, kdo pohybuje, ale s kým už nemá kdo pohybovat, to je Bůh; 2) každý účinek má nějakou příčinu, v řadě příčin nelze jít do nekonečna, existuje tedy příčina, která není ničím účinkem = Bůh; 3) jsou věci nahodilé (mohou a nemusejí být) a nutné (musí být), věc nemůže zároveň být a nebýt, urč. věc nemůže najednou nebýt - musí být věci, které jsou nutné buď z někoho jiného nebo samy ze sebe - něco musí existovat, co musí být jako první nutně samo ze sebe = Bůh; 4) ve všech věcech je něčeho více a něčeho méně, to však má mysl jedině tehdy, existuje-li nějaká míra, která má toho plnost = Bůh; 5) všechno má nějaký cíl, i nerozumná přírodní tělesa, nelze se domnívat, že tohoto cíle dospívají náhodou jako se nelze domnívat, že šíp byl vstřelen do terče bez přítomnosti nějakého lukostřelce - existuje rozumová bytost, která nařizuje přírodní bytosti k cíli = Bůh.

Přírodovědné názory jsou odpovídající středověku se všemi jeho omyly. V psychologii se věnuje citům, paměti, rozumu, vůli, vztahům, poznání. Duše = to, co zkoumá a uvažuje. duše má mohutnosti vegetativní, smyslovou a intelektuální. Rozum upřednostňuje před vůlí. ("Co je proti rozumu, je proti přirozenosti člověka.") Poznáváme na základě zkušeností.

Etika = "vědět, co se má věřit, žádat a činit". Vůle je svobodná. Ctnosti: 4 kardinální = rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost + 3 ctnosti křesťanské: víra, naděje, láska. "Dobrý člověk = ten, kdo má dobrou vůli." Zlo nemá vlastní bytí, je pouze nedostatkem dobra.

Politické názory převzal od Aristotela. Nejdůl. úkol státu = uchování míru + vytvoření blahobytu. Úkol církve = vést k dosažení nebeské blaženosti. Církev má vyšší poslání než stát, světská moc má být tedy poddána duchovní.

• Dante

podal básnický obraz středověkého filozofického a teologického myšlení.

III. Pozdní scholastika

není přesná hranice mezi vrcholnou a pozdní scholastikou.

Roger Bacon (1214-1294)

Angličan, františkán, odpůrce tomismu a jeho filozof. metody. Studoval v Oxfordu a v Paříži, zakladatel matematického bádání o přírodě, věnoval se optice. Kritizuje tomistickou filozofii a teologii za to, že se nevěnuje skutečným problémům, připadají mu nevědecké. Je zastáncem spíše nominalismu. Preferuje experiment, ale uznává i osvícení jako zdroj poznání. Sám hodně experimentoval, byl proto jako podezřelý uvězněn a ve vězení pravděpodobně zemřel.

Napsal: Větší dílo, Menší dílo a Třetí dílo.

Jan Duns Scotus (1265-1308)

tzv. mladší františkánská škola. Kritik tomismu, hlavně jeho metody dokazování. Přednášel v Oxfordu, Paříži a v Kolíně. Podle něj není možný soulad mezi filozofií a teologií. Vyzdvihuje individuální na úkor společného. Vůle je podle něj nadřazená myšlení.

Vilém Ockham (1280 - 1348)

obnovitel nominalismu. Studoval a učil v Oxfordu a v Paříži.

Názory:

Logika = věda o znacích; pojmy, univerzálie = znaky, neodpovídá jim nic skutečného. Vztahy existují jen v lidské hlavě, nikoli v reálu. Celá teologie je protirozumová, je potřeba jí věřit a nesnažit se ji pochopit. Teologické důkazy nejsou možné. Tím pádem neexistuje žádný vztah mezi teologií a filozofií. = základ k novodobému filozof. myšlení.

Německá mystika

vzniká ve 14. stol., jde o vrchol středověké mystiky. Spojuje tradice tomismu, je ovlivněna i františkánskou školou a duchovním hnutím Devotio moderna (nová zbožnost). Jde o niterné zakoušení Boha, sjednocení s Božstvím.

Mistr Eckhart (1260-1328)

studoval scholastiku, Aristotela, psal latinsky a německy, byl dominikánem. Pro svou osobitou nauku se dostal do konfliktu s církví. napsal např. "Německá kázání"

Nevypracoval žádný filozofický systém, nevěnuje se všemu, ale pouze dvěma tématům: Bohu a duši. Integroval novoplatonismus (Plotina), Dionýsia Areopagitu, Augustina, Aristotela i tomismus.

Nazory: O Boží dobrotě nelze mluvit, protože je větší, než ji může člověk popsat. Cokoli chce člověk o Bohu říci neplatí, protože Bůh je víc. Teologie = především negativní výpovědi.

Duše je vytvořena podle obrazu Boha, je také trojjediná - má tři duševní síly, kterým přiřazuje tři ctnosti - víru, naději a lásku. V duši stojí nad těmito třemi silami jiskérka Božství, která duši obrací neustále k Bohu a spojuje ji s Bohem.

Člověk má "vystoupit ze sebe" a "splynout s Bohem" - mystické poznání, lze ho dosáhnout už v životě.

Mezi jeho žáky patří Johannes Tauler (1300-1361) a Heinrich Suso (1300-1365), později na ně navázal Tomáš Kempenský "Čtyřmi knihami o následování Krista".

Hodnocení: 2.1/5 (22 hlasů)

Komentáře (0)

Přidat komentář

Odeslání komentáře
Pro tučné písmo použijte [B]text[/B] pro kurzívu [I]text[/I]
Smajlíci: :-) ;-) :-( :-D :-! 8-) :-/ *WALL* *ROFL* *LOL* *YES*

© Copyright 2008 - 2010 Portik.cz - all rights reserved, realizace Live trading, s.r.o.
Nezodpovídá za kvalitu, zdroj a prává všech uveřejněních referátů !