Determinismus a svoboda - spor pohledů na etiku

Autor: Jana Malá | 15.9.2010 17:57 | 0 komentářů | Přečteno: 2038 krát

Etika nebo filosofie morálky je filosofickým vysvětlením a zdůvodněním fenoménu mravního. Morální může znamenat stejně tak žitou mravnost jako i učení o mravném. Mravné se nejprve představuje jako lidský prafenomén. Ve svědomí, především ve zkušenosti viny prožívá jedinec rozdíl mezi dobrým a špatným jednáním. Mravnost (morálka, étos) je postoj člověka, spočívající na svobodném rozhodnutí vůči mravnímu zákonu. Étosem se mnohdy rozumí také svéráz mravního smýšlení národa, stavu atd. Mravně (morálně, eticky) dobré je svobodné lidské konání, které souhlasí s objektivní lidskou hodnotou a mravním zákonem.

Determinismus je učení protikladné indeterminismu. Tvrdí, že všechny směry naší vůle jsou jednoznačně určeny, determinovány konstelací působících motivů a momentálního, vědomého i nevědomého ocitání se duše. Namnoze spočívá na mylném chápání indeterministického učení o svobodě vůle, jako by tato byla silou bezpříčinného a nemotivního chtění (excesivní indeterminismus). Obecně se determinismus odvolává především na zákon kauzality, chápe ho však nejen tak, jak jedině je prokázán jako myšlenkově nutný, ale tak, že každý účinek musí být ve své celkové příčině jednoznačně předurčen (což pro celou oblast skutečnosti není dokázáno - věta o kauzalitě).

Determinismus postupuje empiričtěji a vkládá vědomí svobody jako mylný soud, který prý vyrůstá z neznalosti nevědomých pohnutek (determinujících tendencí). Přitom neuznává, že prožitky spočívající na nevědomých komplexních událostech. jako jsou např. vědecké a umělecké inspirace, selhání paměti aj. nepokládáme v důsledku neznalosti jejich zapříčinění za námi "svobodně chtěné", nýbrž za "záhadné". Další empirické odůvodnění determinismu poukazuje na to, že při dobré znalosti charakteru, návyku, sklonu a motivové stránce můžeme volní rozhodnutí druhých lidí dalekosáhle předvídat, a na zákon, prozrazující pravidelnost mnoha "svobod jednání", jak ji vykazuje statistika morálky. Tyto odkazy však pouze vypovídají, že není žádné nemotivované chtění a že se lidé obyčejně rádi řídí svými sklony a charakterem a třenicím s nimi se pokud možno vyhýbají. Zmíněné odkazy však nerozhodují otázku, zda je toto vyhýbání nutné, či svobodné. Při vzdání se svobodné vůle se determinismus snaží smyslu zbavené pojmy zodpovědnosti, trestu aj. (svoboda vůle) zachránit tím, že za zodpovědný a trestuhodný prohlašuje právě "charakter" provinilého člověka (přičemž by se však provinilec už neodlišoval od psychopata) a trest vykládá jako pouhý odstrašující prostředek, respektive prostředek k ochraně společenství proti asociálním lidem (čímž by však byla zrušena důstojnost etické osobnosti a člověk by se stal duchovně drezúrovanou bytostí). - Vzhledem k základům svého systému determinismus důsledně vyznávají všechny druhy materialismu a monismu, extrémního biologismu. - Naturfilosoficky se determinismem rozumí učení o jednoznačné učenosti všeho přírodního dění - zákon kauzality, kvantová fyzika.

Příklad:
DETERMINISMUS A INDETERMINISMUS. Ve válce bývá, jak všichni vědí , nouze o tabák. Silnému kuřákovi je zle: úřední příděly mu nestačí a proto musí cigarety kupovat na černém trhu. Čím déle válka trvá, tím vyšší jsou ceny. Kuřák obětuje dobrou polovinu svých příjmů, prodává šaty, knihy, žebroní u pikolíků, ponižuje se, proklíná svou vášeň, ale nic naplat - musí. Stane se obětí ničemných a cynických vydřiduchů, podlézá darebákům, jimiž pohrdá, přísahá si, že až cena cigarety dosáhne dvaceti korun, přestane kouřit; a hle, cigareta už stojí třicet korun a náš nešťastník kouří dál. Je tomu determinován (z latinského determino = určiti). Tak tomu bývá u převážné většiny kůřáků. Málokterý silný kuřák svou touhu potlačí. Člověk nezmatený filosofií označí zajisté kuřáka, který se nedovede zbavit své vášně, jako otroka, kdežto kuřák, který to dovede, mu bude vzácným, výjimečným, ale nicméně existujícím typem člověka svobodného. Ustálená rčení svědčí o běžnosti tohoto názoru: říká se, že někdo se osvobodil od své vášně, setřásl okovy svých náruživostí, ubránil se pokušení a podobně. Každý člověk filosofií nezatížený je totiž indeterminista: je přesvědčen, že jedná-li tak či onak, mohl by jednat také jinak; že vstává-li ráno v sedm hodin, mohl by, kdyby mu napadlo, vstát také v pět; že záleží jen na něm, na jeho osobním rozhodnutí, aby ke svým nápadům, přáním, touhám, žádostem řekl "ano" nebo "ne", a aby je převedl v čin. Souhlasně s tímto názorem jednáme a mluvíme. Odsuzujeme muže, který bije svou ženu, protože míníme, že jest pánem svých činů a že záleží jen na něm, aby ji bil nebo nebil. Tak soudí indeterminističtí filosofové, např. Aristoteles, většina scholastiků, Descartes, William James, Driesch, do jisté míry i Platon a Kant. Naproti tomu stoikové, Spinoza, Liebniz, angličtí empirikové, Schopenhauer a mnoho dalších myslitelů jsou deterministé. Naše jednání, praví tito filosofové, je závislé na naší výchově, okolí, tradici, osrdu, stáří, pohlaví, zdraví a na naší organisaci vnitřní. Každý tvůj čin jest článkem v řetězci příčin a je tudíž podřízen zákonu o příčinnosti. Svobodný čin, který by nebyl ničím motivován, je nemyslitelný. Vyšší inteligence, která by znala všechny vnější a vnitřní vlivy, určující člověkovo jednání, dovedla by předpovědět každý jeho čin stejně přesně jako astronomové předpovídají zatmění slunce. Kuřák, který ve válce přestal kouřit, je stejně málo svoboden jako ten, který kouřit nepřestal; jeho šetrnost, pohodlnost, sebeláska atd. u něho nabyla převahy nad jeho touhou po cigaretě - u toho, který nepřestal to bylo obráceně.
Pokud jde o řetězec příčin, mají asi deterministé pravdu. Středověcí indeterministé se snažili dokázat, že existují činy na motivech nezávislé: osel, postavený mezi dvě stejně vzdálené, stejně bohaté, chutné, vonné otýpky sena by musel zahynout hladem, protože by byl zbaven důvodu proč by se rozhodl pro levou otýpku spíš než pro pravou nebo naopak (to je slavný problém tzv. Buridanova osla). Jsou-li motivy v rovnováze, ruší se a člověk přece jedná; to je tzv. svobodné rozhodnutí o lhostejnosti (liberum arbitrium indifferentiae), jak se říkalo u scholastiků. To je ovšem marné a nic to neřeší. Když se motivy zdají být v rovnováze, člověk váhá, je v rozpacích, neví, co počít. Čím větší výběr zboží, tím hůř se zákazník rozhoduje. Rozhodne-li se nakonec, znamená to, že rovnováha motivů byla jen zdánlivá a že jeden z nich nakonec přece jen nabyl převahy, neboť živý tvor, ať osel či člověk, je jemnější než kuchyňské váhy.

Jednat bez motivu, bez příčiny: bez důvodu se dát do smíchu nebo do pláče, spálit cennou knihu, uhodit do stolu, zlomit pravítko - tak nejedná člověk svobodný; a i ten je determinován svou chorobou. Schopenhauer velmi správně říká, že chci-li, mohu rozdat své jmění chudým: nemohu se však přinutit k tomu, abych to chtěl. Své chtění nedovedu určovat. Prožívám své volní obsahy, ať je schvaluji nebo ne. Svatý Antonín neschvaloval své chtíče, kuřák za války zajisté proklíná svou náruživost, která nesmírně zatěžuje jeho život. V oblasti chtění tedy není svobody. V tom se zatvrzelý indeterminista jistě shodne s deterministou. Svoboda - je-li jaká - může být jedině v přeměně chtění v čin. Přestože je člověk nesmírně omezován společností, v níž žije, svými pracovními povinnostmi, svou rodinou, zákony lidskými i přírodními, svým zdravím, pohlavím, počasím, chudobou, věkem, vzděláním, výchovou atd., zbývá mu přece dost a dost místa, aby svou svobodu - je-li jaká - uplatňoval. A tu nejde, jak správně poznamenává Windelbald o nic jiného než co nazýváme motivem. Zahrnujeme-li pod pojem "motiv" nejen okamžité vnější popudy, nejen jeho chtíče, touhy a nálady, nýbrž i stálé, rozumovou a mravní výchovou vytyčené směrnice jeho charakteru, jsme deterministé; zahrnujeme-li pod pojem "motiv" pouze nestálé, proměnlivé návnady, jimiž "tělo, svět a ďábel" útočí na náš charakter, tuto baštu, kterou jsme sami v sobě vybudovali na ochranu své svobody, jsme indeterministé. To je dojista ne-li správnější, tož aspoň přesnější, neboť normální člověk dokáže vidět rozdíl mezi dubem a mezi třtinou větrem se klátící, mezi člověkem, který přemohl svou vášeň nebo který ji bezmocně podlehl.

Svoboda vůle (svoboda volby, liberum arbitrum) je schopnost duchovní bytosti zaměřit se nezávisle na poznaných omezených hodnotách (tj. bez předchozího jednoznačného určení čímkoli) na to, zda zvolit či nezvolit omezené dobro, popřípdě zvolit to či ono omezeně pochopené dobro. Svoboda vůle přichází v úvahu jen tam, kde je hodnota pochopena sice jako skutečná, ale on nezená, v jiném ohledu spojená s bezcenností. Kde něco vystupuje jako naprostá hodnota, s jejímž dosažením nejsou v jiném ohledu spojeny žádné bezcenní "hodnoty", musí vůle - ne z donucení, ale podle nejvlastnějšího přirozeného příklonu k hodnotě - dané dobro nutně potvrdit a usilovat o ně. Svoboda vůle dále v žádném případě neznamená schopnost chtění "bez příčiny", jak stále znovu tvrdí mnozí odpůrci svobody vůle (deterministé), aniž by znali skutečné učení o svobodě. Chtění bez motivace neexistuje. Právě tak málo znamená to, že vůle nemůže být intenzivně ovlivňována a přitahována motivy, nebo že je snad vůči nim úplně lhostejná. Neznačí ani, že lidé skutečně vždy chtějí svobodně, neboť mnohá každodenní jednání se dějí bez jakékoli uvažování o motivu. Jelikož rozumovému uvažování, nutně pro volbu, může být bráněno či může být omezováno vášněmi nebo patologickými stavy (jako jsou vnucené představy apod.), lze v takových případech mluvit o snížené, i když ne zcela zrušené svobodě a příčetnosti (s výjimkou akutní duševní svobody).
Skutečnost svobody vůle vyplývá nejprve z jejích vztahů k etice osobnosti. Bez svobody vůle tedy bez možnosti tak či onak volit, by pochopitelně člověk nemohl být za nasměrování své vůle zodpovědný, hodný odměny či trestu, stejně jako nemocný za svou nemoc. V důsledku toho by nebylo možné tak smysluplné oddělení mravního dobra a zla, chtění od čisté užitkové hodnoty. Kategorický imperativ by se stal právě tak nesmyslným jako prožitek dobrého a špatného svědomí, vědomí viny, lítosti aj. Se zrušením svobody vůle by musela být zrušena také etická důstojnost osobnosti, čímž by se však také co do smyslu vyprázdnilo celé bytí člověka. - Vědomí svobody před, během a po volním rozhodnutí (ostatně mnohými odpůrci svobody vůle připouštěné jako fakt) je fakticky nepřekonatelnou skutečností, že je vždy a ve všech případech nelze vysvětlit z pouhého sebeklamu, neznalosti neuvědomělých pohnutek aj., nýbrž jen ze svobody vůle. To, že je přece jen možné v mnohých případech s větší pravděpodobností předvídat pozdější volní rozhodnutí osob, u nichž přesně známe jejich charakter, skony a situace, se vysvětluje tím, že lidé často volí právě to, co většinou odpovídá jejich zvyklostem, trvalým sklonům a situačním úvahám, zvláště když situace nenabízí žádný zvláštní podnět k opačné volbě (viz Achův experiment k "vyvrácení" svobody vůle). Právě tak nelze říci, že by základní etické pojmy zůstaly bez svobody vůle smysluplné, protože člověk by např. měl lépe formovat svůj charakter, pokud ho nyní determinuje ke špatnému chování. Jestliže však není svobodný, nemohl by přece formovat svůj charakter a tudíž být i zodpovědný za jeho důsledky.
V konečné instanci je svoboda vůle zakotvena v podstatě duchovního bytí samého, jež na jedné straně musí bytostně nutně dojít k poznání pouze relevantní hodnotové plnosti vymezených cílů, o něž usiluje (k indeferentnímu hodnotovému soudu, což značí: daný cíl je částečně dobrý, částečně nedobrý, částečně sladěný se smyslem vůle, částečně mu odporující, a tedy nenabízí přímé zdůvodnění chtění); na straně druhé by v tomto případě byla psychologicky determinovaná vůle bytostně nutně zaměřena na takový cíl. Tím by co do smyslu usměrněná vůle odporovala sama sobě, sama by se zrušila a stala by se absurditou. - Svoboda vůle neodporuje všeobecně platné větě o dostatečném důvodu nebo stejně platnému principu kauzality, jehož zvláštní případ, věta o kauzalitě, je ve své platnosti omezen na tělesné dění. Dostatečným, ačkoli ne vnucujícím základem chtění, je vždy pochopení dobra cíle. Dostačující účinná příčina volního aktu je vůle naplněná motivy, případně duše sama, pokud obsahuje způsobující účinnou sílu ne jen pro jedno, ale pro více nasměrování vůle. Jako myšlenkově nutný zákon však není prokázáno, že dostačující příčina je v každém případě, i když je jako rozhodujídí moc činná ve světle poznání zahrnujícího více možností, příčinou schopnou jen daného působení.
Indeterministé se v hlubokých spekulativních úvahách pokusili blíže vysvětlit ono "jak" ve stávání se a v možnosti svobodného volního aktu, jakož i jeho spolupůsobení s božskou všemohoucností a rozumem. Byli to v 16. a 17. století Báńez, Molina, Bellarmin (splupůsobení Boží, předvědění Boží, molinismus), Liebniz (učení o volbě v tomto okamžiku lépe se jevících cílů, čímž by však byla svoboda logiky zrušena). Konečné shody v této otázce nebylo dosaženo - bylo to psychologicky sotva možné a nedalo se vysvětlit podstatu a působení Boha ve stvořeném našimi prostředky beze zbytku. Podstatné pro hodnocení takových pokusů je to, aby svoboda, odpovědnost a etická důstojnost člověka zůstaly v teoretických pokusech výkladu viditelné stejně jako Boží spravedlnost, pravdivost a závislost stvořeného na stvořiteli. - Podle Kanta je svoboda vůle teoreticky neprokazatelná. Musí však být přijímána prakticky jako předpoklad požadavků morálky. Spočívá v možnosti nezávisle na všech sobeckých zájmech se podřídit zákonu tím, že se mu podřídí sama vůle.

Moderní věda a částečně i filosofie vynaložily velké úsilí na to, aby odhalily až ohromující determinovanost našeho jednání a chování. Mnohé z těcht o analýz mají i dnes svou cenu, i když determinismus se na všech úrovních prokázal stejně problematický jako předtím indeterminismus. Moderní věda filosofie tím však přece jen přispěly k tomu, že naše přesvědčení o reálnosti svobody volby a rozhodování není již tak naivní, jako tomu bylo často v antice, středověku a v počátcích novověku. Reálnost svobody není aktuální, ale potencionální. Je třeba o ni usilovat a zápasit, protože se realizuje v prostoru vymezeném nutnostmi a determinanty, jehož hranice je možno aktivně rozšiřovat. Svoboda ovšem není faktum, nýbrž jako událost je vrcholem aktivního personálnícho spirituálního života. Člověkem těžce získávaná svoboda volby není však protipólem nutnostní struktury univerza, nýbrž je, na kvalitativně nejvyšší úrovni, završením kreativní a virtuální struktury nám známého kosmu. 
Moderní i postmoderní člověk je vůči etickým nárokům i reálnosti personální svobody často velmi skeptický. Na druhé straně ovšem žije tak, jakoby svoboda jednání byla něčím zcela běžným. Je-li tomu tak, pak většina z nás žije v těžké schizofrenii, neboť rozumem ve svobodu a etickou odpovědnost nevěříme, prakticky však jednáme tak, jako by nepochybně existovaly. Neexistuje-li sféra etického a neexistuje-li svoboda vůle a naše jednání by bylo determinováno, bylo by odsouzení a potrestání člověka něčím nelidským, neboť by byl odsouzen za to, že se nerozhodl pro to, co je dobré a zákonné, ač by se na druhé straně vědělo, že se rozhodnout ani nemohl. Neexistuje-li svoboda a naše jednání je determinováno a určeno, pak jakékoliv odsouzení někoho je větším morálním zločinem než jeho vlastní přečin. Zachraňovat situaci tvrzením, že sice neexistuje reálná svoboda rozhodování, ale že člověk je navzdory tomu za své činy odpovědný by mohl být zamlžovací manévr, který nic neřeší.

Hodnocení: 2.4/5 (43 hlasů)

Komentáře (0)

Přidat komentář

Odeslání komentáře
Pro tučné písmo použijte [B]text[/B] pro kurzívu [I]text[/I]
Smajlíci: :-) ;-) :-( :-D :-! 8-) :-/ *WALL* *ROFL* *LOL* *YES*

© Copyright 2008 - 2010 Portik.cz - all rights reserved, realizace Live trading, s.r.o.
Nezodpovídá za kvalitu, zdroj a prává všech uveřejněních referátů !