referáty
nejnovější referáty
Románský sloh
Autor: Tom Lexís | 10.12.2009 15:55 | 0 komentářů | Přečteno: 3439 krát
Stavební sloh evropského raného středověku; první relativně jednotný stavební styl, který se rozšířil na území celé Evropy. (10. století – pol. 13. století)
Pojem „románský sloh“ vznikl v 1. pol. 19. století a historikové umění ho převzali z jazykovědy. (Archeolog Charles de Gerville označil tímto termínem architekturu raně středověkého Západu. Soudil, že románské umění vystřídalo antiku stejně jako románské jazyky vystřídaly latinu.) Název též naznačuje, že tento styl se rozvinul na území svaté říše římské a navázal na umění starověkého Říma (latinsky: Roma).
Na přelomu 1. a 2. tisíciletí n. l., kdy románské umění vznikalo, byla celá západní Evropa již křesťanská. Křesťanství se stalo určujícím prvkem společnosti a tvořilo její duchovní základ. Kolektivní náboženský život a hlásání víry si žádalo nové stavby, a otázky architektonického řešení proto nabyly nového významu. Románské církevní stavby jsou střídmé, na věřící přitom však působí svou vážnou monumentalitou, podtrhující význam účelu, pro který byly postaveny, a zdůrazňující božskou podstatu Ježíše Krista. Charakteristickými se staly především nové typy staveb chrámových, menší okrouhlé kostelíky – rotundy a větší, podélné vícelodní baziliky. V té době jsou také zakládány mocné mnišské řády, jejichž hlavním posláním je prohlubovat a dále rozšiřovat křesťanství. Řády se řídí řeholí, která je váže k mateřskému klášteru, dobře organizovanému společenství, sídlícímu v rozsáhlém a důmyslně komponovaném komplexu budov. (Nejznámější z velkých klášterů je benediktinský klášter v Cluny ve Francii, založený roku 909.)
Protože stavební technika té doby ještě nebyla na příliš vysoké úrovni, vznikají masivní, jen málo členité stavby (hranoly, válce). Hlavním technickým problémem bylo uzavření prostoru. V rané fázi jsou stropy rovné, později se uplatňuje nový prvek – kamenná klenba. Masivnost stěn bývá dána právě značnou tíhou této klenby a vnitřní prostor pak je velmi malý (rotunda). Nejdříve se zaklenovaly právě menší prostory (boční chrámové lodě), později hlavní loď. I okna jsou malá (a to i z toho důvodu, že zasklívat se začala až v době gotické), většinou půlkruhová, u mladších staveb bývají okna někdy sdružená, nebo dokonce kruhová vyplněná rozetami (souměrný ornament ve tvaru stylizovaného květu růže). V případě rozsáhlejší stavby musí být klenby odlehčeny silnými podpěrnými sloupy. Sloup má klasické trojdělení, skládá se z patky, střední části – dříku, hlavice, na niž dosedá krycí deska (abakus). Novinkou románského slohu je krychlová hlavice, postupně plasticky obohacena figurálními nebo i jinými motivy, ani povrch dříku nebývá vždy hladký, v románských stavbách je často šroubovitě stáčený – tordovaný. Dveřní otvory bývají ozdobně orámovány (tzv. portál). Románským stavbám často dominuje věž. Malá věžička pro zvonek na střeše válcové lodi rotundy se nazývá lucerna.
Členění interiéru chrámových staveb odpovídá liturgickým požadavkům. Kněžiště tvoří většinou půlválcový, uvnitř klenutý útvar (apsidu), zevně vystupující z celé stavby. Hlavní loď (prostor pro věřící) u podélných staveb někdy pravoúhle přetíná loď příčná (transept), jež tvoří s hlavní lodí nerovnoramenný latinský kříž. Románské kostely jsou orientované, to znamená, že se kněžištěm obracejí k východu. U větších staveb bývá v západní části budován i tzv. westwerk – vstupní část, často dvouvěžová s patrovým ochozem, tribunou (emporou) určenou pro knížete nebo majitele panství, ke kterému kostel patřil. Staví se převážně z kamene, nejobvyklejším stavebním materiálem jsou v českých zemích opukové kvádříky. Cihlové zdivo není v té době u nás ještě známé.
V Čechách se nejčastěji uplatnily především dva typy chrámových staveb: jednolodní kostelíky s tribunou (zachoval se např. kostel sv. Petra v Poříčí nad Sázavou nebo sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory) a drobné rotundy (rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, sv. Petra ve Starém Plzenci, sv. Jiří na Řípu, sv. Kříže na Starém Městě pražském, sv. Martina na Vyšehradě, sv. Longina na Novém Městě pražském, sv. Václava v Týnci nad Sázavou, sv. Máří Magdalény v Přední Kopanině u Prahy).
Zejména v důsledku slovanské misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje, ale také díky vlivu ze sousedních německých území proniklo v 10. století křesťanství i do dosud silně pohanského prostředí přemyslovských Čech. Roku 973 se stala Praha sídlem biskupství a záhy byly zakládány první kláštery. Při nejstarším českém klášteře, ženském klášteře benediktinek na Pražském hradě, byla postavena a dosud je zachována monumentální bazilika sv. Jiří.‘ Do roku 1100 však bylo klášterů založeno pouze sedm, např. benediktinský klášter v Praze – Břevnově, u jehož zrodu stál druhý český biskup, sv. Vojtěch, nebo klášter se slovanskou liturgií na Sázavě.
Břevnovským klášterním kostelem, jehož zbytky známe dnes bohužel jen z archeologického výzkumu, byla česká architektura 11. století obohacena o trojlodní baziliku s příčnou lodí. Mezi lety 1100–1205 vzniklo klášterů již sedmadvacet. První premonstrátský klášter v Čechách byl založen v Praze na Strahově. Z rozsáhlého konventu se zaklenutým ambitem se nejlépe dochovalo západní křídlo, sloužící původně jako sýpka a zásobárna. V té době ještě vznikly např. klášter premonstrátek v Doksanech, klášter benediktinek v Teplicích nebo cisterciácký klášter v Plasech.
K nejhodnotnějším projevům české románské architektury patří kostel sv. Mikuláše ve Vinci u Mladé Boleslavi z 1. pol. 13. století. Podle tohoto pětibokého jednolodí byla pojmenována celá skupina kostelů. Kostely vinecké skupiny vynikají vysokou úrovní architektonického řešení; jsou ještě románské, ale při jejich stavbě se již uplatnily prvky gotické.
V románském slohu vznikaly i stavby světské. Šlechta, která se vyčleňuje z družiny panovníkových společníků a jejíž ambice v té době vzrůstají, staví první hrady – opěrné body v krajině, obranné pevnosti i hospodářská centra. Nejstaršími středověkými hrady na českém území jsou zřejmě Přimda a Roudnice, vybudované v 12. století.
(V Roudnici známe z románského hradu dnes jen přízemní část zachovanou ve sklepních prostorách pozdějšího barokního zámku.) Nesmíme zapomenout na Pražský hrad, který byl již ve 12. století nejrozsáhlejším komplexem budov v Čechách. Zbytky románského paláce jsou zachovány pod nynějším Vladislavským sálem. V té době také vzniklo rozsáhlé opevnění hradu s vysokými dvanáctimetrovými hradbami, na jihu zesílenými pětibokými baštami. Ve městech se intenzivně rozvíjela stavba kamenných domů, většina se však nedochovala. Známy jsou např. přízemní části domů v Praze v Kaprově, v Celetné nebo v Řetězové ulici. Nedaleko Karlova mostu zůstaly rovněž zachovány zbytky Juditina mostu z 12. století, nejstaršího kamenného mostu v Čechách, jehož stavba patřila k vrcholným technickým dílům té doby.
Komentáře (0)
Přidat komentář
přihlášení
o webu
sponzor webu
Sponzorem portálu jsou referatyzababku.cz,referáty pro vás na zákázku!
