referáty
nejnovější referáty
Česká středověká šlechta
Autor: Tom Lexís | 16.12.2009 20:21 | 0 komentářů | Přečteno: 3202 krát
OBSAH :
1. Obsah………………………………………………………………..2
2. Úvod…………………………………………………………………3
3. Význam slova šlechta………………………………………………..4
4. Velká Morava………………………………………………………..5
5. Počátky české šlechty………………………………………………..6 - 7
6. Nárůst moci šlechty………………………………………………….7 – 9
7. Rozdělení šlechty………………….…………………………………9 - 13
8. z Pernštejna………………………………………………………….14
9. Úryvek z Dalimilovy kroniky ………………………………………15
10. Seznam použité literatury …………………………………………..16
11. Závěr……………………………………………………………….16
ÚVOD :
Česká šlechta, které je věnována následující seminární práce, vznikala v dlouhém procesu v 9. – 13. století. V Evropě se vyvinul specifický model hradské organizace, služebné organizace a beneficiálního systému. Po statutech knížete Konráda Oty II. z roku 1189, která zaručuje dědičnost šlechtického majetku, se feudální šlechta začala rychle formovat.
13. století bylo vznikem našich nejstarších šlechtických rozrodů a rodů – vzrůstala pozemková, ekonomická a politická moc šlechty, hlavně zastoupení v nejvyšších úřadech. V předhusitském období se část vrstev dělí na nižší a vyšší šlechtu. Za Přemyslovců byla stabilita státu České koruny ohrožena.
Václav IV. vyhrocoval střet šlechty volbou spolupracovníků z nižší šlechty, což rozbouřilo panské jednoty v čele s českými pány z Rožmberka, z Hradce aj.
Po husitské revoluci došlo k podstatnému posílení všech vrstev šlechty. Dynamický vývoj pohusitských, poděbradských a jagellonských Čech se projevoval v rychlém střídání nejbohatších šlechtických rodů od Rožmberků, přes Poděbrady, Pernštejny aj.
VÝZNAM SLOVA ŠLECHTA
Šlechtu lze vysvětlit jako středověkou třídu, která byla budoucí silou společnosti a oporou feudální řádu.
V staročeské slovní zásobě byla šlechta jako přijetí ze starohornoněmeckého slahta nebo středodolnoněmeckého slahte, což znamená rod, původ nebo kmen. Šlechta není slovem praslovanským, je přijatým slovem, aby mohlo označit nové jevy v sociální struktuře. Mimo češtinu je také součástí slovní zásoby jen ve slovenštině a v polštině (szlachta).
Od 10. – 12. století šlechta určitě nebyla nadřazenou a vedoucí skupinou české středověké společnosti.
Poprvé je toto slovo doloženo v jazykových památkách z 1. poloviny 14. století v souvislosti s rodem a mimořádnými zděděnými vlastnostmi, které přecházely z otce na syna, je to také spjato s křesťanskými ideály a ctnostmi.
Kolem 14. století je šlechta nahrazena slovem šlechtic, šlechta byla zvána nobilitas, a společnost byla rozdělena na urozené šlechtice a neurozené chlapy, vyvyšovali se mocí a majetkem, urozeností nad ostatními. Od 15. století se označením šlechtic užívalo pro všechny členy rytířského a panského stavu. Tyto dvě slova se od sebe sémanticky rozlišují. Šlechta je jako soubor všech vlastností u vyšší skupiny urozených. Společné mají rod a tím i urozenost rodu. Dříve se vyšší šlechta označovala jako barones.
Také se začal užívat název šlechtična pro dívku z panského rodu, z vyšší šlechty neboli baronessa, a později se to rozšířilo na ostatní skupiny. Šlechtičnou byla žena nebo dívka ze šlechty jako celku.
Šlechtičnost je tedy soubor vlastností, kdy nadřazené vrstvy vynikají nad ostatními.
Tato veškerá slova k nám byla převzata se spojitostí se západním evropským feudalismem, kdy byla přeformována nadřazená sociální skupina, která na první místo dávala urozenost, moc a majetek.
VELKÁ MORAVA
O struktuře moravské společnosti nám písemné prameny říkají jen velmi málo. Byla silně rozdílná jak majetkově, tak i právně. Velká Morava byla ovlivněna feudalizací, vytvářením lenního systému a propůjčováním pozemkového léna.
Pribinova bavorská terminologie vlastnictví nám dosvědčuje soukromé pozemkové vlastnictví knížete, ale charakter moravské společnosti nám neříká. Soukromé vlastnictví bylo běžné už dávno před vznikem státu. Pribina si například měl brát ženu z vlivného bavorského rodu Vilémovců, svolení ke sňatku bylo ale za předpokladu, že slíbí přijmout křest ( což je také povinnost postavit kostel a dosadit kněze). Pokřtít se ale nenechal, byl pouze katechumen (čekatel na křest).
Jediný v pramenech zmiňovaný velmož nebo feudál na Velké Moravě, Zemižzn, byl asi poradce Svatopluka, který ho vyslal roku 800 k papeži Janu VIII.
Velmožská aristokracie měla asi k pozdější šlechtě velmi málo. Společnost se dělila na svobodní a nesvobodní. Svobodná aristokracie byli „ctní muži“, „velmoži“, bohatí, ne ale ve velké pozemkové držbě. Je také spjata s velkou státní velkodružinou, což byli hlavně obrněnci, jízdní bojovníci, kteří nosili hlavní zdroj franckých vazalských brnění, které sem byly exportovány. Nálezy těchto brnění dokazují, že česká knížecí aristokracie byla okrajovou i součástí „franckého koloběhu“ stejně jako i v koloběhu moravském. U luxusních předmětů nešlo jenom o náhodně získané dovozy, ale o součást vysokého životního stylu, který měla česká knížecí aristokracie společné s aristokracií franckou. Brnění ale bylo také v Mikulčicích a na Pohansku vyráběno. Panovník bojovníkům poskytoval zbraně i oděv.
POČÁTKY ČESKÉ ŠLECHTY
Počátky šlechty na českém území jsou, stejně jako v celé střední Evropě, ve formě družin či státních velkodružin panovníků, které se postupně rozšířily na tzv. hradské a služebné organizace. U nás vzniká velkodružina za knížete Boleslava, která mu přináší zisky v podobě území. Do těchto území jsou povoláni správci, kteří si postupně budují moc a pohybují se v okruhu kolem krále. A takto postupně vzniká budoucí šlechta.
Někdejší velkodružina prošla transformací, zmenšila se a přimkla se k veřejnoprávním funkcím. Přední družiníci zaujali úřady při dvoře a v provinciích a jako vlivní političtí aktéři získávali rysy dědičné „urozenosti“ (nobilitas) a postupně se měnili v zemskou aristokracii. Tato aristokracie se ještě neblížila k stavovsky členěné středověké šlechtě, ti žili převážně z důchodů, později z dědičných majetků.
Třebaže syn vlivného velmože neměl zajištěn otcův úřad a prestiž, nemizela jeho přináležitost k řídící elitě. Měl právo na různé ohledy a záleželo na knížeti, jakou přináležitost mu nabídne. Patřil k „urozeným“.
Knížata také potřebovala hlas „všech“ při volbách. Tato služba přispěla k formování středoevropské nobility. Zprvu bojovný ráz knížecí družiny ustupoval do pozadí a družina splývala s knížecím dvorem, který se měnil v centrum zemské aristokracie a raně středověké šlechty. Měli sociální nadřazenost, díky službě knížeti i odměny v podobě dvorských nebo hradských úřadů.
Služba družině knížete dopomohla k formování nobility. Družina měla nejdříve ráz bojovný, což později ustupovalo do pozadí. Užší družina splývala s knížecím dvorem a ten se postupně měnil v centrum zemské aristokracie. Měli sociální nadřazenost a za služby knížeti a státu byli odměňováni dvorskými a hradskými úřady, tzv. beneficii.
Vliv rodové aristokracie klesal s funkcí státu, ale také získávali šance na začlenění do knížecí družiny a přidělení nějaké hodnosti na dvoře. V souvislosti se starou rodovou šlechtou můžeme uvažovat například o Vršovcích, Municích nebo Těpticích. Jejich osobní majetek se množil z kořisti, darů knížat a výnosy z pokut, daní a cel.
Velmi důležitý základ šlechty byl hlavně osobní vztah ke knížeti. Protože sloužili přímo knížeti, nepodléhali dani z míru.
Urození se honosili starými a důstojnými předky. Díky křížovým výpravám a italskému tažení se české prostředí seznámilo s heraldickou symbolikou a bojovníci si osvojovali znamení, které si rodově předávali.
Urozenost nebyla podmínkou k dědičnému nebo dočasnému držení většího pozemkového majetku a mezi takovými lidmi vidíme například i dvorské žertéře.
Důležité místo v majetku zaujaly tzv. výsluhy ( = termín z latinského vysloužit), což převádělo pozemkové dary knížeti ne do dědičného vlastnictví, ale do osobního užívání. Výsadní postavení měli ti, jimž kníže dal do správy hrady a jako milites byli jádrem urozených. jejich nobilita byla dána službou knížeti, věrností, statečností a bohatstvím. Nižší milites byli „bojovníci druhého řádu“, byli to knížecí sedláci, družiníci, byli pověřováni vojenskou službou a dostávali půdu. Stávali se menšími urozenými muži.
Dnes je však odmítán původ české šlechty z řad kmenových nebo rodových stařešinů neboli seniorů.
NÁRŮST MOCI ŠLECHTY
Šlechta se pomalu začíná lišit od běžného způsobu života. Od poloviny 12. století se objevuje nový prvek a tím jsou šlechtická sídla na venkově. Tyto šlechtické državy se zvětšovaly cestou darů, výsluh, kolonizací, díky těmto aktivitám se upevňovaly Vítkovci, Markvartici, Ronovci aj.
Dříve převažovaly hlavně dary církevní, poté nastupují ujednané dohody mezi světskou mocí. Mimo výsadního postavení, jako byl oděv nebo zbroj, se stávala znakem urozenosti šlechtická sídla. Postupně se tedy „pozemková“ šlechta přesouvá z okolí knížete a z podhradí, kde stávala obydlí beneficiářů, ke svým državám. Někdy se hovoří o inovaci šlechty na venkov. Významní lidé, označovaní úředními tituly, se začínají nazývat podle svých venkovských sídel (např. Markvart z Doubravy atd.) a zakládali si venkovská opevněná sídla. Počet velmožských sídel na konci 12. století velmi rostl. Počátky vesnických sídel jsou dnes dosud málo prozkoumané a jejich odkrytí patří k důležitým úkolům středověké archeologie.
I když měli soukromou držbu, nepřestávali sloužit svému panovníkovi. Stále zastávali úřady, které jim dávali prestiž a příjmy. Šlechta se však začala neformálně členit do prolnutých skupin. Vedle beneficiářů se do popředí dostávala „pozemková“ šlechta.
Rozpor mezi starou beneficiární a novou pozemkovou šlechtou vyvrcholil povstáním kralevice Přemysla. Zvítězil Václav I. a tím se rychle zvýšil počet panských rodů. Hradská soustava přestala ve své klasické podobě existovat.
Osidlování umožnilo růst velmožských držav a od této chvíle už můžeme hovořit o skutečné šlechtě, která se usazuje v regionech a začínají si budovat zemskou obec. Osudy Přemyslovců závisely na těch, co se pohybovali ve dvorské politice nebo úřadech, mezi sebou ale bojovali o moc ve státě.
Až ustanovení šlechtické zemské obce se proměna ve skutečnou šlechtu završila. Začala vzrůstat moc díky nejvyšším zemským úřadům. Po smrti Přemysla Otakara II. se šlechtický zemský soud bere jako nejvyšší zákonodárný orgán. Veřejnoprávní znak obce byla nejdříve svatováclavská pečeť, potom zemská pečeť zemského soudu z roku 1279.
S prvními znaky české šlechty se setkáváme na konci knížecí doby a rozmach šlechtických erbů nastal v průběhu 13. století.
Nejstarší stopy vedou k rodu urozeného Hroznaty, zakladatele premonstrátského kláštera v Teplé a Chotěšově. Roku 1189 se objevuje první zmínka o pečeti, ale první šlechtická pečeť se nedochovala.
ukázky některých pečetí šlechtických rodů
ROZDĚLENÍ ŠLECHTY
PÁNI
Původně byl pánem označen každý svobodný muž, který měl politickou a také vojenskou moc a označoval se urozeností. Takto byla označována světská i církevní vrchnost, pán domu, hospodář, od 9. století i otec rodiny a manžel a teprve o století déle se nazývají vlastníci pozemků a poddaných. Od poloviny 14. století byl tímto slovem označen příslušník vyšší šlechty, který mohl volit krále a spolurozhodovat v řízení země. Potrpěli si na rodovou tradici, titul byl dědičný a byli oslovováni urozený pane.
Z něho jsou odvozena slova jako panstvo, panovati, panovník, panoš, také označován barones.
Později zůstalo toto slovo pro skupiny mocných a bohatých šlechticů. Během
15. století jsou takto oslovováni nejen vladaři, církevní hodnostáři a šlechtici, ale i běžní měšťané. Stále rychleji proniká do širších vrstev obyvatelstva a nakonec to je uctivé oslovení každého dospělého muže. Také má význam jako Bůh, vládce nebe a země.
Pán byl postaven níže než vévoda, kníže, markrabě a král, patřil do královy družiny.
Dalimil vytýká pánům :
„...ve hře v kostky ubožáci
vidí skvělou oblektaci
a myslí, že jde jim k duhu,
když burdují bez popruhů,
když od cizích paní
v klání
přijímají hloupé tretky.
Víc než služba pro národ
různé pletky
jsou jim vhod.
Nad tou kratochvílí prázdnou
mi až slova v hrdle váznou...“
naopak omlouvání českého panstva v Dalimilově kronice
„...Král však ve své nerozumné pýše
českou šlechtu utlačoval spíše,
na rytíře ctného, na Záviše,
tak štval, že ten musel za hranice
uprchnout, a pány Vítkovce
připravil král o ústecký hrad.
Do sporu se potom pustil s Číčem
z Budějovic. Ten byl brzy zničen
stejně jako Vilém z Poděbrad,
Zvířetické z Kladska vypověděl,
Žirotínským Louny odejmul
a přivedl jenom za pár neděl
mnoho pánů na žebráckou hůl...“
RYTÍŘSTVO
Rytířstvo, neboli nižší stav, se dělil na rytíře, zemany a vladyky, později i panoše.
Rytíř se stal šlechticem díky zásluhám během vojenské služby, má německý původ, pochází ze starohornoněmeckého ritaere, což znamená bojovník válčící na koni, nebo také polsky rycerz.
Jsou označováni jako miles, které má v 11. století význam vojáka či milites vojska.
U nás nejstarší doklady pocházejí z 10. - 11.století , kdy byli milites hlavně členové knížecích a šlechtických družin. Od 12. století se postupně odlišuje milites od pěšáků.
Za své zásluhy se mohli dostat do královy přízně a později i mezi šlechtu. Staročeské slovo rytieř můžeme chápat buď jako bojovníka, válečníka na koni, nebo jako velmože sloužícího panovníkovi. V Dalimilově kronice se píše také o statečnosti a bojovém duchu a o udatnosti.
Na počátku 14. století se používalo jako čestné označení bojovníka, který byl slavnostně pasováním rukou vladaře povýšen mezi šlechtice a získává rytířskou hodnost. Tato pocta se dávala hlavně mladým úspěšným bojovníkům, kterému kníže svěřil do správy hrad. Tato kultura k nám pronikala z Francie a německých krajů.
Také má i jiný význam – v šachové hře, kde se jedna z figurek začíná nazývat rytieř (militus), figurka koně – jezdce.
Postupně ustupuje význam bojovníka, ten je omezen pouze na náboženské texty, neobjevuje se rytíř jako obecné označení šlechtice bez rozdílu. Do popředí vstupuje urozenost, zbroj už z člověka rytíře neudělá., smysl pro čest a vážnost, je zbaven turnajů a má se chovat jako správná feudální vrchnost.
Dostává také přívlastek statečný - kolem 15. století je používáno jako ustálené spojení statečný rytíř, ale ostatní členové nižší šlechty mají označení slovutný, což je dobrá šlechticova vlastnost, kladl se důraz na jeho morální vlastnosti, udatnost a statečnost.
VLADYKA
Toto starobylé slovo směřuje až k praslovanskému základu. Ale poprvé se s ním setkáváme v latinských textech od poloviny 13. století. Jako wladicones jsou považováni za nižší šlechtice, označuje člena skupiny svobodného obyvatelstva, který nepatřil ke královské družině, sice ovládal poddané, mohl být i v soudní správě, ale mocensky nebyl na úrovni pánů (ve smyslu vyšší šlechty).
Je s ním spojena slova vlásti, vládnuti, vláda. Podle Václava Hájka z Libočan je toto slovo starobylým názvem pro členy bájné Libušiny družiny, protože muži, kteří radili Libuši, jakoby zemi vládli, tudíž byli nazýváni vladyky.
V nejstarším doložení měli hlavně politickou a vojenskou moc, postupně se ale z knížecí družiny vyvíjela feudální šlechta a vladykové se dostávali do pořadí za pány. Tento politický proces vyvrcholil až ve 14. století vznikem stavu nižší šlechty.
Byli svobodní a opírali se o starší rodové pravomoci. Postupně se začleňovali do vznikající „pozemkové“ šlechty, ale na úrovni pánů nikdy nedosáhli. Podle Dalimila jsou vladykové v pozemkové držbě urození šlechtici stavěni do protikladu k měšťanům. Také se tak nazývala feudální šlechta jako celek.
Dělili se na vladyku usedlého a na nedědinného, usedlý je sociálně a právně níže, je
tkáč (= bezzemek), nedědinný stojí výše, protože je urozený a osobně svobodný.
Konec 14. století je také spjat s poklesem sociální a politické prestiže vladyků. Zchudlí vladykové opouštěli venkov a usazovali se ve městech.
V Majestas Carolina, v zákoníku, který nebyl přijat, se o urozenosti vladyků mluví jako o služebních královského dvora, jsou vlastníky pozemkového majetku a jsou více než měšťané a méně než páni. Souhrnně daný název pro všechny skupiny nižší šlechty.
Do konce 15. století nenajdeme v úředních záznamech o zasedání na Moravě termín vladyka, jsou tam jen zemané nebo rytíři, až později se páni a rytířstvo dohodlo jako v Čechách, že nižší šlechta bude mít své zástupce mezi přísedícími na zemském soudu. A tak se vladykové zabydlují v kancelářích písařů. Na Moravě byl v struktuře brán jako drobná šlechta. Počátkem 15. století se moc moravské stavovské obce rozvíjela a pravomoc nižší šlechty se začala uplatňovat. Jsou oslovováni jako panoši a rytíři.
ŠLECHTICKÉ TURNAJE
Podle Dalimila byl 1. turnaj do Čech přiveden německým rytířem Ojířem z Friedberka.
V polovině 13. století se v přemyslovském království ujímá nová rytířská zábava, kde je důležitá podpora krále, jakožto ctitele rytířství a německých minnesangrů, kteří opěvovali ideály rytířských hrdinů.
Turnaje se staly stálou a důležitou součástí české rytířské kultury. Za vlády Jana Lucemburského ale spadá vrchol těchto turnajů, neboť král byl jejich vášnivý účastník.
Tradice je přerušena za husitské revoluce, během válek na ně nebyl čas, ale kult nezanikl. Po prvním vítězství nad králem Zikmundem Lucemburským byli pasováni noví rytíři, například i hejtman Jan Žižka z Trocnova. Husitští rytíři se sami nazývali „boží rytíři“.
Hry znovu ožívají kolem poloviny 15. století díky nástupu krále Ladislava Habsburského, který byl turnaji posedlý.
Postupně se měnil život i styl šlechty a měšťanů, začaly vznikat rytířské romány. Turnaje pořádá nejen král, ale poté i nejvyšší šlechta, panstvo a na konci 15. století také měšťanstvo. Konaly se při příležitosti masopustu, na počest královy korunovace, návštěvy vlivné osoby, svatby aj. Patřily k nejdůležitějším znakům mezi rozlišení šlechty rytířské a podnikatelské. Ti, co podnikali v zemědělství a obchodu na turnaje nechodili.
Zato se také dostávaly finanční odměny, v té době k nejbohatším šlechtickým rodinám patřili páni z Rožmberka.
Příklad jednoho mocného šlechtického rodu sídlícího nejen na Moravě, ale později i v Čechách :
z PERNŠTEJNA
Rod pocházející původně z jihozápadní Moravy patřil k předním šlechtickým rodům v českém království.
Podle pověsti praotec rodu, uhlíř Věňava zkrotil zubra, který mu ničil majetek a odvedl ho do Brna, kde v té době byl se svým dvorem král. Jako odměnu dostal uhlíř panství a erbovní znamení s černou zubří hlavou.
Skutečný předek Štěpán z Medlova byl ve 13. století královským purkrabím v Děvicích. Jeho synové přijímali různá příjmení, například de Zubri, ale už od 15. století se ujímá jméno z Pernštejna. Vilém se dostává mezi přední moravské pány, zastává zemské úřady a je jmenován zemským hejtmanem. Jeho syn stál na straně Jiříka z Poděbrad, potom se ale přidal k Matyášovi a v roce 1473 byl zvolen za jednoho ze správců markrabství moravského. Rod obdržel panství i v Čechách, například Pardubice, Litice, Potštejn, Rychnov, Brandýs nad Labem, a na Moravě Pernštejn, Prostějov, Hranice aj.
Vojtěch byl také kandidátem v roce 1526 na prázdný trůn. S ním a jeho bratrem začíná postupný pád rodu, upadali do dluhů, přicházeli o majetek a byli bezdětní a luteráni.
Jejich strýc Vratislav trochu dokázal udržet slávu rodu, když si vzal za manželku Španělku Marii Maxmiliánu Manriuquez de Lara, která do Čech přivezla známou sošku Pražského Jezulátka a měli prý 20 dětí. Přestavoval hrady a zámky, budoval nová sídla. Stal se nejvyšším kancléřem a spolu s Vilémem z Rožmberka byl vyslán s kandidaturou Habsburků na polský trůn. Jeho synové ale dědictví rozprodávali a v roce 1631 vymřel rod po meči.
Příbuzensky byli Pernštejnové svázáni s Rožmberky, Švamberky, Lobkovici aj.
ÚRYVEK Z DALIMILOVY KRONIKY
Šlechta v čase hradů a panských odbojů proti panovníkovi
„Zemané jsou pevnou hrází panovníka,
kdo je opomíjí, sám se trůnu zříká
a ze země měl by se ctí odejít.
Zemanům pak radím udržovat klid,
neboť vždy je lepší vlastní přísný kočí,
než když nad tvým vozem cizí bič se točí.
Ti, kdo proti vlastním lidem ruku zvednou,
pro udatné hlavy plakat budou jednou.
Buďte soběstační, buďte hrdi, Češi,
na ohnutou šíji, sekyra se těší.
Buďte moudří, Češi, buďte uvážlivý.“
Ze staročeského originálu z Kroniky Dalimilovy, Praha, 1977, s. 176
POUŽITÁ LITERATURA
- Josef Macek, Česká středověká šlechta, Argo, Praha, 1996
- Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, Lidové noviny, Praha, 1997
- Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha, 1986
- Jiří Jurok, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, vydáno vlastním nákladem autora, Nový Jičín, 2000
- Jiří Halada – Lexikon české šlechty I. Díl, Akropolis, 1992
- Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců, Lidové noviny, Praha, 1997
- Dušan Třeštík, Vznik Velké Moravy, Lidové noviny, Praha, 2001
- ucjtk.ff.cuni.cz/publikac
ZÁVĚR
Tato seminární práce zachycuje alespoň ty nejdůležitější informace o stavu české středověké šlechty. Nejvíce jsem vycházela z knížky Josefa Macka, Česká středověká šlechta, která vysvětluje, proč se jaká část šlechty a jak jmenovala. Dále mě zaujala kniha Josefa Žemličky, Čechy v době knížecí, která popisuje stav šlechty a nárůst její moci.
Komentáře (0)
Přidat komentář
přihlášení
o webu
sponzor webu
Sponzorem portálu jsou referatyzababku.cz,referáty pro vás na zákázku!
