Na rozdíl od toho různé kurzy angličtinou jsou vyprodané lidmi, kteří se opravdu moc chtějí naučit anglicky a kurzy angličtiny navštěvují dobrovolně a rádi. Jazyková škola Praha vám nabízí svoje služby v oblasti výuka angličtiny. Když vás někdo učí anglicky, je potřeba, sám anglicky opravdu uměl, aby uměl učit a dokázal vás motivovat a dostatečně nadchnout pro kurzy angličtiny.

Výuku angličtiny potřebujete, když si hledáte práci. Většina zaměstnavatelů si vaše jazykové znalosti ,především angličtiny, prověří pomocí různých jazykových testů. Při cestě do zahraničí se stává téměř automatické, že anglicky umíte a jestli chcete třeba jet na cestu kolem světa, musíte podstoupit intenzivní kurzy angličtiny Praha v případě že jste z prahy.

V případě že se chcete naučit opravdu rychle anglicky a kvalitně. V případě že máte vysoké nároky a cíle a jste netrpělivý, je to určitě pro vás určitě nejlepší individuální výuka angličtiny, kde se lektor zaměří pouze na vaše problémy a potřeby. Individuální výuka angličtiny je nejoblíbenější výuka angličtiny a nejvíc nabízena anglickou školou ve všech městech české republiky.

Vyvážená strava zahrnuje velké množství různorodých potravin, jejichž kombinací vznikají vyvážená a chutná jídla: snídaně, oběd a večeře a v závislosti na věku, potřebách a fyzické aktivitě také dopolední, případně odpolední svačina.

Podle soudobých lékařských studií trpí polovina našich obyvatel nadváhou a bohužel už i 1/3 dětí.Podepsal se na tom náš životní styl. Kam potřebujeme, tam jezdíme autem a jinými dopravními prostředky, tradiční kuchyně byla nahrazena rychlým občerstvením, v práci (a často i doma) stres, a pokud večer přijdeme unaveni domů, hladoví slupneme zase něco „nezdravého“ a usedneme k televizi. Není divu, že organismus takovému tempu stačí pouze určitý čas. Pak ochranné mechanismy selžou a objeví se např. vysoký krevní tlak, nespavost, žaludeční potíže aj.

Pokud máme nějaké to kilo navíc, příznaky se nesčítají, ale násobí – rizika obezity.

Zdravá strava by měla obsahovat:

Ve zdravé stravě je vyvážené zastoupení tří hlavních složek: sacharidů, tuků a bílkovin, přičemž více než polovina energetického příjmu by měla být hrazena sacharidy, méně než jedna třetina tuky a kolem 15 % bílkovinami.

Co to jsou sacharidy?

Sacharidy jsou obsaženy v ovoci, v zelenině bohaté na škroby (brambory), obilných produktech jako chléb a sušenky. Sacharidy dodávají tělu potřebnou energii, zejména při fyzické námaze. Při trávení sacharidů vzniká cukr zvaný glukóza, který je nezbytný pro fungování mozku a svalů.
Existují dvě základní kategorie sacharidů – jednoduché a složené. Jednoduché sacharidy najdeme zejména v ovoci, mléce a cukru a mají zpravidla nasládlou chuť.

Složené sacharidy jsou obsaženy v základních potravinách, které jsou poslední léta stále méně konzumovány – v obilovinách a obilných výrobcích, luštěninách a potravinách bohatých na škrob.

Co to jsou bílkoviny?

Bílkoviny jsou obsaženy především v mase, rybách, vejcích, mléčných produktech, luštěninách a cereáliích. Naše tělo je používá při stavbě kostí, svalů, krve, k přenosu informací a k ochraně těla před nemocemi. Bílkoviny také umožňují průběh chemických reakcí v našem těle.

Co to jsou tuky?

Tuky se nacházejí zejména v oleji, másle, smetaně a tučném mase. Určité množství tuků musí být obsaženo v naší stravě, neboť jsou zásobárnou energie a umožňují vstřebávání některých vitamínů. Přílišná konzumace tuků však může způsobit některá onemocnění, zejména kardiovaskulárního systému.

Nezapomeňme na vodu. Hydratuje náš organismus a napomáhá trávení. Měli bychom vypít nejméně 1,5 l vody za den.

Proč jíst zdravě?

Zdravá strava pomáhá v lepší kontrole cukru v krvi. Zdravé stravování by mělo být uspokojující, mělo by tělu poskytnout dostatek energie k vykonávání každodenních aktivit a přitom by nemělo vést k výkyvům tělesné hmotnosti.

Různorodost přírodního reliéfu způsobuje nerovnoměrnost osídlení a hospodářský rozvoj kraje. Zatímco hustota zalidnění v okrese Olomouc dosahuje hodnot až 156 osob na km2, v okrese Jeseník je to jen 60 osob na km2. Střední stav počtu obyvatel je 643 388, což je 6,2% obyvatel České republiky. Kraj se vyznačuje nižším průměrným věkem a také věková struktura je proti průměru ČR příznivější počet osob v předproduktivním věku je vyšší než počet osob v poproduktivním věku. V kraji je poměrně vysoké zastoupení obyvatelstva se základním vzděláním, nejvyšší hodnoty kolem 50% dosahuje na Potštátsku. Vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných obyvatel je nejvíce ve velkých sídlech, v odlehlejších oblastech však stále existuje deficit.

Na území olomouckého kraje se nachází celkem 329 obcí (6,3% všech obcí ČR), z nichž 24 má statut města. Největším je Olomouc s 103 840 obyvateli, dále Prostějov (49538 obyvatel) a Přerov (48946 obyvatel).

Hospodářství

Hospodářský vývoj byl ovlivněn především přírodními podmínkami. Již od středověku je oblast Hané známa jako bohatá zemědělská oblast. Industrializace rozvíjející se od druhé poloviny 19. století se zaměřovala především na zpracování zemědělských produktů, dřevozpracující průmysl a rudný průmysl. Vlna socialistické industrializace však posílila průmysl především v jihovýchodní oblasti kraje mezi městy Olomouc, Přerov a Hranice. Zde posílilo především strojírenství , energetický, chemický průmysl a elektrotechnika, na severozápadě kraje pak zpracování rud a barevná metalurgie.

V současnosti se Olomoucký kraj podílí 5,16% na hrubém domácím produktu ČR. Olomoucký kraj má vyšší podíl pracujících v zemědělství a průmyslu než je průměrný podíl v ČR, což je zřejmě hlavní příčinou vysoké míry nezaměstnanosti 11,5%. V terciérní sféře je nadprůměrný podíl pracovníků jen ve školství, zdravotnictví a dopravě.

Průmysl

Přestože průmyslová výroba zaujímá dominantní postavení v ekonomické struktuře, ukazatel tržeb z průmyslové činnosti je výrazně pod celorepublikovým průměrem (68%). Olomoucký kraj patří také mezi území s mírně podprůměrnou podnikatelskou aktivitou. Průměrná intenzita je pouze v okrese Olomouc a Jeseník. Tradiční jsou obory potravinářského průmyslu zpracovávající místní suroviny (cukrovary, sladovny, …). Nejsilnějším odvětvím je však i zde strojírenství, významný je i průmysl oděvní.

Potravinářský průmysl:
Olomouc – Olma (mléčné výrobky)
Seliko (alkoholické nápoje)
Nealko (nealkoholické nápoje)
Milo (tukové závody)
Přerov – pivovary Zubr a Regent
Brodek u Přerova – cukrovar

Strojírenství:
Olomouc, Lutín, Hranice – Sigma (čerpadla)
Přerov – Meopta (optické přístroje)
Moravské údolí u Olomouce – Mora (sporáky)
Prostějov – Agrostroj (zemědělské stroje)
Uničov (bagry, rýpadla, stavební stroje)
Sobotín u Šumperka – Velamos (kola)
Šternberk (výroba hodin)

Textilní:
Přerov – Kazeto (kufry)
Prostějov – výroba konfekčního textilu navazující na prvorepublikovou tradici

Dřevozpracující:
Šumperk, Jeseník – výroba nábytku
Bystřice pod Hostýnem – TON (továrna ohýbaného nábytku – židle)

Chemický:
Olomouc – Farmakon (léčiva)
Přerov – Precheza (výroba kyseliny sírové)
Velké losiny (ruční výroba papíru)

Barevná metalurgie:
Břidličná – Kovohutě Břidličná

Průmysl stavebních hmot:
Hranice na Moravě – vápenka
Žulová – těžba žuly

Olomoucký kraj je svou polohou významným silničním (dálnice Olomouc – Brno, Hranice – Olomouc), ale i železničním uzlem.

Zemědělství

I zde se projevují značné rozdíly mezi severní hornatou částí a jižní převážně nížinou. Zemědělská půda zaujímá celkem 2 777 km2 z rozlohy kraje. Z toho je přibližně ze 77% půda orná.

Severní část:

Pro severní část je typický horský typ zemědělství. Je to chladná oblast s průměrnými srážkami okolo 1000-1400 mm a průměrnými teplotami 2-6 °C. Málo úrodné půdy většinou štěrkovité až kamenité horské podzoly, hnědé a horské lesní půdy, místy pak rašeliništní půdy. Pěstují se zde především málo náročné plodiny, jako je např. oves, brambory, pícniny, len.

Jižní část:

Jižní část patří k nejúrodnějším oblastem ČR a řadí se k řepařskému typu zemědělství. Je to mírně teplá až teplá oblast s průměrnými srážkami kolem 600 mm a teplotami 8-9°C. Jsou zde jílovité či jílovitohlinité hnědozemně a černozemně a při tocích řek také nivní půdy.

Pěstuje se zde pšenice, ječmen, cukrová řepa, řepka, brambory, pícniny, ovoce a zeleniny. Mimo chovu prasat, který se vyznačuje nejvyšší intenzitou chovu prasat u nás, je rozšířen i chov drůbeže.

Cestovní ruch

Přestože je na území Olomouckého kraje mnoho historických památek a velké přírodní bohatství, návštěvnost kraje je velmi malá (jen 4,8% úhrnu ČR), zvláště kvůli špatné organizaci nabídky. Největší význam pro turistiku má chráněná krajinná oblast Jeseníky (založena roku 1969 na ploše 740 km2). Masív Jeseníků pokrývají husté lesy, na hřebenech můžeme najít početné skalní výchozy modelované mrazem do tvaru izolovaných skal, např. Vozka, Petrovy kameny. V lyžařské sezóně jsou nejvyhledávanějšími středisky Červenohorské a Ramzovské sedlo.

V rámci CHKO Jeseníky existují i dvě menší národní přírodní rezervace, Rejvíz je vrchovištní rašeliniště se dvěma jezírky a naučnou stezkou. Praděd 1490 m. n. m. je nejvyšší horou nejen Jeseníků, ale také Moravy a Slezska. Podle pověsti je sídlem dobrého horského ducha, mocného vládce jesenických hor, který se nejčastěji objevuje jako stařec s dlouhým rozevlátým vousem. Dobrým lidem neublíží, jen lakotu a sobectví trestá. S názvem Praděd se můžeme setkat až od 70. let 19. století, kdy vznikl překladem slov Altvater nebo Vaterberg. Původní názvy používané od 14. století jsou Sněžná hora či Sněžník, Klínovcová hora nebo Wiesenberská Sněžka.

Více na západě leží masív Králického Sněžníku. Na jižním svahu nejvyšší hory Králického Sněžníku (1423 m. n. m.) stála v letech 1912 až 1971 turistická Masarykova chata. Častými hosty zde byli členové německé umělecké skupiny Pražská secese. Jejím znakem byl slon a proto roku 1932 u příležitosti 10. výročí trvání Pražské secese vztyčili její příslušníci poblíž chaty kamennou sošku slůněte. Pod vrcholem Králického Sněžníku pak pramení řeka Morava.

Druhou chráněnou krajinou oblastí je CHKO Litovelské Pomoraví, která byla zřízena v roce 1990 na ploše 9600 ha. Tato CHKO zahrnuje téměř 100 km dlouhý periodicky zaplavovaný úsek s lužními lesy, meandry, mrtvými říčními rameny a s mokřady kolem řeky Moravy. Zajímavé jsou také krápníkové Javoříčské a vápencové Mladečské jeskyně. Za návštěvu jistě stojí i Arboretum Bílá Lhota, v jehož bohaté sbírce dřevin nalezneme na 300 druhů stromů a keřů. V sousedství Arboreta leží klasicistní zámeček z 19. století. Další dominantní turistickou atraktivitou je lázeňství, založené především na klimatu a vodoléčbě. Mezi nejznámější lázně patří Teplice nad Bečvou, Lipová lázně, Jeseník, Velké Losiny, Bludov, lázně Skalka.

Důležitá je také poznávací turistika po památkách a historických objektech kraje. Nejvýznamnější je bezesporu historické jádro Olomouce. Bohatá historie zanechala tak rozsáhlý soubor památek, že Olomouc je dnes po Praze druhou největší městskou památkovou rezervací v ČR. O svém zaslouženém označení perla na zelené podušce přesvědčí metropole Hané návštěvníky svými architektonickými skvosty: katedrála sv. Václava, chrám sv. Mořice (varhany Michaela Englera z roku 1745), chrám Panny Marie Sněžné, kostel sv. Michala, kaple Jana Sarkandra, Hradisko (premonstrátský klášter), Přemyslovský palác (románský palác biskupa Zdíka), Arcibiskupský palác, radnice s orlojem, tereziánské opevnění. Soubor šesti barokních kašen a sloupů byl navržen do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Historické jádro obklopují krásné parky, umístěné podél řeky Moravy a bývalých středověkých hradeb. V Olomouci sídlí Univerzita Palackého, arcibiskupství a mnoho dalších institucí, např. Vlastivědné muzeum a Muzeum Umění. Známé jsou výstavy Flory, mezinárodní varhanní festival či Olomoucké hudební jaro. Významnou dominantou olomouckého okolí je barokní chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce.

Blízko Olomouce je Hanácký skanzen v Příkazech, který je vzácným dokladem lidového stavitelství na Hané. I v ostatních městech Olomouckého kraje najdeme nádherné historické památky, ať již to jsou zámky, jako např. Náměšť na Hané, kde je v raně neoklasicistním zámku umístěna atraktivní sbírka arcibiskupských kočárů, či Bouzov, kde můžeme mimo jiné obdivovat dobovou hradní kuchyni se stylovým zařízením a technickými kuriozitami. Renesančně přestavěné zámky v Přerově, Jeseníku, Zábřehu a Šternberku s muzeem hodin, jediného tohoto druhu v České republice. Renesanční zámky v Prostějově a Velkých Losinách, které jsou známy svými čarodějnickými procesy. Nebo zříceniny hradů Helfštýn a Plumlov či muzea, kostely a historické domy a náměstí, na které narazíme téměř v každém městě, městečku či vesničce Olomouckého kraje.

V průběhu staletí se Ostrava stávala město kosmopolitním, komerčním, hospodářským, společenským a kulturním. Ostrava na přelomu 20. století a za tzv. první republiky patřila k rozvinutým městským aglomeracím s fungujícím obchodem, průmyslem, s několika kulturními, národnostně různorodými domy, divadly apod.

Jen málo měst v České republice zaznamenalo po roce 1989 tak obrovský přechod jako Ostrava. Změnily se nejen životní podmínky pro zdejší obyvatelstvo.

Z provozu byly vyřazeny některé průmyslové závody. Poslední uhlí na území města Ostravy bylo vykopáno 30. 6. 1994 a všechny zdejší hlubinové doly jsou již zakonzervovány. Tisíce horníků a hutníků se rekvalifikovali a nyní se uplatňují v jiných odvětvích. Byla instalována speciální filtrační zařízení pro zlepšení ovzduší v Ostravě. Rychle se rozvíjí bankovnictví a terciální sféra. Ekonomicky se využívá geografická poloha Ostravy – 15 kilometrů k nejbližšímu hraničnímu přechodu s Polskem a 55 kilometrů k nejbližšímu hraničnímu přechodu se Slovenskem. Opravují se fasády domů v původním architektonickém stylu a mnozí Ostravané jsou sami překvapeni, jak krásné bylo původní centrum Ostravy. Renovují se mnohá ubytovací a restaurační zařízení. Ostrava má prostory pro realizaci výstav, veletrhů kulturních setkání či sportovních klání. Velmi lákavé je nejbližší okolí Ostravy, kde jsou možnosti zimní i letní rekreace, lázeňství či sportovního vyžití.

Původ názvu města:

1) Keltská-bohyně světla =>přeloženo do staroněmčiny

OSTARA-Ostrava

2)řeka Ostravice vytvořila v době vzniku Ostravy vytvořila

jakýsi ostrov lidé z OSTROVA – Ostrava.

Dnešní úřední název města dostalo město v roce 1946. Dříve byla

Ostrava rozdělena na2 části:

Slezská(Polská) – první písemná zpráva je z roku 1229, ležela na

území polského státu a patřila do knížectví

Těšínského. A pod diecéze(arcibiskupství)

vratislavskou.

Moravská Ostrava – byla součástí Českého státu a patřila pod

Diecézu olomouckou. V roce 1327 bylo

těšínské panství jako léno připojeno k

Českému království.

Znak města:podkladem znaku je modrý štít, na zeleném trávníku je v poskoku bílý

kůň, obrácený do prava, má červenou pokrývku a zlaté sedlo. V

levém horním rohu je pětilistá růže, která byla ke znaku přidána v

16. století a je ze znaku olomouckého biskupa Stanislava Thurza.

Figura bílého koně snad jako symbol tranzitní polohy města nebo

Z erbu lokátora a prvního fojta v Moravské Ostravě.

Lokalizace:Na soutoku čtyř řek : Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny

Ostrava v číslech:

Ostrava ze severu na jih (Antošovice – Nová Bělá) 20, 5 km

Ostrava z východu na západ (Bartovice – Krásné Pole) 20, 1 km

Počet obyvatel (k 30. 6. 2000): 320 827

Hustota osídlení (osoby na km2 ): 1 500

Rozloha: 214, 21 km2

Počet městských obvodů: 23

Počet původních obcí: 34

Nadmořská výška: 208-334 m. n. m.

Délka místních komunikací: 828 km

Ostrava má 5 divadel(Antonína Dvořáka, Moravskoslezské…), 6 kin(Luna, Vesmír…)

Celkem 30 veřejných knihoven z toho 1 státní vědeckou, 2 univerzitní a 27 poboček Knihoven města Ostravy, dále je zde18 galerií a výstavních síní, 5muzeií (hornické, moravskoslezské…), 9 kulturních domů, 1 letiště, 38 kostelů(Červený…), 5 stadiónů + 3Zimní(Vítkovice, Bazaly, Ledňáček…), 11 krytých bazénů (Porubský, Čapkárna), 71 základních škol(Srbská2, Horymírova, Lumírova), 10 gymnázií(Čs. Exilu, O. Havlové, Hladnov, Matiční), 21 středních odborných škol, 3 vysoké školy(Báňská), 2univerzity(Technická), 5 poliklinik a 4 nemocnice (Porubská, Vítkovická),

Historie

Slezská(Polská) – první písemná zpráva je z roku 1229, ležela na

území polského státu a patřila do knížectví

Těšínského. A pod diecéze(arcibiskupství)

vratislavskou.

Moravská Ostrava – byla součástí Českého státu a patřila pod

Diecézu olomouckou. V roce 1327 bylo

těšínské panství jako léno připojeno k

Českému království.

Znak města:podkladem znaku je modrý štít, na zeleném trávníku je v poskoku bílý

kůň, obrácený do prava, má červenou pokrývku a zlaté sedlo. V

levém horním rohu je pětilistá růže, která byla ke znaku přidána v

16. století a je ze znaku olomouckého biskupa Stanislava Thurza.

Figura bílého koně snad jako symbol tranzitní polohy města nebo

Z erbu lokátora a prvního fojta v Moravské Ostravě.

Lokalizace:Na soutoku čtyř řek : Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny

před 400 tisíci až 150 tisíci lety skandinávské zalednění

od pravěku obchodní jantarová stezka od Baltského moře ke

Středozemnímu

asi před 25 tisíci lety první trvalé osídlení lovců mamutů (viz Landecká venuše)

od 8. století slovanské osídlení

10. století hradiště Holasiců

před rokem 1267 statut města => majetek olomouckého biskupa

Bruna (1245-1281)

1279 první písemné doklady o kostele sv. Václava

1297 poprvé se písemně připomíná slezskoostravský hrad

1362 Karel IV. udělil právo konání výročního trhu

1371-1376 vybudování městských hradeb

1428 husité obsadili město

1437-1848 Město Ostrava součástí Hukvaldského panství

16. století rozvoj řemesel : zejména soukenictví, tkalcovství,

krejčovství a řeznictví

1539 první písemné doklady o budově staré radnice

1556 největší požár-zničeny téměř všechny domy na

1557 náměstí

1620-1648 třicetiletá válka, dánská vojska (1626) a švédská

vojska (1621 a 1642)

1625 obrovský mor (zemřelo asi 500 lidí, téměř polovina

1626 obyvatel)

1749 zřízena pošta v Ostravě

1763 objev uhlí (údolí Burňa)

1828 založení železáren, Rudolfova huť, pozdější

Vítkovické železárny

1847 železniční spojení s Vídní a Krakovem(Severní

dráha Ferdinandova)

1869 vybudována první plynárna a řízený telegraf

2. polovina 19. století rozvoj průmyslu, středisko habsburské říše

1879 stavba židovské synagogy

1880 velká povodeň na Odře a Ostravici (zaplaveno

celé Podbeskydí)

1889 dokončena bazilika Božího Spasitele

1894 kultury, zahájen provoz městské dopravy otevřen český Národní dům-středisko české

1895 výstavba první elektrárny na ostravsku, otevřen

Německý dům – středisko německé kultury

1897 První české reálné gymnázium

1898 otevřena Veřejná knihovna a čítárna

1901 otevřen Polský dům – středisko polské kultury

1903 otevřen Dělnický dům ve Vítkovicích

1907 německé divadlo (dnes divadlo Antonína Dvořáka)

1919 Národní divadlo Moravskoslezské

1924 vznik tzv. Velké Ostravy (k původnímu městskému

jádru připadlo 33 sousedních obcí)

1925 Dům umění

20.-30. léta 20. století výstavba obchodních domů:Brouk a Babka,

Bachner

1930 Nová radnice

1929-1934 hospodářská krize

1939 transport Židů

1939-1945 2. světová válka, 30. 4. 1945 osvobození Ostravy

1945 z Příbrami přesídlena Vysoká škola báňská

1949-1951 výstavba Nové Huti

1959 Pedagogická fakulta (od roku 1991 Ostravská

univerzita)

nové letiště v Mošnově

1960 otevřen Dům kultury Vítkovice

1986 otevřen Palác kultury a sportu

50.-80. léta 20. století obrovský příliv obyvatel a stavební rozmach

1989 sametová revoluce – konec megalomanského

rozvoje Ostravy

30. 6. 1994 poslední vytěžené uhlí na území města Ostravy

1. 9. 1996 sídlo Ostravsko – opavského biskupství

7. až 9. 7. 1997 tisíciletá povodeň na Odře, Opavě a Ostravici

(zaplavena celá Morava)

27. 9. 1998 po 162 letech ukončena výroba železa ve

Vítkovicích

2000 založena první soukromá vysoká škola

Od 1.1. 2000 dělíme Českou republiku na 14 krajů (původně jich bylo včetně Pardubického kraje, kterého se týká tato práce. Celková rozloha kraje je 4519 km2, což znamená desátý největší kraj v republice. Tvoří asi 5,7 procenta rozlohy České republiky. Skládá z následujících čtyř okresů: Pardubice, Chrudim, Ústí nad Orlicí a Svitavy, z nichž největší je okres Svitavy a nejmenší Pardubice. Má poměrně výhodnou polohu, poněvadž sousedí s pěti kraji. Na severu s Královéhradeckým krajem (okresy Rychnov nad Kněžnou a Hradec Králové)), na východě se Středočeským krajem (okresy Kolín a Kutná hora), na jihu s Jihlavským krajem (okresy Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou), na jihovýchodě s Brněnským krajem (okres Blansko) a s Olomouckým krajem (okresy Šumperk a Olomouc). Většina Pardubického kraje se nachází v Čechách, okresy Svitavy a Ústí nad Orlicí zasahují na Moravu.
Co se týká polohy v síti poledníků a rovnoběžek, tak kraj leží přibližně mezi rovnoběžkami 43°35´ a 50° 10´ severní šířky a mezi poledníky 15°10´ a 16°17´ východní délky. Pardubický kraj sousedí na severu s Polskem prostřednictvím okresu Ústí na Orlicí. Hranice je však dlouhá jen asi 35 km.
Vzhledem k tomu, že na západě se rozkládá úrodná Polabská nížina a vůbec celý kraj má poměrně dobré přírodní podmínky, byl také poměrně brzy osídlen. Můžeme zde najít mnoho starých hradů, tvrzí a zřícenin. V kraji je také poměrně mnoho míst s velikou kulturní tradicí, jako například Litomyšl, Pardubice či Ústí nad Orlicí. Velká města, která jsou nyní městy okresními, byla založena ke konci 13. století.

POVRCHOVÁ CHARAKTERISTIKA

Pardubický kraj patří podle geomorfologického hlediska do provincie Česká vysočina, která vznikla při hercinském vrásnění v prvohorách zhruba před 350 – 270 miliony lety. Kraj zasahuje do Krkonošsko-Jesenické subprovincie a subprovincie Česká tabule. Z geologické mapy lze vyčíst, že většinu území tvoří horniny mladších druhohor, což jsou například pískovce, opuky, jíly a vápence. Kolem velkých řek jsou to pak horniny ze čtvrtohor -spraše, písky, jíly, čedič, štěrk a podobně. O něco složitější a rozmanitější je situace na východě kraje, kde jsou zastoupeny mnohé druhy různého stáří. Na severu, v podhůří Orlických hor, se jedná o metamorfované horniny, v oblasti přilehlé k Jeseníkům jsou to horniny ze starohor (žula, granulit, rula). Na východě kraje je mnoho dalších druhů hornin různého stáří.
V Pardubickém kraji můžeme nalézt jak nížiny, tak i několik menších pohoří. Na severu v pohraničí částečně zasahuje okres Ústí nad Orlicí do Orlických hor. Nejvyšší vrchy jsou zde Suchý vrch (995 m.) a Jeřáb (1003 m). Zcela na severovýchodě pardubického kraje je jeho nejvyšší bod – Králický Sněžník (1423 m). Toto místo je nesmírně zajímavé, zejména díky tomu, že tvoří hranici tří úmoří (více v kapitole vodstvo). Na jihovýchodě kraje se rozkládá Zábřežská vrchovina, Podorlická pahorkatina a Svitavská pahorkatina s nejvyššími vrcholy kolem 600 m nadmořské výšky. Do okresu Chrudim zasahuje, byť jen z menší části, Českomoravská vrchovina Žďárskými vrchy, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují téměř 700 m. Zajímavým místem je i Kunětická hora, která se nachází mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Měří 307 m, což není zas tak mnoho, ale je sopečného původu a proto je v krajině dosti výrazná . Na této hoře je také starý hrad. O Kunětickou horu byly vždy spory mezi dvěma rivaly: Pardubicemi a Hradcem Králové.
Do Pardubického kraje zasahuje i Polabské nížina. Podél Labe v pardubickém a částečně i v chrudimském okresu je území s výškovými rozdíly do 30m. Taková oblast se nazývá v geografii rovina. Tím jsme se dostali k výškové členitosti. (Měří se podle výškového rozdílu ve čtvercových polích
4 x 4 kilometry.) V Pardubickém kraji jsou zastoupeny všechny typy reliéfu, od již zmiňovaných rovin , přes pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny, až po velehory (přes 600m). Tento výškový rozdíl se nachází v oblasti Králického Sněžníku. Je však sporné, jestli se tato oblast dá uznat jako velehory, poněvadž pro velehory se často jako další kritérium uvádí nadmořská výška vyšší než 2000 m.

VODSTVO

Jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole, Králický Sněžník tvoří hranici tří úmoří: Černého moře , Severního moře a Baltského moře. Proto se mu také říká „střecha Evropy“. Vzhledem k tomu, že toto místo leží v severovýchodním cípu Pardubického kraje, nezasahuje do tohoto kraje úmoří Baltského moře. (Pokud však tímto krajem neprotéká malý nevýznamný tok, patřící k úmoří Baltu.) Velkou část tvoří povodí Labe, jen na východě pramení několik řek patřících k povodí Dunaje, dokonce i samotná řeka Morava. Ta pramení právě u Králického Sněžníku, samotný kraj však brzy opouští. Z důležitých toků patřící k tomuto úmoří bychom mohli ještě jmenovat Moravskou Sázavu (pramenící v podhůří Orlických hor), Třebůvku a Svitavu, která se na rozdíl od ostatních řek nevlévá přímo do Moravy, ale v Brně se vlévá do Svratky, později do Dyje, a pak teprve do Moravy. Jméno, které dostala díky své průzračnosti, zdědilo i stejnojmenné okresní město.
Řeka Třebůvka má nedaleko svoji „téměř jmenovkyni“,řeku Třebovku. Ta, spolu s ostatními řekami, o kterých bude psáno dále,již patří k povodí Labe. Vlévá se zlava v Ústí nad Orlicí do Tiché Orlice, která se později po soutoku s Divokou Orlicí vlévá do Labe v Hradci Králové. Dalšími významnými přítoky jsou řeky Loučná, Doubrava a Chrudimka, která se do Labe vlévá v Pardubicích. Labe protéká Pardubickým krajem jen v úseku mezi Opatovicemi nad Labem Týncem nad Labem. V tomto úseku vede říční „obchvat“ kolem Pardubic, a to poměrně starý Opatovický kanál. S řekami je to v tomto kraji je situace podobná jako v České republice. Hodně řek zde pramení a potom odtékají různými směry pryč, kde se později stávají velkými řekami, jako například Morava či Svitava. Jedinou výjimkou je právě Labe. To je splavné od Chvaletic, kde je také říční přístav, jeden z nejdůležitějších u nás.
Na Pardubicku byla kdysi velice významná rybníkářská tradice, podobně, jako v jižních Čechách. Byla i o něco starší než tamtéž, někteří slavní jihočeští rybníkáři se z Pardubicka dokonce inspirovali. Později však byla k veliké škodě tato tradice zrušena a většina rybníků zrušena. Přesto, zejména v okolí Lázní Bohdaneč, je poměrně mnoho rybníků. Největší z nich se nazývá Bohdanečský.
V kraji je i několik vodních nádrží. Na Divoké Orlici je vodní nádrž Pastviny, na Chrudimce vodní nádrž Seč (plocha 220 ha). Tyto vodní nádrže plní ochrannou a hydroenergetickou funkci. Mají také spolu s vodní nádrží Nemilka na Moravské Sázavě vodárenský účel. Co se týče zásob podzemních vod, jsou dosti značné. Téměř celý kraj patří k oblastem s velkými zásobami podzemních vod. To znamená, že převládající vydatnost jednotlivých zdrojů přesahuje 10 l/s.

PODNEBÍ

V Pardubickém kraji jsou zastoupeny všechny podnebné oblasti, na které je Česká republika rozdělena. Teplá oblast s průměrnými ročními teplotami kolem 8°C se nachází v Polabské nížině. Chladná oblast se nachází v horách na severozápadě. Roční průměrná teplota vzduchu tam klesá až k 4°C. Ostatní oblasti patří do mírně teplé oblasti. Toto poměrně příznivé klima dovoluje rozvoj turistiky a rekreace.
Nejnižší roční úhrn srážek je mezi 600-700 mm/rok, ten se však vyskytuje jen v několika malých oblastech. Ve střední části Pardubického kraje naprší 700 – 800 mm/rok. V oblastech s vyšší nadmořskou výškou, jako např. Žďárské vrchy nebo podhůří Orlických hor má 800-1000 mm srážek a oblast samotných Orlických hor prodloužená až ke Králickému Sněžníku je nejdeštivější: roční úhrn srážek přesahuje 1000 mm – v letním období naprší kolem 450 mm, v zimním kolem 600 mm. Vůbec Jeseníky, u kterých je Králický Sněžník, jsou jednou z nejdeštivější oblastí v republice. Obecně se dá říct, že v Pardubickém kraji stoupá množství srážek s nadmořskou výškou.

BIOGEOGRAFIE A PŮDNÍ POMĚRY

Nyní bude řeč o zemědělské krajině. Pod tímto pojmem rozumíme ornou půdu (tj. pole, sady, vinice, chmelnice apod.) a zelené plochy (tj. louky a pastviny). Procento orné půdy se pohybuje mezi 45 –55 %, v okresu Ústí nad Orlicí o něco méně. Lesy jsou převážně jehličnaté. Vyskytují se zde i listnaté lesy, avšak jen v okolí Pardubic. Smíšené lesy se téměř nevyskytují. Zbývá ještě jeden typ krajiny, a to zemědělsko- lesní krajina. Dosti hojně je v okresu Ústí nad Orlicí zastoupena krajina s loukami a lesy. Na jihu okresů Chrudim a Svitavy, kam zasahuje Českomoravská vrchovina, se vyskytuje typ krajiny buď s poli a lesy nebo s loukami a lesy. Nevyskytují se žádné těžební či devastované plochy.
V kraji je zastoupena většina vegetačních stupňů. Nejčastější je jedlovo – bukový a dubovo – jehličnatý. Podrobněji je to znázorněno na mapce.
Pro hospodářství jsou důležité i vlastnosti půdy. Z půdních typů se nejčastěji setkáme s podzolovými půdami a hnědými lesními půdami nížin a pahorkatin. V hoských oblastech to jsou pak hnědé horské lesní půdy, případně horské podzoly. Hnědozemě, které jsou vhodné k pěstování obilovin, se vyskytují na Pardubicku a také na Chrudimsku,kde jsou i úrodné černozemě, ideální pro pěstování kukuřice či řepy. V Polabí se vyskytují také nivní půdy, kde se daří hlavně zelenině.
Z půdních druhů se nejčastěji vyskytují půdy hlinité. V Polabí a na Pardubicku a Chrudimsku se vyskytují jílovihlinité půdy. V hoských oblastech to jsou hlinitopísčité nebo písčitohlinité a ve vyšších polohách půdy silně štěrkovité až kamenité.
Do Pardubického kraje nezasahuje žádný národní park a chráněné krajinné oblasti jen minimálně. Je to CHKO Železné hory a malou plochou také CHKO Orlické hory. Úroveň životního prostředí stoupá západovýchodním směrem. Zatímco okolí Pardubic díky průmyslu patří k silně narušeným oblastem, na severozápadě je to již životní prostředí vysoké úrovně. Znečištění vodních toků je ve srovnání se znečištěním ostatních toků v České republice průměrné.

JMÉNO
Původ jména „Petřín“ není zcela bez dohadů. V němčině je to jednoduché: od dob Bílé hory se užívá název Laurenziberg, odvozený od sv. Vavřince (latinsky Laurentius). Český název má pravděpodobně původ v řečtině: „petros“ znamená kámen či skála a slovo „petra“ je kromě předchozích významů možné také přeložit jako jeskyně. Původ od slova „petra“ uvádí i Kosmas ve své Kronice. Tento výklad se odvolává na těžbu pískovce; kamenolomy zde skutečně byly.
Podle jiných, byť málo pravděpodobných výkladů ale český název pochází z osobního přivlastňovacího zájmena Petřin, tedy náležející Petře. Ovšem které, to tato hypotéza neříká vůbec.
O něco pravděpodobnější by mohlo být vysvětlení jména vrchu jako zkomoleniny od německého označení Pronberg, Perunův kopec. V dávných dobách byl Petřín podle všeho skutečně zasvěcen vládci slovanského pantheonu Perunovi, na jehož počest tu ještě v dobách křesťanských planuly ohně. Snad proto byla s příchodem křesťanství hora zasvěcena sv. Vavřinci, který skonal na ohni…Ovšem Slované vrch s Vavřincem nijak nespojovali.
Další výklad pak hovoří o původu z označení Patřín, tedy vrch, ze kterého se shlíží dolů a stráží se tak město před nevítanými návštěvami. To může souviset i s tím, že Strahov (=strážný vrch) se s Petřínem prolíná.
Z HISTORIE PETŘÍNA
Z vrchu Petřína pronášela bájná kněžna Libuše vznešená a hrdá slova o městu, jehož sláva… dál to známe asi všichni. Ať už měl Kosmas pravdu či nikoliv, na Petříně za dob pohanských planuly ohně na počest slovanského boha Peruna. V devátém století byl vrch pokryt pralesem.
První význačnější zmínka o Petřínu není příliš povzbuzující: kronikář Kosmas o vrchu hovoří jako o místu, kde se roku 1108 konala poprava Vršovců. Neznamená to ale nutně, že Petřín byl popravčím vrchem. Tyto exekuce se zde odehrávaly jen v ojedinělých případech.
Podstatnější než popravy bylo pro Petřín to, že sloužil jako zdroj kamene. Ten se zde lámal již kolem 10. století.
Do poloviny 14. století patřil Petřín do kraje rakovnického, teprve se stavbou Hladové zdi se stal roku 1360 součástí pražského města. Do té doby pod Petřínem neležela Praha, ale dnes neexistující ves Nebovidy – z té zůstalo jen pojmenování jedné ulice poblíž Kampy.
Roku 1370 dostal – podle nepříliš věrohodných zdrojů – Petřín na léto nezvyklé osazenstvo: Karel IV. u kostela sv. Vavřince usadil několik perských tkalců koberců i s rodinami. Byla-li by to pravda, tak odlehlé místo bylo žádoucí; kdoví, jak by křesťanští Pražané přijali muslimy.
Dnes bohatě osázený stromy, byl Petřín dlouho holý. Císař Rudolf II. zde hodlal vysadit stromy, ale až do roku 1840 byl vrch pustý. Od začátku novověku do 19. století sloužil vrch jako vinice či štěpnice a kamenolom. V polovině 19. století zde proběhla další výstavba obranného komplexu. Od roku 1882 začal být pražský kopec zpřístupňován.
ZAHRADY
SAD NA NEBOZÍZKU, NEBOZÍZEK
Pod těmito názvy se skrývá park ležící mezi Hladovou zdí a tělesem lanové dráhy na východním svahu Petřína, táhnoucí se od ulice Újezd až téměř k vrcholu svahu pod Štefánikovu hvězdárnu.

SEMINÁŘSKÁ ZAHRADA
Tato ovocná zahrada se rozkládá na východním svahu Petřína a přes těleso lanové dráhy sousedí se sadem na Nebozízku na jihu a se Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na severu. Zahrada je velice působivá především svými výhledy na Staré Město, Malou Stranu a Hradčany, umocněné v jarních měsících kvetoucími ovocnými dřevinami. U vyhlídkové cesty v polovině svahu stojí nově zrekonstruovaná restaurace Petřínské terasy. Další zajímavostí je studánka Petřínka nedaleko od restaurace a v umělé proláklině stojící kaple.
Původně se jednalo o ovocnou klášterní zahradu založenou v 17. století. Veřejnosti byla zpřístupněna v roce 1930. Od roku 1980 zde postupně probíhá asanace a obnova ovocných dřevin.
RŮŽOVÝ SAD
Leží na samém vrcholu Petřína. Hlavní atrakcí jsou zde záhony růží. Počet růží se pohybuje okolo dvanácti tisíc. Další zahradnickou zvláštností je trvalková zahrada Květnice, pro veřejnost volně přístupná ve vegetační době. Končí zde lanová dráha svou horní stanicí Petřín, nachází se tu Štefánikova hvězdárna s pomníkem Milana Rastislava Štefánika a plastika Polibek. U hvězdárny se nachází památný strom – líska turecká.
Růžový sad s Květnicí je poměrně mladou zahradou, založenou až ve třicátých letech dvacátého století.
PARK U ROZHLEDNY
Nachází se na vrcholu Petřína a hlavní dominantou je pochopitelně známá rozhledna. Kromě ní jsou zde ještě zrcadlové bludiště, kostel sv. Vavřince, kaple Božího hrobu, kaple Kalvárie a Křížová cesta vedoucí z Vlašské ulice.
STRAHOVSKÉ ZAHRADY, ZAHRADY KLÁŠTERA NA STRAHOVĚ
V klášterním komplexu řádu premonstrátů a jeho okolí se nacházejí tyto zahrady: Konventní zahrada, Opatská zahrada a Velká strahovská zahrada, která se rozkládá v směrem k jihu a východu od vlastního kláštera. Některé ze zahrad uvnitř kláštera nejsou běžně přístupné.
Při založení kláštera roku 1140 s ním bylo spojeno i okolní rozsáhlé území, použité jako užitkové zahrady.
LOBKOVICOVA ZAHRADA
Jedná se o původně barokní zahradu patřící k Lobkovickému paláci. Menší část zahrady v okolí paláce není veřejnosti přístupná, v paláci je dnes velvyslanectví Spolkové republiky Německo a tato část zahrady k němu přísluší. Zbývající část je ovšem přístupná. Rozkládá se na severním svahu Petřína a je bohužel ve značně zanedbaném stavu.
Zahrada vznikla v roce 1700 a po získání zahrady rodem Lobkoviců v roce 1753 prošla velkými úpravami. Původně barokní zahrada italského typu byla později upravována v duchu anglického krajinářského slohu. Poslední desetiletí nejsou této zahradě příznivé a její stav je jen torzem jejího původního stavu.
SCHÖNBORSKÁ ZAHRADA
Barokní terasovitá zahrada nacházející se na severním svahu Petřína je pro veřejnost uzavřena. Spolu se Schönbornským palácem je majetkem Spojených států amerických, které využívají zahradu i palác jako své velvyslanectví. Nejznámější z této zahrady je nejspíše vyhlídkový pavilon v horní části zahrady, na kterém vlaje státní vlajka USA. Část zahrady je možné vidět ze zahrady Lobkovické nebo z vyhlídky v horní části Vrtbovské zahrady, případně z vyhlídky Hradčanského náměstí.
Počátek historie zahrady a paláce spadá do let okolo roku 1650. Zahrady prošly několikráte přeměnou a přestavbou. I zde působil od roku 1795, kdy se majiteli stali Schönbornové, vliv anglického krajinářského slohu. V roce 1924 se majitelem stala vlády USA.

VRTBOVSKÁ ZAHRADA
Rozlohou malá, významem a krásou velice cenná zahrada rozkládající se na zlomu severního a východního svahu Petřína. Tato zahrada také překračuje významem hranice Prahy a České republiky a patří dnes, zvláště po nedávno ukončené rekonstrukci, k nejkrásnějším barokním terasovitým zahradám. Veřejnosti je přístupná, ovšem pouze v omezené době a za vstupné. Vchod do zahrady je z Karmelitské ulice č. 25 nedaleko od Malostranského náměstí. Popis zahrady se vymyká možnostem této stránky, uveďme tedy jen, že z horních částí zahrady se rozevírá nádherný pohled na Prahu.
Vrtbovský palác, ke kterému zahrada náleží, vznikl v roce 1622 spojením dvou domů. Zahrada však vznikla až okolo roku 1720, kdy majitelem byl rod Vrtbů. Později byla zahrada několikrát přestavěna, poslední rekonstrukce proběhla v letech 1990 až 1998.
POŽÁR V ZAHRADĚ KINSKÝCH
Dvacátého šestého února 2002 před 11. hodinou dopolední začalo hořet podkroví opuštěného domku ve střední části Kinského sadu, nedaleko dřevěného kostelíka sv. Michala. Požár rozdmýchávaný prudkým větrem rychle zachvátil celou střechu. Naštěstí vál vítr směrem od dřevěného kostelíka. Kdyby tomu tak nebylo, snad by požár ohrozil i tuto jedinečnou památku. Plameny, které dosahovaly bezmála deseti metrů, doprovázel hustý dým zřetelně viditelný i z pravého nábřeží, z Letné, Hradčan či části Starého města, odkud není tato část zahrady ani přímo vidět.
Hasiči neměli jednoduchou práci, protože se úzkými klikatými cestami nemohli svými vozy dostat do bezprostřední blízkosti objektu. Přestože požár záhy zvládli, zůstalo z objektu pouhé torzo; celá střecha lehla popelem a zbyla jen ohořelá torza střešních trámů. Ještě po čtvrt roce bylo okolí požáru cítit spáleninou.
Fotografie požáru lze nalézt na adrese http://album.volny.cz/mikapav.

ZAJÍMAVÉ OBJEKTY
• KOSTEL SV. VAVŘINCE
Vrch Petřín, za Slovanů místo posvátného ohně, byl logickým místem pro stavbu kamenného křesťanského svatostánku. Tajuplný Petřín byl v oněch časech asi rejdištěm duchů, vždyť i v plamenech ohňů v lomech se zjevovaly záhadné postavy a výjevy. Podle kronikáře Hájka byla kaple založena roku 992 za vlády Boleslava II., neustále brojícímu proti pohanským ohňům na Petříně. Hájkova kronika jako jediná datuje založení kostela rokem 992. Jiné (a věrohodnější) zdroje kostel sv. Vavřince zmiňují prvně až roku 1135. Tehdy, za Soběslava I., patřila původně kaple, později kostel, vyšehradské kapitule. V dalších análech lze kromě letopočtů 992 a 1135 nalézt jako založení kostela také údaj 1003.
Kaple byla obnovena v letech 1260 a 1590. Roku 1732 byl kostel přičleněn k cechu pražských kuchařů. O rok později zde proběhla první pobožnost Křížové cesty v Čechách. V roce 1735 započalo nedokončené rozšiřování kostela, které pokračovalo po 35 letech. Kostel dostal barokní podobu s kupolí a dvěma věžemi díky staviteli Ignáci Antonínu Palliardimu, pravděpodobně s pomocí Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Stavba byla dokončena roku 1780. Původní románská kaple byla včleněna do stavby jako sakristie. Kostel byl zrušen roku 1784, ale Pražané jej i po nezdařeném odprodeji dále využívali jako svatostánku.
Roku 1818 se z kostela málem stal základ pro stavbu hvězdárny. Tehdejší ředitel klementinské hvězdárny P.M.A.David ale tenkrát narazil na úřední stanovisko – bylo zamítavé mj. pro možné nebezpečí plynoucí z blízkých zásobáren prachu dělostřeleckého skladiště. Roku 1839 postoupila svatovítská kapitula kostel Praze a město jej začalo rekonstruovat. Chod kostela ještě narušil požár roku 1849. Roku 1926 byla provedena větší oprava kostela.
V interiéru se nacházejí obrazy od Jana Claudia Monna a Václava Markovského, sochu sv. Vavřince nad západním průčelím vytvořil Lederer roku 1756. Současný interiér, jemuž dominuje zavěšený kříž, je dílem architekta Jiřího Pelcla. Od roku 1994 náleží kostel církvi starokatolické, které slouží jako katedrální chrám.

• HLADOVÁ ZEĎ
Zeď z místní petřínské opuky nechal zbudovat v letech 1360 až 1362 císař Karel IV. Bohuslav Balbín píše, že „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou… Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel… Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.“. Takovéto sociální vyprávění je pouhou fikcí, protože stavba měla jednoznačně fortifikační účel a hlad vypukl až v době, kdy opevnění bylo rozestavěno. Zeď měla několik bastionů, ale ty se nedochovaly.
Po opravě zdi, která proběhla roku 1624, byla k Hladové zdi přidána mohutná fortifikace, a to z nařízení Marie Terezie v polovině století následujícího. Na tomto opevnění byly také vztyčeny jednotlivé bastiony, z nichž jeden tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny. Ve zdi bylo postupně vylámáno, zazděno a o kus dále později opět vylámáno množství průchodů, jejichž původní obrysy jsou dodnes patrné. Zeď se zapsala i do povědomí astronomů. Kromě toho, že tvoří jednu stěnu Štefánikovy hvězdárny, je známa také tím, že roku 1804 ředitel klementinské hvězdárny P. Martin Alois David odtud vedl svá pozorování při měřeních rozdílu zeměpisných poloh Prahy a Drážďan.
Dnes je zeď dlouhá 1178 metrů, tlustá je průměrně 170 cm a vysoká kolem osmi metrů.
Hladová zeď, nazývaná také zdí zubatou či chlebovou, prošla mnoha rekonstrukcemi, například v době Ferdinanda II, poté za panování Marie Terezie, po vyhlášení republiky v letech 1923-5 či po roce 1975. Také v současnosti probíhá od 90. let 20. století její rozsáhlá rekonstrukce.

• LANOVKA
Lanová dráha pochází z roku 1891. Původně měla délku 396,5 metru s převýšením 102 metrů a vedla ze stanice na konci ulice U lanové dráhy přímou tratí k restauraci Nebozízek. Dva vozy, oba pro padesát cestujících, byly poháněny tíhou dvou nádrží s vodou o objemu 5,5 m3. Voda se v horní stanici napustila a v dolní zase vypustila. Během 1. světové války byl provoz lanovky zastaven a obnoven byl až roku 1932, a to na trati prodloužené dole do stávající zastávky v domě č.p. 1, skrz Hladovou zeď a končící v nově postavené stanici. Trať se tak prodloužila na 510 metrů s převýšením 130,5 metru. Nové vozy pro dvojnásobný počet cestujících již poháněl elektromotor po dvojkolejnicové (tedy jednokolejné) trati se čtyřkolejnicovým úsekem pro vyhnutí obou vozů. Původní trať byla naproti tomu trojkolejnicová a vyhýbací úsek byl čtyřkolejnicový. Také rozchod se z původního jednoho metru změnil na 1435 mm. Zajímavé je řešení kol: jedna strana je opatřena klasickými železničními koly, zatímco druhá strana sestává z válcových kol bez nákolků. Další zlom v provozu lanovky nastal roku 1965, kdy se část trati sesula a roku 1967 došlo k dalšímu sesunu, který trať zdevastoval zcela. Nové vozy, se zachovaným maximálním počtem cestujících, poháněné původním zařízením (díky nadšencům, kteří jej zakonzervovali) se na zcela přebudovanou trať vydaly roku 1985. Kromě vozů jsou u lanovky důležitá také lana: jsou tři, každé o průměru 34 mm. Kromě jarní a podzimní dvou- až třítýdenní revizní odstávky jezdí lanovka stále v rámci MHD.

• PETŘÍNSKÁ ROZHLEDNA
Rozhledna byla postavena r. 1891 z podnětu Klubu českých turistů v rámci jubilejní pražské výstavy jako 5x zmenšená replika Eifellovy věže. Plány byly schváleny v únoru, první výkop byl proveden v březnu a stavba trvala jen pět měsíců; v srpnu 1891 byla rozhledna slavnostně otevřena, přičemž hotova byla de facto již o měsíc dříve. Rozhledna je vysoká 63,5 m a na její vrchol, který je ve stejné nadmořské výšce jako skutečná Eifellovka, vede 299 schodů. První patro je ve výšce 20 m a druhé v 56 metrech nad zemí. Rozhled z galerie předestírá nejen celou Prahu, ale za jasného počasí i výhled po bezmála celých Čechách. Po požáru ruku 1938 prodělala rozhledna částečnou přestavbu horní části. Pokusně roku 1948 a nastálo o pět let později zde byl umístěn televizní vysílač. Ten pracoval až do začátku devadesátých let, kdy zahájil provoz vysílač na Žižkovské věži. Žižkovský vysílač postupně petřínský nahradil zcela. Roku 1998 přešla rozhledna do majetku města a podstoupila generální rekonstrukci trvající dodnes. Proto je také rozhledna nyní uzavřena.

• BLUDIŠTĚ
Budova z roku 1891 je maketou vyšehradské brány Špička. Původně sloužila jako pavilon Klubu českých turistů na Jubilejní zemské výstavě roku 1891. Dnes je zde diorama od Karla a Adolfa Liebscherových o délce 10,5 metru zachycující boj se Švédy na Karlově mostě za třicetileté války. Zrcadlové bludiště obohacené o křivá zrcadla bylo do budovy doplněno po přenesení stavby na Petřín roku 1893.

• ŠTEFÁNIKOVA HVĚZDÁRNA
Lidová hvězdárna postavená r. 1928 u Hladové zdi. Viz O zahradnících a hvězdářích petřínských.

• STRAHOVSKÝ KLÁŠTER
Klášter na Strahově, založený díky olomouckému biskupu Jindřichu Zdíkovi v roce 1140 Vladislavem II. pro řád premonstrátů. Skládá se ze dvou kostelů (kostelu sv. Rocha a kostelu P. Marie), kláštera, knihovny a hospodářských budov. Převládajícím slohem je baroko. Od roku 1953 je v prostorách kláštera umístěn Památník národního písemnictví.

• KOSTEL SV. MICHALA
pravoslavný kostel sv. Michala postavený ve 2. polovině 17. století. Na Petřín byl přenesen v roce 1929 ze zakarpatské Rusi (z Medvědovců u Mukačeva) jako nový přírůstek do sbírek Národopisného muzea. Měl být hlavní součástí zamýšleného skanzenu. Kostel je celý ze dřeva, střecha je krytá šindely. Po rekonstrukci v roce 1990 měl být zpřístupněn; dosud se tak nestalo.

• KALVÁRIE
Kaple Kalvárie (také nazývaná kaple Svatého kříže) je barokní stavba z let 1735-1737 se sousoším Kalvárie a Žalářem Kristovým, obnovená roku 1884. Sgrafito Zmrtvýchvstání Krista vytvořil malíř Riedl r. 1936 podle návrhu Mikoláše Alše.

• KAPLE BOŽÍHO HROBU
Orientálně vyhlížející kaple Božího hrobu postavena mezi lety 1732 a 1738 podle skutečného jeruzalémského hrobu knězem Norbertem Saazerem. Opravena byla r. 1845 a poté 1884. Původně čtrnáctá, poslední zastávka Křížové cesty.

• KŘÍŽOVÁ CESTA
Roku 1733 byla v kostele sv. Vavřince sloužena první pobožnost Křížové cesty v Čechách. Následně bylo na cestě ze Strahova podél hradeb zbudováno šest kaplí Křížové cesty. Až na jednu byly tyto kapličky oboustranné, dvanácté zastavení bylo na zdi kostela a posledními zastaveními byla kaple sv. Kříže a kaple Božího hrobu. Roku 1836 byly již zpustošené kaple zbořeny a o dva roky později byly již všechny nahrazeny novými a vysvěceny. Změnilo se i výchozí místo cesty, a to od kostela sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Obrazovou část kaplí vytvořil malíř Josef Führich, obnovu provedl malíř Jakub Schikaneder. Kapliček je čtrnáct.

• KVĚTNICE
Trvalková zahrada Květnice vznikla v letech 1935 až 1937 v rámci budovaní Růžového sadu. Jedná se o relativně malou uzavřenou plochu rozkládající se na městských hradbách s jediným vstupem. Díky tomu vyniká velice intimní atmosférou. V Květnici se nachází mnoho druhů různých trvalek a dřevin od sukulentů po vodní rostliny. V posledních letech jsou zde prováděny redukční zásahy vzrostlých dřevin, které Květnici neúměrně zastiňovaly a tím ohrožovaly její funkci. Květnice patří k Růžovému sadu, nachází se asi 100 metrů od budovy Štefánikovy hvězdárny, otevřená je v ve vegetační době a vstup do ní je volný.

• LETOHRÁDEK KINSKÝCH
Letohrádek Kinských, empirová stavba z let 1827 až 1831 pochází od architekta Jindřicha Kocha. Od roku 1902 zde byly umístěny sbírky lidového umění. Zámek je součástí Národního muzea. Dnes je veřejnosti nepřístupný.
S letohrádkem souvisel i vyhlídkový pavilon z roku 1830, dnes nad kostelem sv. Michala. Začátkem 20. století byl přebudován ve vyhlášenou restauraci v Kinského sadech, ale po únorovém převratu započal její úpadek. Dnes je z restaurace s terasou nepoužitelná ruina.

• RESTAURACE NEBOZÍZEK
Jako restaurace slouží od roku 1763. Výletní restaurace Pražanů za své jméno vděčí od roku 1433 vinicím, mezi kterými se cesta kroutila jak nebozez. Známá zkazka o tom, že císařský synek neuměl pořádně mluvit, a tak si k jídlu poručil „husu nebo zízek“, je hned z několika důvodů nesmyslná, leč poetičtější než pracovní nástroj, podle kterého se ve skutečnosti jmenuje. Při sesuvu půdy roku 1967, který byl po tři desetiletí konečnou ranou pro provoz lanovky, se terasa Nebozízku propadla o pět metrů. Objekt byl obnoven roku 1985.

• SLOUPOVÉ SLUNEČNÍ HODINY
pětimetrové sloupové hranolové sluneční hodiny pocházejí snad z prostor u kostela sv. Prokopa na Žižkově. Jsou datovány rokem 1686. Každá ze čtyř stran byla původně opatřena polosem – tyčí, z jejíhož stínu se na vyrytých číslicích odečítaly hodiny. Na jednotlivých stranách hodin jsou reliéfy ukřižovaného Krista, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Současné umístění a orientace hodin, stejně jako absence polosů nedovoluje jejich původní užití.

• KAPLE
původně snad kaple sv. Ludvíka, která přináležela ke karmelitánskému kostelu Panny Marie Vítězné. Rekonstruována byla naposledy v roce 1990.

• STUDÁNKA PETŘÍNKA
Studánka s pramenem, který je podle pověsti léčivý a má afrodisiakální účinky.

• RESTURACE PETŘÍNSKÉ TERASY
původně restaurace U černého orla, po dlouhém chátrání přestavěná a obnovená v 90. letech 20. století.

SOCHY NA PETŘÍNĚ

• ČTRNÁCTILETÁ
Socha od K. Dvořáka z roku 1928 byla ukradena.

• TOUHA
Socha V. Amorta z roku 1899 byla odstraněna.

• VODNÍK A RUSALKA
Sošky V. Amorta z roku 1907. Rusalka byla ukradena, Vodník následně umístěn do depozitáře.

• FONTÁNA S CHLAPCI
Fontána nazývaná U žabiček ukazuje dvojici chlapců hrajících si s žábami a s rybou. Modely pro sošky byli vnuci T.G. Masaryka Leonard a Herbert Revilliodovi, kteří později zahynuli v zahraničním odboji. Původně mělo sousoší stát v lánském zámku. Dílo K. Dvořáka z r. 1948.

• HERKULES
Socha dříve umístěná na Kampě pochází z konce 17. století. Dnešní stav je vinou vandalů naprosto katastrofální.

• KVAPILOVÁ
Česká herečka Hana Kvapilová, členky Národního divadla (1860 až 1907). Socha sedící postavy v dlouhých šatech s kyticí na klíně. Autorem sochy z bílého mramoru z r. 1913 je Jan Štursa. Pod pomníkem je uložena urna s popelem herečky.

• LACHTAN
Socha J. Laudy z roku 1953.

• LAUB
Socha Ferdinanda Lauba (1832 až 1875), českého houslisty a světoznámého virtuosa.

• K.H.MÁCHA
Karel Hynek Mácha, český básník (1810 až 1836), narozený pod Petřínem. Socha stojící postavy se pravou rukou, ve které drží tužku, opírá o zídku s otevřeným sešitem. V levé ruce drží kytici šeříku. Podstavec z leštěné žuly. Autorem bronzové sochy vztyčené r. 1912 je Josef Václav Myslbek.

• NERUDA
Český básníka, spisovatel a novináře Jan Neruda (1834 až 1891). Narodil se v kasárnách, stojících na úpatí Petřína. Socha stojící postavy s rukama založenýma za zády drží široký klobouk. Autorem bronzové sochy z r. 1970 je Jan Simota.

• NOVÁK
český hudební skladatel Vítězslava Nováka (1870 až 1949). Socha stojící postavy v nadživotní velikosti. Autorem bronzové sochy z r. 1950 je Jan Kodet.

• P. MARIA
Prozatím bez textu

• POLIBEK
Sousoší autora J. Mařatky z roku 1910.

• ŠTEFÁNIK
Československý astronom, politik a letec Milan Rastislav Štefánik (1880 až 1919). Socha stojící postavy v letecké kombinéze drží v ruce písemnosti. Autorem bronzové sochy je Bohumil Kafka. Na současném místě před Štefánikovou hvězdárnou byla slavnostně odhalena prezidentem Václavem Havlem roku 1994.

• VRCHLICKÝ
Český básník Jaroslav Vrchlický (1853 až 1912). Socha sedící postavy s knihou v ruce a s dvěma okřídlenými génii u nohou. Autory pískovcové sochy z r. 1960 jsou Josef a Antonín Wagnerovi a Jan Sokol.

Plzeňský kraj se vyznačuje rozmanitými přírodními podmínkami. Tato pestrost je podmíněna především reliéfem. Dominantním přírodním fenoménem je pásmo pohraničních pohoří na jihozápadě (Šumava a Český les) a Plzeňská kotlina na severovýchodě kraje, kde vzniklo silné centrum Plzeň. Ostatní území kraje tvoří pahorkatiny a vrchoviny. Přírodní podmínky významně ovlivnily vývoj urbanizace území.

Plzeňský kraj má strategicky významnou polohu na dopravním spojení východní a západní Evropy. Transevropského multimodálního koridoru Norimberk – Praha). Úlohu významného silničního i železničního uzlu nadregionálního významu plní město Plzeň. Hlavním centrem kraje je Plzeň, která svou velikostí (170 tisíc obyvatel) výrazně převyšuje ostatní města. Svými funkcemi ovlivňuje prakticky celé území kraje, zejména však jeho centrální část. Okresy v jižní a západní části (Klatovy, Domažlice a Tachov) jsou samostatnější a jejich vazba na Plzeň se projevuje až na vyšší úrovni. Je patrná i sílící vazba regionu k Praze. Charakteristickým rysem je relativně řídké zalidnění, kraj má druhou nejnižší hustotu obyvatel v republice. Plzeňský kraj má dobré přírodní i kulturně-historické předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu. Tento potenciál však dosud není využíván tak jako v některých sousedních krajích..
Plzeňský kraj má značný rozvojový potenciál z hlediska své polohy, přírodních i lidských zdrojů a vazeb k ostatním regionům. Kraj tvořil bariéru mezi dvěma společensko-ekonomickými formacemi, což vedlo k degradaci lidských zdrojů, rychlému zastarávání veškeré infrastruktury s nepříznivými důsledky v ekonomice.

Sousedství Bavorska, jednoho z nejvyspělejších regionů EU s podobnými přírodními podmínkami, vyvolává potřebu zmírňování přeshraničních socio-ekonomických rozdílů před vstupem do EU. Od roku 1993 okresy Domažlice, Klatovy a Tachov využívají evropského programu podpory přeshraniční spolupráce. Města a obce příhraničních území na české a německé straně vytváří Euroregiony Šumava – Bavorský les – Mühlviertel a Egrensis.

Plzeňský kraj se počtem obyvatel řadí mezi menší kraje, na počtu obyvatel České republiky se podílí zhruba 5,4%. Po Českobudějovickém kraji je druhým nejřidčeji zalidněným krajem v České republice. Více než 30% obyvatelstva kraje je koncentrováno do města Plzně, které má v rámci osídlení západní části Čech výrazně dominantní postavení. Zbývající okresy kraje lze považovat za řídce osídlené.Věkové složení obyvatelstva Plzeňského kraje je ve srovnání s údaji za celou republiku méně příznivé a navíc existují velké meziokresní rozdíly z hlediska skladby populace. Migrační zisk však nestačí nahradit přirozený úbytek obyvatelstva. .

Plzeňský kraj je tvořen 7 okresy s 505 obcemi, které se dále člení na 1537 sídelních jednotek (částí obcí). Průměrná rozloha obcí (14,97 km2) je větší než celostátní průměr (12,60 km2), avšak na jednu obec připadá v průměru pouze 1094 obyvatel oproti 1648 v celé České republice. Pro kraj je typický vysoký počet malých sídel, a s průměrným počtem 360 obyvatel na část obce se spolu s Českobudějovickým a Jihlavským krajem řadí mezi kraje s nejnižší hustotou obyvatelstva a nejrozdrobenější sídelní strukturou.

Ve městě Plzni žije zhruba 30% obyvatel kraje, ve městě Klatovy cca 4% obyvatel a ve zbývajících čtyřech městech s více než 10 tis. obyvateli (Rokycany, Tachov, Sušice, Domažlice) žije celkem asi 9% obyvatel. V obcích s méně než 2000 obyvateli žije 32% obyvatelstva kraje. Plzeň je s ohledem na své funkce i populační velikost mezoregionální metropolí, po Praze nejvýznamnější v Čechách. Kromě Plzně tvoří funkci center elementárních sociálně ekonomických regionů okresní města Klatovy, Domažlice, Rokycany a Tachov, dále pak Sušice a Stříbro. . V těchto územích se nachází sídla, u kterých je žádoucí stabilizace nebo posílení jejich pozice v systému osídlení, neboť mají zásadní význam pro zachování sídelní struktury ve venkovských oblastech. K obnově venkova by měla přispět opatření pro obnovu a rozvoj venkovských sídel, rozvoj venkovské infrastruktury a harmonický rozvoj zemědělství, lesnictví a rybářství. Venkov je třeba oživit a ekonomicky posílit také rozvojem dalších ekonomických aktivit (vznik malých podniků, obnova řemesel, rozvoj služeb vázaných na cestovní ruch apod.). Plzeňský kraj zaujímá strategicky významnou polohu ve spojení východ-západ Evropy. Největší význam na území kraje má silniční doprava, která během devadesátých let postupně převzala vedoucí postavení oproti dopravě železniční. Město Plzeň je významným dopravním uzlem a na jejím území se koncentrují dopravní problémy dotýkající se širšího okolí.

Plzeň a okolí – turistické cíle
Muzeum techn. a řemes – Muzeum techniky a řemesel, více než 4500 exponátů patří mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. Ze živností zaujme holičstvía kadeřnictví,hostinec, řeznický obchod, ale i ordinace dentisty.Součástí prohlídky je i stále vyrábějící dílna rodu Volfů, která vyrábí tradiční kolovečskou keramiku.
Vel. synagoga – je největší synagogou v ČR, druhou největší v Evropě a třetí na světě. Pochází z druhé poloviny 19. století.
Kamen. most – Starý most přes Radbuzu byl postaven v místě původního brodu na staré dálkové cestě již ve středověku. Je zmiňován v 16.století, barokně byl upraven r.1784 a v r.1879 bylo nově postaveno třetí pole. Po postavení nového mostu, teď slouží pouze chodcům a cyklistům. Spojuje město s místní částí Dobřánky klidnou pěší cestou.
Druhy Piva: Radegast, Holba, Gambrinus, Kozel, Pilsner urquell, atd.
ŠKODA Plzeň – Vyráběly : Tanky, MHD – Metra, Trolejbusy, Tramvaje, Autobusy, Vlakové soupravy, Lanovky,
Pohl. do historie – První obyvatelé se na území kraje usazovali asi před 6000 lety v období neolitu v malých osadách v úrodné plzeňské kotlině. Významné osídlení s vysokou kulturní úrovní představuje milavečská kultura lidí mohylových polí v mladší době bronzové. Keltské osídlení kraje je dokumentováno jedním z nejvýše položených hradišť v Čechách. První doklady o slovanském osídlení kraje pocházejí ze 7. století. V raném středověku (do pol. 13. stol.) se utváří v povodí řeky Berounky historický kraj Plzeňsko s ústředním přemyslovským hradištěm ve Staré Plzni. Výrazem hospodářského rozkvětu ve vrcholném středověku jsou královská města při obchodních stezkách do Bavorska-Plzeň, Klatovy, Sušice, Stříbro a Domažlice. Kraj zbohatl také z těžby kovových rud včetně zlata a stříbra. Plzeňský kraj byl výrazně zasažen husitskou revolucí, odehrály se zde dvě slavné, pro husity vítězné bitvy: u Tachova r. 1427 a u Domažlic r. 1431. Husité nazývali Plzeň-Město slunce. Hospodářský a kulturní rozvoj v 16. století se projevil v dalším růstu královských i poddanských měst.Vznikají známé Škodovy závody (1869) a Měšťanský pivovar v Plzni produkuje světoznámý plzeňský ležák. K této době se datuje i začátek léčení v Konstantinových Lázních. V letech 1861 – 1876 je v kraji vybudována základní železniční síť, pod Špičákem byl vyražen nejdelší železniční tunel v Čechách. Vynálezce František Křižík v Plzni poprvé rozsvěcuje svou obloukovou lampu.
Cyklotrasa Praha – Plzeň – Regensburg
Ze zlatého města na Vltavě, přes historické město piva do srdce bavorska.
Po nejstarší evropské zemské stezce.

• politickým, ekonomickým, kulturním a turistickým centrem celostátního i mezinárodního významu.
• V jeho správních hranicích žije na rozloze 496 km2 1 200 000 obyvatel a na jeho území je cca 770 000 pracovních příležitostí.
• Praha navíc tvoří jádro středočeského regionu, tj. území o rozloze více než 3000 km2, kde žije dalších půl milionu obyvatel.
• Vazby mezi Prahou a tímto územím jsou mnohem silnější než k ostatním částem státu. Ve městě vzrůstá i počet přechodně přítomných osob, který v současné době dosahuje denně téměř 300 000. 

Poloha a základní údaje:

• Praha leží na řece Vltavě, která protéká Prahou v délce 30 km.

• Z Prahy je vzdušnou čarou přibližně stejně daleko k Jaderskému a k Baltskému moři.

Rozloha 49 617 ha
-Počet obyvatel 1 185 008

• Nadmořská výška min. 177, max. 399 m.n.m

• Zeměpisné souřadnice 50° 05′ SŠ; 14° 27′ VD

• Podnebí průměrná roční teplota je 9°C (v letním období 19°C a v zimním období – 0,9°C)

• Čas středoevropský (GMT + 1), letní čas – středoevropský + 1 (GMT + 2)

• Počet správních celků 57 městských částí

Historie:

Pražská kotlina byla osidlována již od 4. tisíciletí př. n. l., avšak o opravdickém osídlení mluvíme teprve v 5. a 6. století za příchodu prvních slovanských obyvatel. Protože tento kraj ležel ve středu Evropy a vedlo zde mnoho obchodních cest, byl v 9. století založen Pražský hrad a o něco později Vyšehrad. Pražský hrad se záhy stal sídlem českých knížat. Pod ochranou panovnické rezidence vzniká v podhradí tržiště mezinárodního významu, které se od 11. století přetvářelo v městské sídliště.

VÝZNAMNÉ PRAŽSKÉ PAMÁTKY:

Pražský hrad

Založen v 9. století a vyvíjející se po dalších 1100 let. Svědčí jak o českém státu, tak o Praze samotné. Je to komplex palácových, úředních, církevních a obytných staveb. Rozkládá se kolem tří nádvoří o celkové ploše 45 hektaru. Původně sídlem českých knížat a králů později prezidenta. K pražskému hradu dále patří Katedrála svatého Víta. Založena roku 1344. Je zde vzácná umělecká výzdoba, kaple svatého Václava. Jsou zde uloženy pozůstatky českých králů a korunovační klenoty. Zlatá ulička. Malé domečky v gotickém opevnění. V 16. století zde bydleli hradní střelci a řemeslníci.

Petřínská rozhledna
60 metru vysoká železná věž, postavená v rámci Jubilejní výstavy v roce 1891 F. Prášilem jako volná kopie pařížské Eiffelovy věže. Na vrchol vede 299 schodů, je zde nezapomenutelný rozhled po celé délce Vltavy protékající Prahou.

Bludiště
Pavilon bývalého Klubu českých turistů, postaven pro Jubilejní výstavu v roce 1891, později přenesený na Petřín. Uvnitř je zrcadlové bludiště a dioráma Boj pražských studentů se Švédy na Karlově mostě roce 1648. Prohlídku s odborným výkladem zajišťuje Pražská informační služba.

Karlův most
Nejstarší pražský most. Kamenný či Pražský most, od roku 1870 ho nazýváme Karlův, jelikož byl založen roku 1357 Karlem IV. Most je opevněn věžemi a to Malostranskou a Staroměstskou, po obou stranách jej zdobí celkem 30 soch a sousoší světců. Most je 10 metrů široký a 515 metrů dlouhý.

Staroměstská radnice s orlojem
Zřízena roku 1338 jako sídlo samosprávy Starého města. Gotická nejstarší část komplexu s věží, arkýřovou kaplí a s bohatou znakovou výzdobou je z 2. poloviny 14. století. Na orloji se každou celou hodinu mezi 8,00 – 22,00 hod. objevuje 12 apoštolů, v dolní části je umístěná deska se znameními zvěrokruhu od Josefa Mánesa.

Starý židovský hřbitov
Vznikl v 1. polovině 15. století, jako pohřebiště sloužil do roku 1787. Židé mu říkají zahrada mrtvých a v ní je na 12 000 gotických, renesančních i barokních náhrobků.

Prašná brána
Monumentální vstup do Starého Města. Stavba z roku 1475, vybudována Matějem Rejskem. Dříve sloužila jako sklad střelného prachu.

Vyšehrad
Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště v 10. století. Jeho význam byl zprvu především vojensko-strategický, byl několikrát přestavován a v 50. letech 17. století byl zahrnut do barokního opevnění Prahy.

Stavovské divadlo
Klasická budova z let 1781–1783. Od roku 1799 patřili divadlo českým stavům. 21. prosince 1834 zde poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnu.

Národní divadlo
Je přední českou divadelní scénou, uvádí činoherní, operní a baletní představení.

Uhlí; vzniká prouhelněním nekromasy tvořené buď pletivy cévnatých rostlin, méně často pouze jejich odolných částí . Podle stupně prouhelnění se rozlišuje černé uhlí a hnědé uhlí. Podle využití se rozlišují uhlí energetická a koksovatelná. Část uhlí se užívá k výrobě briket nebo svítiplynu. hnědé uhlí, hořlavá hornina, hnědé až hnědočerné barvy s hnědým vrypem. V hořlavině obsahuje okolo 74 % uhlíku a 52 – 54 % prchavých látek. Hnědé uhlí má proti černému uhlí vyšší obsah vázané vody (severočeské 23 %, sokolovské 42 %) a nižší výhřevnost(17 MJ•kg–1 a 12 MJ•kg–1). Některé druhy, zejména s nižší výhřevností, jsou více sirnaté. Hnědé uhlí má převažující podíl ve spotřebě tuhých paliv v tepelných elektrárnách a v průmyslu, tříděné druhy i v domácím otopu. Pro snížení negativních dopadů na ekologii se vybavují velké spotřebiče hnědého uhlí zařízením pro odlučování prachu z kouřových spalin a pro odsíření a denitrifikaci. černé uhlí, hořlavý nerost černé barvy; pevné, vrstevnaté, při nárazu se drobí. Má vysoký obsah uhlíku(80 – 88 %) a prchavých látek (38 %) v hořlavině. Výhřevnost černého uhlí se mění podle druhu a původu a je mezi 17 – 19 MJ•kg–1. Spékavé druhy ostravsko-karvinského černého uhlí se používají na výrobu koksu, nespékavé černé uhlí se používá jako palivo v průmyslu a pro otop v domácnostech. aktivní uhlí, velmi pórovitá forma uhlíku o velkém vnitřním povrchu (až 1 000 m2•g–1); účinný absorbent. Užívá se v průmyslu k zachycování nečistot z roztoků (např. v rafinériích cukru) nebo z plynných exhalátů (např. adsorpce par rozpouštědel, sulfanu), ve zdravotnictví (střevní sorbenty, např. karborafin), ve filtrech ochranných masek, při odbarvování aj. Aktivní uhlí se vyrábí z dřevného uhlí nebo přímo z dřevěných pilin karbonizací za teplot 500 – 600 °C, s přísadou určitých aktivujících látek (např. chlorid zinečnatý) a následnými úpravami.

Zemní plyn, druh kaustobiolitu, který náleží buď do skupiny přírodních uhlovodíků, nebo do skupiny uhlí. Přírodní bezbarvá směs nejjednodušších uhlovodíků a dalších plynů . Plyn zemní se nachází v podzemních ložiskách, často v souvislosti s ložisky ropy nebo uhlí; podle biogenní (organické) teorie vznikl plyn zemní (obdobně jako ropa a uhlí) z nahromaděných rostlinných nebo živočišných zbytků jejich biochemickou a následnou geochemickou přeměnou za účinku vysokých tlaků, teplot a katalytického vlivu hornin. Zemní plyn vzniká složitými rozkladnými a přestavbovými procesy z organické příměsi v sedimentech. Rozlišuje se suchý plyn (s obsahem 98 – 99 % methanu) a vlhký plyn (85 – 95 % methanu). Zbytek ve vlhkém plynu (10 – 15 %) tvoří ethan, méně než 2 % bývá dusíku, oxidu uhličitého a vyšších uhlovodíků. Plyn se zvýšeným obsahem inertitů má asi 60 % methanu a zvýšený podíl dusíku nebo oxidu uhličitého. Vykazuje vůbec nejnižší výhřevnost. Karbonský zemní plyn vzniká při prouhelňování slojí. Plyn zemní je ekologicky nejpřijatelnější fosilní palivo a mimořádně významná chemická surovina.