Vyvážená strava zahrnuje velké množství různorodých potravin, jejichž kombinací vznikají vyvážená a chutná jídla: snídaně, oběd a večeře a v závislosti na věku, potřebách a fyzické aktivitě také dopolední, případně odpolední svačina.

Podle soudobých lékařských studií trpí polovina našich obyvatel nadváhou a bohužel už i 1/3 dětí.Podepsal se na tom náš životní styl. Kam potřebujeme, tam jezdíme autem a jinými dopravními prostředky, tradiční kuchyně byla nahrazena rychlým občerstvením, v práci (a často i doma) stres, a pokud večer přijdeme unaveni domů, hladoví slupneme zase něco „nezdravého“ a usedneme k televizi. Není divu, že organismus takovému tempu stačí pouze určitý čas. Pak ochranné mechanismy selžou a objeví se např. vysoký krevní tlak, nespavost, žaludeční potíže aj.

Pokud máme nějaké to kilo navíc, příznaky se nesčítají, ale násobí – rizika obezity.

Zdravá strava by měla obsahovat:

Ve zdravé stravě je vyvážené zastoupení tří hlavních složek: sacharidů, tuků a bílkovin, přičemž více než polovina energetického příjmu by měla být hrazena sacharidy, méně než jedna třetina tuky a kolem 15 % bílkovinami.

Co to jsou sacharidy?

Sacharidy jsou obsaženy v ovoci, v zelenině bohaté na škroby (brambory), obilných produktech jako chléb a sušenky. Sacharidy dodávají tělu potřebnou energii, zejména při fyzické námaze. Při trávení sacharidů vzniká cukr zvaný glukóza, který je nezbytný pro fungování mozku a svalů.
Existují dvě základní kategorie sacharidů – jednoduché a složené. Jednoduché sacharidy najdeme zejména v ovoci, mléce a cukru a mají zpravidla nasládlou chuť.

Složené sacharidy jsou obsaženy v základních potravinách, které jsou poslední léta stále méně konzumovány – v obilovinách a obilných výrobcích, luštěninách a potravinách bohatých na škrob.

Co to jsou bílkoviny?

Bílkoviny jsou obsaženy především v mase, rybách, vejcích, mléčných produktech, luštěninách a cereáliích. Naše tělo je používá při stavbě kostí, svalů, krve, k přenosu informací a k ochraně těla před nemocemi. Bílkoviny také umožňují průběh chemických reakcí v našem těle.

Co to jsou tuky?

Tuky se nacházejí zejména v oleji, másle, smetaně a tučném mase. Určité množství tuků musí být obsaženo v naší stravě, neboť jsou zásobárnou energie a umožňují vstřebávání některých vitamínů. Přílišná konzumace tuků však může způsobit některá onemocnění, zejména kardiovaskulárního systému.

Nezapomeňme na vodu. Hydratuje náš organismus a napomáhá trávení. Měli bychom vypít nejméně 1,5 l vody za den.

Proč jíst zdravě?

Zdravá strava pomáhá v lepší kontrole cukru v krvi. Zdravé stravování by mělo být uspokojující, mělo by tělu poskytnout dostatek energie k vykonávání každodenních aktivit a přitom by nemělo vést k výkyvům tělesné hmotnosti.

Různorodost přírodního reliéfu způsobuje nerovnoměrnost osídlení a hospodářský rozvoj kraje. Zatímco hustota zalidnění v okrese Olomouc dosahuje hodnot až 156 osob na km2, v okrese Jeseník je to jen 60 osob na km2. Střední stav počtu obyvatel je 643 388, což je 6,2% obyvatel České republiky. Kraj se vyznačuje nižším průměrným věkem a také věková struktura je proti průměru ČR příznivější počet osob v předproduktivním věku je vyšší než počet osob v poproduktivním věku. V kraji je poměrně vysoké zastoupení obyvatelstva se základním vzděláním, nejvyšší hodnoty kolem 50% dosahuje na Potštátsku. Vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných obyvatel je nejvíce ve velkých sídlech, v odlehlejších oblastech však stále existuje deficit.

Na území olomouckého kraje se nachází celkem 329 obcí (6,3% všech obcí ČR), z nichž 24 má statut města. Největším je Olomouc s 103 840 obyvateli, dále Prostějov (49538 obyvatel) a Přerov (48946 obyvatel).

Hospodářství

Hospodářský vývoj byl ovlivněn především přírodními podmínkami. Již od středověku je oblast Hané známa jako bohatá zemědělská oblast. Industrializace rozvíjející se od druhé poloviny 19. století se zaměřovala především na zpracování zemědělských produktů, dřevozpracující průmysl a rudný průmysl. Vlna socialistické industrializace však posílila průmysl především v jihovýchodní oblasti kraje mezi městy Olomouc, Přerov a Hranice. Zde posílilo především strojírenství , energetický, chemický průmysl a elektrotechnika, na severozápadě kraje pak zpracování rud a barevná metalurgie.

V současnosti se Olomoucký kraj podílí 5,16% na hrubém domácím produktu ČR. Olomoucký kraj má vyšší podíl pracujících v zemědělství a průmyslu než je průměrný podíl v ČR, což je zřejmě hlavní příčinou vysoké míry nezaměstnanosti 11,5%. V terciérní sféře je nadprůměrný podíl pracovníků jen ve školství, zdravotnictví a dopravě.

Průmysl

Přestože průmyslová výroba zaujímá dominantní postavení v ekonomické struktuře, ukazatel tržeb z průmyslové činnosti je výrazně pod celorepublikovým průměrem (68%). Olomoucký kraj patří také mezi území s mírně podprůměrnou podnikatelskou aktivitou. Průměrná intenzita je pouze v okrese Olomouc a Jeseník. Tradiční jsou obory potravinářského průmyslu zpracovávající místní suroviny (cukrovary, sladovny, …). Nejsilnějším odvětvím je však i zde strojírenství, významný je i průmysl oděvní.

Potravinářský průmysl:
Olomouc – Olma (mléčné výrobky)
Seliko (alkoholické nápoje)
Nealko (nealkoholické nápoje)
Milo (tukové závody)
Přerov – pivovary Zubr a Regent
Brodek u Přerova – cukrovar

Strojírenství:
Olomouc, Lutín, Hranice – Sigma (čerpadla)
Přerov – Meopta (optické přístroje)
Moravské údolí u Olomouce – Mora (sporáky)
Prostějov – Agrostroj (zemědělské stroje)
Uničov (bagry, rýpadla, stavební stroje)
Sobotín u Šumperka – Velamos (kola)
Šternberk (výroba hodin)

Textilní:
Přerov – Kazeto (kufry)
Prostějov – výroba konfekčního textilu navazující na prvorepublikovou tradici

Dřevozpracující:
Šumperk, Jeseník – výroba nábytku
Bystřice pod Hostýnem – TON (továrna ohýbaného nábytku – židle)

Chemický:
Olomouc – Farmakon (léčiva)
Přerov – Precheza (výroba kyseliny sírové)
Velké losiny (ruční výroba papíru)

Barevná metalurgie:
Břidličná – Kovohutě Břidličná

Průmysl stavebních hmot:
Hranice na Moravě – vápenka
Žulová – těžba žuly

Olomoucký kraj je svou polohou významným silničním (dálnice Olomouc – Brno, Hranice – Olomouc), ale i železničním uzlem.

Zemědělství

I zde se projevují značné rozdíly mezi severní hornatou částí a jižní převážně nížinou. Zemědělská půda zaujímá celkem 2 777 km2 z rozlohy kraje. Z toho je přibližně ze 77% půda orná.

Severní část:

Pro severní část je typický horský typ zemědělství. Je to chladná oblast s průměrnými srážkami okolo 1000-1400 mm a průměrnými teplotami 2-6 °C. Málo úrodné půdy většinou štěrkovité až kamenité horské podzoly, hnědé a horské lesní půdy, místy pak rašeliništní půdy. Pěstují se zde především málo náročné plodiny, jako je např. oves, brambory, pícniny, len.

Jižní část:

Jižní část patří k nejúrodnějším oblastem ČR a řadí se k řepařskému typu zemědělství. Je to mírně teplá až teplá oblast s průměrnými srážkami kolem 600 mm a teplotami 8-9°C. Jsou zde jílovité či jílovitohlinité hnědozemně a černozemně a při tocích řek také nivní půdy.

Pěstuje se zde pšenice, ječmen, cukrová řepa, řepka, brambory, pícniny, ovoce a zeleniny. Mimo chovu prasat, který se vyznačuje nejvyšší intenzitou chovu prasat u nás, je rozšířen i chov drůbeže.

Cestovní ruch

Přestože je na území Olomouckého kraje mnoho historických památek a velké přírodní bohatství, návštěvnost kraje je velmi malá (jen 4,8% úhrnu ČR), zvláště kvůli špatné organizaci nabídky. Největší význam pro turistiku má chráněná krajinná oblast Jeseníky (založena roku 1969 na ploše 740 km2). Masív Jeseníků pokrývají husté lesy, na hřebenech můžeme najít početné skalní výchozy modelované mrazem do tvaru izolovaných skal, např. Vozka, Petrovy kameny. V lyžařské sezóně jsou nejvyhledávanějšími středisky Červenohorské a Ramzovské sedlo.

V rámci CHKO Jeseníky existují i dvě menší národní přírodní rezervace, Rejvíz je vrchovištní rašeliniště se dvěma jezírky a naučnou stezkou. Praděd 1490 m. n. m. je nejvyšší horou nejen Jeseníků, ale také Moravy a Slezska. Podle pověsti je sídlem dobrého horského ducha, mocného vládce jesenických hor, který se nejčastěji objevuje jako stařec s dlouhým rozevlátým vousem. Dobrým lidem neublíží, jen lakotu a sobectví trestá. S názvem Praděd se můžeme setkat až od 70. let 19. století, kdy vznikl překladem slov Altvater nebo Vaterberg. Původní názvy používané od 14. století jsou Sněžná hora či Sněžník, Klínovcová hora nebo Wiesenberská Sněžka.

Více na západě leží masív Králického Sněžníku. Na jižním svahu nejvyšší hory Králického Sněžníku (1423 m. n. m.) stála v letech 1912 až 1971 turistická Masarykova chata. Častými hosty zde byli členové německé umělecké skupiny Pražská secese. Jejím znakem byl slon a proto roku 1932 u příležitosti 10. výročí trvání Pražské secese vztyčili její příslušníci poblíž chaty kamennou sošku slůněte. Pod vrcholem Králického Sněžníku pak pramení řeka Morava.

Druhou chráněnou krajinou oblastí je CHKO Litovelské Pomoraví, která byla zřízena v roce 1990 na ploše 9600 ha. Tato CHKO zahrnuje téměř 100 km dlouhý periodicky zaplavovaný úsek s lužními lesy, meandry, mrtvými říčními rameny a s mokřady kolem řeky Moravy. Zajímavé jsou také krápníkové Javoříčské a vápencové Mladečské jeskyně. Za návštěvu jistě stojí i Arboretum Bílá Lhota, v jehož bohaté sbírce dřevin nalezneme na 300 druhů stromů a keřů. V sousedství Arboreta leží klasicistní zámeček z 19. století. Další dominantní turistickou atraktivitou je lázeňství, založené především na klimatu a vodoléčbě. Mezi nejznámější lázně patří Teplice nad Bečvou, Lipová lázně, Jeseník, Velké Losiny, Bludov, lázně Skalka.

Důležitá je také poznávací turistika po památkách a historických objektech kraje. Nejvýznamnější je bezesporu historické jádro Olomouce. Bohatá historie zanechala tak rozsáhlý soubor památek, že Olomouc je dnes po Praze druhou největší městskou památkovou rezervací v ČR. O svém zaslouženém označení perla na zelené podušce přesvědčí metropole Hané návštěvníky svými architektonickými skvosty: katedrála sv. Václava, chrám sv. Mořice (varhany Michaela Englera z roku 1745), chrám Panny Marie Sněžné, kostel sv. Michala, kaple Jana Sarkandra, Hradisko (premonstrátský klášter), Přemyslovský palác (románský palác biskupa Zdíka), Arcibiskupský palác, radnice s orlojem, tereziánské opevnění. Soubor šesti barokních kašen a sloupů byl navržen do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Historické jádro obklopují krásné parky, umístěné podél řeky Moravy a bývalých středověkých hradeb. V Olomouci sídlí Univerzita Palackého, arcibiskupství a mnoho dalších institucí, např. Vlastivědné muzeum a Muzeum Umění. Známé jsou výstavy Flory, mezinárodní varhanní festival či Olomoucké hudební jaro. Významnou dominantou olomouckého okolí je barokní chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce.

Blízko Olomouce je Hanácký skanzen v Příkazech, který je vzácným dokladem lidového stavitelství na Hané. I v ostatních městech Olomouckého kraje najdeme nádherné historické památky, ať již to jsou zámky, jako např. Náměšť na Hané, kde je v raně neoklasicistním zámku umístěna atraktivní sbírka arcibiskupských kočárů, či Bouzov, kde můžeme mimo jiné obdivovat dobovou hradní kuchyni se stylovým zařízením a technickými kuriozitami. Renesančně přestavěné zámky v Přerově, Jeseníku, Zábřehu a Šternberku s muzeem hodin, jediného tohoto druhu v České republice. Renesanční zámky v Prostějově a Velkých Losinách, které jsou známy svými čarodějnickými procesy. Nebo zříceniny hradů Helfštýn a Plumlov či muzea, kostely a historické domy a náměstí, na které narazíme téměř v každém městě, městečku či vesničce Olomouckého kraje.

Od 1.1. 2000 dělíme Českou republiku na 14 krajů (původně jich bylo včetně Pardubického kraje, kterého se týká tato práce. Celková rozloha kraje je 4519 km2, což znamená desátý největší kraj v republice. Tvoří asi 5,7 procenta rozlohy České republiky. Skládá z následujících čtyř okresů: Pardubice, Chrudim, Ústí nad Orlicí a Svitavy, z nichž největší je okres Svitavy a nejmenší Pardubice. Má poměrně výhodnou polohu, poněvadž sousedí s pěti kraji. Na severu s Královéhradeckým krajem (okresy Rychnov nad Kněžnou a Hradec Králové)), na východě se Středočeským krajem (okresy Kolín a Kutná hora), na jihu s Jihlavským krajem (okresy Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou), na jihovýchodě s Brněnským krajem (okres Blansko) a s Olomouckým krajem (okresy Šumperk a Olomouc). Většina Pardubického kraje se nachází v Čechách, okresy Svitavy a Ústí nad Orlicí zasahují na Moravu.
Co se týká polohy v síti poledníků a rovnoběžek, tak kraj leží přibližně mezi rovnoběžkami 43°35´ a 50° 10´ severní šířky a mezi poledníky 15°10´ a 16°17´ východní délky. Pardubický kraj sousedí na severu s Polskem prostřednictvím okresu Ústí na Orlicí. Hranice je však dlouhá jen asi 35 km.
Vzhledem k tomu, že na západě se rozkládá úrodná Polabská nížina a vůbec celý kraj má poměrně dobré přírodní podmínky, byl také poměrně brzy osídlen. Můžeme zde najít mnoho starých hradů, tvrzí a zřícenin. V kraji je také poměrně mnoho míst s velikou kulturní tradicí, jako například Litomyšl, Pardubice či Ústí nad Orlicí. Velká města, která jsou nyní městy okresními, byla založena ke konci 13. století.

POVRCHOVÁ CHARAKTERISTIKA

Pardubický kraj patří podle geomorfologického hlediska do provincie Česká vysočina, která vznikla při hercinském vrásnění v prvohorách zhruba před 350 – 270 miliony lety. Kraj zasahuje do Krkonošsko-Jesenické subprovincie a subprovincie Česká tabule. Z geologické mapy lze vyčíst, že většinu území tvoří horniny mladších druhohor, což jsou například pískovce, opuky, jíly a vápence. Kolem velkých řek jsou to pak horniny ze čtvrtohor -spraše, písky, jíly, čedič, štěrk a podobně. O něco složitější a rozmanitější je situace na východě kraje, kde jsou zastoupeny mnohé druhy různého stáří. Na severu, v podhůří Orlických hor, se jedná o metamorfované horniny, v oblasti přilehlé k Jeseníkům jsou to horniny ze starohor (žula, granulit, rula). Na východě kraje je mnoho dalších druhů hornin různého stáří.
V Pardubickém kraji můžeme nalézt jak nížiny, tak i několik menších pohoří. Na severu v pohraničí částečně zasahuje okres Ústí nad Orlicí do Orlických hor. Nejvyšší vrchy jsou zde Suchý vrch (995 m.) a Jeřáb (1003 m). Zcela na severovýchodě pardubického kraje je jeho nejvyšší bod – Králický Sněžník (1423 m). Toto místo je nesmírně zajímavé, zejména díky tomu, že tvoří hranici tří úmoří (více v kapitole vodstvo). Na jihovýchodě kraje se rozkládá Zábřežská vrchovina, Podorlická pahorkatina a Svitavská pahorkatina s nejvyššími vrcholy kolem 600 m nadmořské výšky. Do okresu Chrudim zasahuje, byť jen z menší části, Českomoravská vrchovina Žďárskými vrchy, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují téměř 700 m. Zajímavým místem je i Kunětická hora, která se nachází mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Měří 307 m, což není zas tak mnoho, ale je sopečného původu a proto je v krajině dosti výrazná . Na této hoře je také starý hrad. O Kunětickou horu byly vždy spory mezi dvěma rivaly: Pardubicemi a Hradcem Králové.
Do Pardubického kraje zasahuje i Polabské nížina. Podél Labe v pardubickém a částečně i v chrudimském okresu je území s výškovými rozdíly do 30m. Taková oblast se nazývá v geografii rovina. Tím jsme se dostali k výškové členitosti. (Měří se podle výškového rozdílu ve čtvercových polích
4 x 4 kilometry.) V Pardubickém kraji jsou zastoupeny všechny typy reliéfu, od již zmiňovaných rovin , přes pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny, až po velehory (přes 600m). Tento výškový rozdíl se nachází v oblasti Králického Sněžníku. Je však sporné, jestli se tato oblast dá uznat jako velehory, poněvadž pro velehory se často jako další kritérium uvádí nadmořská výška vyšší než 2000 m.

VODSTVO

Jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole, Králický Sněžník tvoří hranici tří úmoří: Černého moře , Severního moře a Baltského moře. Proto se mu také říká „střecha Evropy“. Vzhledem k tomu, že toto místo leží v severovýchodním cípu Pardubického kraje, nezasahuje do tohoto kraje úmoří Baltského moře. (Pokud však tímto krajem neprotéká malý nevýznamný tok, patřící k úmoří Baltu.) Velkou část tvoří povodí Labe, jen na východě pramení několik řek patřících k povodí Dunaje, dokonce i samotná řeka Morava. Ta pramení právě u Králického Sněžníku, samotný kraj však brzy opouští. Z důležitých toků patřící k tomuto úmoří bychom mohli ještě jmenovat Moravskou Sázavu (pramenící v podhůří Orlických hor), Třebůvku a Svitavu, která se na rozdíl od ostatních řek nevlévá přímo do Moravy, ale v Brně se vlévá do Svratky, později do Dyje, a pak teprve do Moravy. Jméno, které dostala díky své průzračnosti, zdědilo i stejnojmenné okresní město.
Řeka Třebůvka má nedaleko svoji „téměř jmenovkyni“,řeku Třebovku. Ta, spolu s ostatními řekami, o kterých bude psáno dále,již patří k povodí Labe. Vlévá se zlava v Ústí nad Orlicí do Tiché Orlice, která se později po soutoku s Divokou Orlicí vlévá do Labe v Hradci Králové. Dalšími významnými přítoky jsou řeky Loučná, Doubrava a Chrudimka, která se do Labe vlévá v Pardubicích. Labe protéká Pardubickým krajem jen v úseku mezi Opatovicemi nad Labem Týncem nad Labem. V tomto úseku vede říční „obchvat“ kolem Pardubic, a to poměrně starý Opatovický kanál. S řekami je to v tomto kraji je situace podobná jako v České republice. Hodně řek zde pramení a potom odtékají různými směry pryč, kde se později stávají velkými řekami, jako například Morava či Svitava. Jedinou výjimkou je právě Labe. To je splavné od Chvaletic, kde je také říční přístav, jeden z nejdůležitějších u nás.
Na Pardubicku byla kdysi velice významná rybníkářská tradice, podobně, jako v jižních Čechách. Byla i o něco starší než tamtéž, někteří slavní jihočeští rybníkáři se z Pardubicka dokonce inspirovali. Později však byla k veliké škodě tato tradice zrušena a většina rybníků zrušena. Přesto, zejména v okolí Lázní Bohdaneč, je poměrně mnoho rybníků. Největší z nich se nazývá Bohdanečský.
V kraji je i několik vodních nádrží. Na Divoké Orlici je vodní nádrž Pastviny, na Chrudimce vodní nádrž Seč (plocha 220 ha). Tyto vodní nádrže plní ochrannou a hydroenergetickou funkci. Mají také spolu s vodní nádrží Nemilka na Moravské Sázavě vodárenský účel. Co se týče zásob podzemních vod, jsou dosti značné. Téměř celý kraj patří k oblastem s velkými zásobami podzemních vod. To znamená, že převládající vydatnost jednotlivých zdrojů přesahuje 10 l/s.

PODNEBÍ

V Pardubickém kraji jsou zastoupeny všechny podnebné oblasti, na které je Česká republika rozdělena. Teplá oblast s průměrnými ročními teplotami kolem 8°C se nachází v Polabské nížině. Chladná oblast se nachází v horách na severozápadě. Roční průměrná teplota vzduchu tam klesá až k 4°C. Ostatní oblasti patří do mírně teplé oblasti. Toto poměrně příznivé klima dovoluje rozvoj turistiky a rekreace.
Nejnižší roční úhrn srážek je mezi 600-700 mm/rok, ten se však vyskytuje jen v několika malých oblastech. Ve střední části Pardubického kraje naprší 700 – 800 mm/rok. V oblastech s vyšší nadmořskou výškou, jako např. Žďárské vrchy nebo podhůří Orlických hor má 800-1000 mm srážek a oblast samotných Orlických hor prodloužená až ke Králickému Sněžníku je nejdeštivější: roční úhrn srážek přesahuje 1000 mm – v letním období naprší kolem 450 mm, v zimním kolem 600 mm. Vůbec Jeseníky, u kterých je Králický Sněžník, jsou jednou z nejdeštivější oblastí v republice. Obecně se dá říct, že v Pardubickém kraji stoupá množství srážek s nadmořskou výškou.

BIOGEOGRAFIE A PŮDNÍ POMĚRY

Nyní bude řeč o zemědělské krajině. Pod tímto pojmem rozumíme ornou půdu (tj. pole, sady, vinice, chmelnice apod.) a zelené plochy (tj. louky a pastviny). Procento orné půdy se pohybuje mezi 45 –55 %, v okresu Ústí nad Orlicí o něco méně. Lesy jsou převážně jehličnaté. Vyskytují se zde i listnaté lesy, avšak jen v okolí Pardubic. Smíšené lesy se téměř nevyskytují. Zbývá ještě jeden typ krajiny, a to zemědělsko- lesní krajina. Dosti hojně je v okresu Ústí nad Orlicí zastoupena krajina s loukami a lesy. Na jihu okresů Chrudim a Svitavy, kam zasahuje Českomoravská vrchovina, se vyskytuje typ krajiny buď s poli a lesy nebo s loukami a lesy. Nevyskytují se žádné těžební či devastované plochy.
V kraji je zastoupena většina vegetačních stupňů. Nejčastější je jedlovo – bukový a dubovo – jehličnatý. Podrobněji je to znázorněno na mapce.
Pro hospodářství jsou důležité i vlastnosti půdy. Z půdních typů se nejčastěji setkáme s podzolovými půdami a hnědými lesními půdami nížin a pahorkatin. V hoských oblastech to jsou pak hnědé horské lesní půdy, případně horské podzoly. Hnědozemě, které jsou vhodné k pěstování obilovin, se vyskytují na Pardubicku a také na Chrudimsku,kde jsou i úrodné černozemě, ideální pro pěstování kukuřice či řepy. V Polabí se vyskytují také nivní půdy, kde se daří hlavně zelenině.
Z půdních druhů se nejčastěji vyskytují půdy hlinité. V Polabí a na Pardubicku a Chrudimsku se vyskytují jílovihlinité půdy. V hoských oblastech to jsou hlinitopísčité nebo písčitohlinité a ve vyšších polohách půdy silně štěrkovité až kamenité.
Do Pardubického kraje nezasahuje žádný národní park a chráněné krajinné oblasti jen minimálně. Je to CHKO Železné hory a malou plochou také CHKO Orlické hory. Úroveň životního prostředí stoupá západovýchodním směrem. Zatímco okolí Pardubic díky průmyslu patří k silně narušeným oblastem, na severozápadě je to již životní prostředí vysoké úrovně. Znečištění vodních toků je ve srovnání se znečištěním ostatních toků v České republice průměrné.

Plzeňský kraj se vyznačuje rozmanitými přírodními podmínkami. Tato pestrost je podmíněna především reliéfem. Dominantním přírodním fenoménem je pásmo pohraničních pohoří na jihozápadě (Šumava a Český les) a Plzeňská kotlina na severovýchodě kraje, kde vzniklo silné centrum Plzeň. Ostatní území kraje tvoří pahorkatiny a vrchoviny. Přírodní podmínky významně ovlivnily vývoj urbanizace území.

Plzeňský kraj má strategicky významnou polohu na dopravním spojení východní a západní Evropy. Transevropského multimodálního koridoru Norimberk – Praha). Úlohu významného silničního i železničního uzlu nadregionálního významu plní město Plzeň. Hlavním centrem kraje je Plzeň, která svou velikostí (170 tisíc obyvatel) výrazně převyšuje ostatní města. Svými funkcemi ovlivňuje prakticky celé území kraje, zejména však jeho centrální část. Okresy v jižní a západní části (Klatovy, Domažlice a Tachov) jsou samostatnější a jejich vazba na Plzeň se projevuje až na vyšší úrovni. Je patrná i sílící vazba regionu k Praze. Charakteristickým rysem je relativně řídké zalidnění, kraj má druhou nejnižší hustotu obyvatel v republice. Plzeňský kraj má dobré přírodní i kulturně-historické předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu. Tento potenciál však dosud není využíván tak jako v některých sousedních krajích..
Plzeňský kraj má značný rozvojový potenciál z hlediska své polohy, přírodních i lidských zdrojů a vazeb k ostatním regionům. Kraj tvořil bariéru mezi dvěma společensko-ekonomickými formacemi, což vedlo k degradaci lidských zdrojů, rychlému zastarávání veškeré infrastruktury s nepříznivými důsledky v ekonomice.

Sousedství Bavorska, jednoho z nejvyspělejších regionů EU s podobnými přírodními podmínkami, vyvolává potřebu zmírňování přeshraničních socio-ekonomických rozdílů před vstupem do EU. Od roku 1993 okresy Domažlice, Klatovy a Tachov využívají evropského programu podpory přeshraniční spolupráce. Města a obce příhraničních území na české a německé straně vytváří Euroregiony Šumava – Bavorský les – Mühlviertel a Egrensis.

Plzeňský kraj se počtem obyvatel řadí mezi menší kraje, na počtu obyvatel České republiky se podílí zhruba 5,4%. Po Českobudějovickém kraji je druhým nejřidčeji zalidněným krajem v České republice. Více než 30% obyvatelstva kraje je koncentrováno do města Plzně, které má v rámci osídlení západní části Čech výrazně dominantní postavení. Zbývající okresy kraje lze považovat za řídce osídlené.Věkové složení obyvatelstva Plzeňského kraje je ve srovnání s údaji za celou republiku méně příznivé a navíc existují velké meziokresní rozdíly z hlediska skladby populace. Migrační zisk však nestačí nahradit přirozený úbytek obyvatelstva. .

Plzeňský kraj je tvořen 7 okresy s 505 obcemi, které se dále člení na 1537 sídelních jednotek (částí obcí). Průměrná rozloha obcí (14,97 km2) je větší než celostátní průměr (12,60 km2), avšak na jednu obec připadá v průměru pouze 1094 obyvatel oproti 1648 v celé České republice. Pro kraj je typický vysoký počet malých sídel, a s průměrným počtem 360 obyvatel na část obce se spolu s Českobudějovickým a Jihlavským krajem řadí mezi kraje s nejnižší hustotou obyvatelstva a nejrozdrobenější sídelní strukturou.

Ve městě Plzni žije zhruba 30% obyvatel kraje, ve městě Klatovy cca 4% obyvatel a ve zbývajících čtyřech městech s více než 10 tis. obyvateli (Rokycany, Tachov, Sušice, Domažlice) žije celkem asi 9% obyvatel. V obcích s méně než 2000 obyvateli žije 32% obyvatelstva kraje. Plzeň je s ohledem na své funkce i populační velikost mezoregionální metropolí, po Praze nejvýznamnější v Čechách. Kromě Plzně tvoří funkci center elementárních sociálně ekonomických regionů okresní města Klatovy, Domažlice, Rokycany a Tachov, dále pak Sušice a Stříbro. . V těchto územích se nachází sídla, u kterých je žádoucí stabilizace nebo posílení jejich pozice v systému osídlení, neboť mají zásadní význam pro zachování sídelní struktury ve venkovských oblastech. K obnově venkova by měla přispět opatření pro obnovu a rozvoj venkovských sídel, rozvoj venkovské infrastruktury a harmonický rozvoj zemědělství, lesnictví a rybářství. Venkov je třeba oživit a ekonomicky posílit také rozvojem dalších ekonomických aktivit (vznik malých podniků, obnova řemesel, rozvoj služeb vázaných na cestovní ruch apod.). Plzeňský kraj zaujímá strategicky významnou polohu ve spojení východ-západ Evropy. Největší význam na území kraje má silniční doprava, která během devadesátých let postupně převzala vedoucí postavení oproti dopravě železniční. Město Plzeň je významným dopravním uzlem a na jejím území se koncentrují dopravní problémy dotýkající se širšího okolí.

Plzeň a okolí – turistické cíle
Muzeum techn. a řemes – Muzeum techniky a řemesel, více než 4500 exponátů patří mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. Ze živností zaujme holičstvía kadeřnictví,hostinec, řeznický obchod, ale i ordinace dentisty.Součástí prohlídky je i stále vyrábějící dílna rodu Volfů, která vyrábí tradiční kolovečskou keramiku.
Vel. synagoga – je největší synagogou v ČR, druhou největší v Evropě a třetí na světě. Pochází z druhé poloviny 19. století.
Kamen. most – Starý most přes Radbuzu byl postaven v místě původního brodu na staré dálkové cestě již ve středověku. Je zmiňován v 16.století, barokně byl upraven r.1784 a v r.1879 bylo nově postaveno třetí pole. Po postavení nového mostu, teď slouží pouze chodcům a cyklistům. Spojuje město s místní částí Dobřánky klidnou pěší cestou.
Druhy Piva: Radegast, Holba, Gambrinus, Kozel, Pilsner urquell, atd.
ŠKODA Plzeň – Vyráběly : Tanky, MHD – Metra, Trolejbusy, Tramvaje, Autobusy, Vlakové soupravy, Lanovky,
Pohl. do historie – První obyvatelé se na území kraje usazovali asi před 6000 lety v období neolitu v malých osadách v úrodné plzeňské kotlině. Významné osídlení s vysokou kulturní úrovní představuje milavečská kultura lidí mohylových polí v mladší době bronzové. Keltské osídlení kraje je dokumentováno jedním z nejvýše položených hradišť v Čechách. První doklady o slovanském osídlení kraje pocházejí ze 7. století. V raném středověku (do pol. 13. stol.) se utváří v povodí řeky Berounky historický kraj Plzeňsko s ústředním přemyslovským hradištěm ve Staré Plzni. Výrazem hospodářského rozkvětu ve vrcholném středověku jsou královská města při obchodních stezkách do Bavorska-Plzeň, Klatovy, Sušice, Stříbro a Domažlice. Kraj zbohatl také z těžby kovových rud včetně zlata a stříbra. Plzeňský kraj byl výrazně zasažen husitskou revolucí, odehrály se zde dvě slavné, pro husity vítězné bitvy: u Tachova r. 1427 a u Domažlic r. 1431. Husité nazývali Plzeň-Město slunce. Hospodářský a kulturní rozvoj v 16. století se projevil v dalším růstu královských i poddanských měst.Vznikají známé Škodovy závody (1869) a Měšťanský pivovar v Plzni produkuje světoznámý plzeňský ležák. K této době se datuje i začátek léčení v Konstantinových Lázních. V letech 1861 – 1876 je v kraji vybudována základní železniční síť, pod Špičákem byl vyražen nejdelší železniční tunel v Čechách. Vynálezce František Křižík v Plzni poprvé rozsvěcuje svou obloukovou lampu.
Cyklotrasa Praha – Plzeň – Regensburg
Ze zlatého města na Vltavě, přes historické město piva do srdce bavorska.
Po nejstarší evropské zemské stezce.

• politickým, ekonomickým, kulturním a turistickým centrem celostátního i mezinárodního významu.
• V jeho správních hranicích žije na rozloze 496 km2 1 200 000 obyvatel a na jeho území je cca 770 000 pracovních příležitostí.
• Praha navíc tvoří jádro středočeského regionu, tj. území o rozloze více než 3000 km2, kde žije dalších půl milionu obyvatel.
• Vazby mezi Prahou a tímto územím jsou mnohem silnější než k ostatním částem státu. Ve městě vzrůstá i počet přechodně přítomných osob, který v současné době dosahuje denně téměř 300 000. 

Poloha a základní údaje:

• Praha leží na řece Vltavě, která protéká Prahou v délce 30 km.

• Z Prahy je vzdušnou čarou přibližně stejně daleko k Jaderskému a k Baltskému moři.

Rozloha 49 617 ha
-Počet obyvatel 1 185 008

• Nadmořská výška min. 177, max. 399 m.n.m

• Zeměpisné souřadnice 50° 05′ SŠ; 14° 27′ VD

• Podnebí průměrná roční teplota je 9°C (v letním období 19°C a v zimním období – 0,9°C)

• Čas středoevropský (GMT + 1), letní čas – středoevropský + 1 (GMT + 2)

• Počet správních celků 57 městských částí

Historie:

Pražská kotlina byla osidlována již od 4. tisíciletí př. n. l., avšak o opravdickém osídlení mluvíme teprve v 5. a 6. století za příchodu prvních slovanských obyvatel. Protože tento kraj ležel ve středu Evropy a vedlo zde mnoho obchodních cest, byl v 9. století založen Pražský hrad a o něco později Vyšehrad. Pražský hrad se záhy stal sídlem českých knížat. Pod ochranou panovnické rezidence vzniká v podhradí tržiště mezinárodního významu, které se od 11. století přetvářelo v městské sídliště.

VÝZNAMNÉ PRAŽSKÉ PAMÁTKY:

Pražský hrad

Založen v 9. století a vyvíjející se po dalších 1100 let. Svědčí jak o českém státu, tak o Praze samotné. Je to komplex palácových, úředních, církevních a obytných staveb. Rozkládá se kolem tří nádvoří o celkové ploše 45 hektaru. Původně sídlem českých knížat a králů později prezidenta. K pražskému hradu dále patří Katedrála svatého Víta. Založena roku 1344. Je zde vzácná umělecká výzdoba, kaple svatého Václava. Jsou zde uloženy pozůstatky českých králů a korunovační klenoty. Zlatá ulička. Malé domečky v gotickém opevnění. V 16. století zde bydleli hradní střelci a řemeslníci.

Petřínská rozhledna
60 metru vysoká železná věž, postavená v rámci Jubilejní výstavy v roce 1891 F. Prášilem jako volná kopie pařížské Eiffelovy věže. Na vrchol vede 299 schodů, je zde nezapomenutelný rozhled po celé délce Vltavy protékající Prahou.

Bludiště
Pavilon bývalého Klubu českých turistů, postaven pro Jubilejní výstavu v roce 1891, později přenesený na Petřín. Uvnitř je zrcadlové bludiště a dioráma Boj pražských studentů se Švédy na Karlově mostě roce 1648. Prohlídku s odborným výkladem zajišťuje Pražská informační služba.

Karlův most
Nejstarší pražský most. Kamenný či Pražský most, od roku 1870 ho nazýváme Karlův, jelikož byl založen roku 1357 Karlem IV. Most je opevněn věžemi a to Malostranskou a Staroměstskou, po obou stranách jej zdobí celkem 30 soch a sousoší světců. Most je 10 metrů široký a 515 metrů dlouhý.

Staroměstská radnice s orlojem
Zřízena roku 1338 jako sídlo samosprávy Starého města. Gotická nejstarší část komplexu s věží, arkýřovou kaplí a s bohatou znakovou výzdobou je z 2. poloviny 14. století. Na orloji se každou celou hodinu mezi 8,00 – 22,00 hod. objevuje 12 apoštolů, v dolní části je umístěná deska se znameními zvěrokruhu od Josefa Mánesa.

Starý židovský hřbitov
Vznikl v 1. polovině 15. století, jako pohřebiště sloužil do roku 1787. Židé mu říkají zahrada mrtvých a v ní je na 12 000 gotických, renesančních i barokních náhrobků.

Prašná brána
Monumentální vstup do Starého Města. Stavba z roku 1475, vybudována Matějem Rejskem. Dříve sloužila jako sklad střelného prachu.

Vyšehrad
Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště v 10. století. Jeho význam byl zprvu především vojensko-strategický, byl několikrát přestavován a v 50. letech 17. století byl zahrnut do barokního opevnění Prahy.

Stavovské divadlo
Klasická budova z let 1781–1783. Od roku 1799 patřili divadlo českým stavům. 21. prosince 1834 zde poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnu.

Národní divadlo
Je přední českou divadelní scénou, uvádí činoherní, operní a baletní představení.

Povrch a vodstvo

Na území Středočeského kraje se stýkají 3 ze 6 geomorfologických subprovincí provincie Česká vysočina. Jsou to Česká tabule, Českomoravská a Poberounská subprovincie. Mezi nejvyšší pohoří patří Brdy, Středočeská pahorkatina, Hřebeny, Křivoklátská vrchovina či Dolnooharská tabule. Ve Středních Čechách se nenalézají příliš vysoká pohoří. Nejvyšším vrcholem kraje je Brdský Tok (865 m) a nejnižší bod se nachází na Labi u Horních Počápel s nadmořskou výškou 153 m.

Celá oblast patří do úmoří Severního moře, do kterého Labe ústí v Hamburku. Celková plocha povodí je 139 182 km2 . Největší a nejvýznamnější řeky jsou Labe, Vltava, Sázava, Berounka a můžeme jmenovat ještě ty menší: Cidlina a Jizera. Jezera ani rybníky nevynikají rozlohou, největší mezi nimi jsou jezera Probošťák a Lhota, z rybníků to jsou Bucek, Červený, Huťský a Loděnický. Největší přehradní nádrže leží na Vltavě známé jako Vltavská kaskáda. Ta se skládá z nádrží Kamýk a Slapy, která je největší, dále z Vranské, Orlické a Štěchovické přehrady. Další přehrady jsou Suchomastská, Klíčovská a Švihov.

Podnebí

Podnební poměry středních Čech jsou značně závislé na nadmořské výšce a utváření terénu. Celkově však kraj patří do mírně teplé podnební oblasti. Nejtepleji je v dolním Povltaví, v oblasti nízkých nadmořských výšek a nejchladněji v Brdech. Nejvyšší srážky v celoročním průměru kraje zaznamenal Ondřejov, nejnižší Velké Přítočno.

Členění kraje

Kraj je vymezen územím 12 okresů: Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram, Rakovník.

Benešov
Město leží 44km jihovýchodně od Prahy. Nedaleko od města se nachází zámek Konopiště, kterému byl Benešov do roku 1800 poddanským městečkem. Je to kulturní a hospodářské středisko, ve kterém žije přibližně 16 000 obyvatel. Průmysl v Benešově je strojírenský, mlékárenský, pivovarnický, pekárenský, masný a průmysl stavebních hmot. V celém okresu žije 93 588 obyvatel v 115 obcích.

Beroun
Beroun leží při soutoku Berounky s Litavkou 15km jihozápadně od Prahy. Žije zde přibližně 23 700 lidí. Beroun je zmiňován od 12.století. Zdejší průmysl je poměrně rozvinutý: hutnický, cementárenský, strojírenský, textilní, potravinářský, pivovarnický, průmysl stavebních hmot.
V Berounském okresu žije 76 182 obyvatel v 86 obcích.

Kladno
V Kladně žije asi 72 600 obyvatel. První zmínky o městě jsou ze začátku 14. století. Kladno leží 20km severozápadně od Prahy. Je to velké průmyslové město, největší město středočeského regionu. Průmysl v Kladně je hlavně těžební, hutnický, energetika, elektrotechnika, polygrafie, strojírenství, průmysl stavebních hmot, mlynářský, masný a dřevozpracující. V Kladenském okresu se nachází 100 obcí a dohromady v nich žije 151 355 lidí.

Kolín
Toto město leží na řece Labi, žije zde 31 000 obyvatel. Kolín byl založen někdy kolem roku 1261 králem Přemyslem Otakarem II. Kolínský průmysl: strojírenský, elektrotechnický, chemický, energetika, polygrafie, textilní prům., stavebních hmot, kožedělný, pivovarnický, cukrovarnický, pekárenský, mlékárenský, mlynářský a masný. V tomto okresu žije 96 279 lidí ve 100 obcích.

Kutná Hora
Kutná Hora leží na rozhraní Kutnohorské plošin a Čáslavské kotliny. Žije zde přibližně 21 600 lidí. V 2. polovině 13. století zde byla zahájena těžba stříbra a současně vznikala osada, která se koncem 13. století městem. Průmysl nejvíce těžební (barevné kovy), strojírenský, hutnický, textilní a oděvní, dřevozpracující, polygrafický, průmysl tabáku, čokolády a cukrovinek.
Od roku 1995 patří Kutná Hora mezi památky UNESCO. Je to hlavně díky chrámu sv. Barbory, unikátnímu dílu pozdně gotické architektury, a katedrále Panny Marie v Sedlci, postavené v 18. století ve slohu barokní gotiky. V Kutnohorském okresu žije v 88 obcích 73 910 obyvatel.

Mělník
Mělník leží na soutoku Vltavy a Labe. Žije tu přibližně 19 500 obyvatel. Město vzniklo ze slovanského hradiště v 10. století. Mělnický průmysl: strojírenský, dřevozpracující, cukrovarnický, pekárenský a mlynářský, masný, energetika (3 elektrárny), vinařství. V tomto okresu se nachází 70 obcí a v nich 95 317 lidí.

Mladá Boleslav
Město leží na řece Jizeře, žije zde 48 500 obyvatel. V 10. století zde vzniklo hradiště, které bylo v roce 1334 povýšeno na město. Průmysl: automobilový (Škoda), strojírenský, dřevozpracující, textilní, masný, mlynářský a pekárenský, cukrovarnický, mlékárenský.
V Mladoboleslavském okresu žije 115 003 obyvatel ve 123 obcích.

Nymburk
Nymburk leží v Nymburské kotlině na řece Labi. Počet obyvatel tohoto města je přibližně 15 500. Nymburk byl založen roku 1276. Průmysl: strojírenský, oděvní, pivovarnický, konzervárenský, mlynářský a pekárenský. V okresu je 90 obcí a v nich žije celkem 84 574 lidí.

Příbram
Město se nachází v Příbramské pahorkatině na řece Litavce. Žije zde 39 300 obyvatel. Příbram vznikla někdy v 1. polovině 13. století. Zdejší průmysl: těžební (rudy neželezných kovů a uranu), hutnický, průmysl stavebních hmot, hračkářský, dřevozpracující, mlékárenský, masný a průmysl nápojů. V Příbramském okresu žije 108 227 obyvatel ve 120 obcích.

Rakovník
Rakovník leží v Kněževeské pahorkatině na Rakovnickém potoce. Žije zde přibližně 17 000 lidí. Město bylo založeno v roce 1386, předtím bylo osadou příslušnou k nedalekému hradu Křivoklátu. Průmysl v Rakovníku je hlavně: strojírenský, chemický, keramický, potravinářský, pivovarnický. V tomto okresu se nachází 85 obcí a dohromady v nich žije 54 457 lidí.

Obyvatelstvo

K 30.9.2005 měl Středočeský kraj 1 154 193 obyvatel. Nejlidnatějším okresem je okres Kladno. Nejméně lidnaté je okres Rakovník.

Doprava

Středočeský kraj patří mezi největší samostatné územně správní celky České republiky. Území kraje má velmi rozsáhlou silniční a železniční síť. V kraji se nachází dálnice a rychlostních komunikace. Přes jeho území vedou historicky radiálně uspořádané hlavní železniční tratě i silniční tranzitní sítě. Své zastoupení zde má i vodní doprava.

Ekonomika

Spojení kraje s hlavním městem, hustá dopravní síť, je pro středočeský kraj velmi výhodné. Kraj je pro Prahu významným zdrojem pracovních sil, doplňuje pražský průmysl, zásobuje Prahu potravinami, poskytuje Praze rekreační možnosti.

Hospodářství

Těžba nerostných surovin: kámen, cihlářské suroviny, černé uhlí(okolí Kladna), vápenec a cementářské suroviny. Největším průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, chemie a potravinářství. Škoda Mladá Boleslav se stala podnikem celostátního významu. Je zde zastoupeno i sklářství, keramika a polygrafie. Úpadek zaznamenaly těžba uhlí, ocelářství a kožedělný průmysl. V zemědělství vyniká hlavně pěstování pšenice, ječmene, cukrové řepy, brambor, ovoce, zeleniny a okrasných rostlin. Rozvíjí se pěstování energetických plodin, zejména řepky olejky.

Národní kulturní památky

Karlštejn
Vrcholně gotický hrad byl založen v roce 1348 českým králem a římským císařem Karlem IV. Měl sloužit jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Na hradě se nachází zcela ojedinělá původní nástěnná výzdoba ze 14.stol., soubor 129 deskových obrazů Mistra Theodorika v Kapli sv. Kříže (největší na světě) a největší portrétní galerie českých panovníků v ČR. Hrad se nachází v národní přírodní rezervaci Karlštejn, pod ním protéká řeka Berounka. Mezi národní kulturní památky patří od roku 1962.
Mezi pozoruhodnosti v okolí Karlštejna patří např. Budňanská skála – zajímavý geologický odkryv zvrásněných vrstev vápenců a břidlic s výskytem zkamenělin; Dub sedmi bratří – památný strom o stáří 350 let; Mořina – velké opuštěné vápencové lomy propojené navzájem podzemními šachtami; Svatý Jan pod Skalou – ves s klášterem a poutním místem u jeskyně legendárního poustevníka Sv. Ivana.

Hrad Křivoklát
Počátky tohoto hradu sahají až do 12. stol. V první polovině 13. století se stal jedním ze sídelních hradů českých králů. Rozsáhlý a velkolepý královský hrad vznikl za vlády Přemysla Otakara II., poté byl přestavěn Václavem IV. a Ludvíkem Jagellonským. Hrad Křivoklát mnohokrát v historii poškodily požáry. Hořelo zde každých 200 let. Roku 1422 byl hrad poškozen požárem poprvé. Poslední požár jej postihl roku 1826. Po tomto velkém požáru byl v roce 1929 restaurován do dnešní podoby. Nachází se v CHKO Křivoklátsko. Národní kulturní památkou se stal v roce 1989.

Kutná Hora
Na seznamu UNESCO je zapsáno historické jádro Kutné Hory s gotickým chrámem svaté Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Centrum Kutné Hory nabízí řadu gotických, renesančních a barokních domů. K dalším významným památkám patří také Vlašský dvůr, který býval mincovnou, pozdně gotický měšťanský Kamenný dům, gotický kostel sv. Jakuba, Jezuitská kolej nebo klášter řádu sv. Voršily. Dominantou města je pozdně gotický katedrální chrám sv. Barbory. Byl založen již roku 1388 a prvním stavitelem chrámu byl Jan Parléř, syn stavitele chrámu sv. Víta v Praze Petra Parléře. Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci byl založen kolem roku 995 a je nejstarším cisterciáckým klášterem v Čechách. Bohatství Kutné Hory umožnilo, aby byl v letech 1280 až 1320 na místě klášterního kostela postaven monumentální pětilodní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Poté měl kostel podobnou historii jako chrám sv. Barbory a také v 17. století prošel barokní přestavbou.

Levý Hradec
Jedná se o staré přemyslovské hradiště, které se nachází nedaleko Roztok u Prahy. Dnes se zde nachází kostel sv. Klimenta, jehož předchůdce, původní kostel sv. Klimenta, tu založil v 9. století kníže Bořivoj, 1. známý kníže z rodu Přemyslovců. V roce 1978 byl zapsán na seznam NKP.

Lidice
Malá obec na Kladensku, která byla 10.6.1942 vypálena německými nacisty. V roce 1945 byla 300m od původních Lidic postavena nová vesnice se stejným jménem, Lidice. Lidice jsou od roku 1962 na seznamu NKP.

Průhonický park
Zámecký park u zámku Průhonice je jeden z nejvýznamnějších zámeckých parků v Česku. Průhonický park založil majitel zámku a panství Průhonice hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca roku 1885 a budoval jej prakticky až do své smrti roku 1936. Hrabě Silva-Tarouca využil členité údolí potoku Botiče, jeho rybníky i původní porosty s domácími dřevinami. Ty pak obohatil množstvím cizokrajných dřevin. Park doplnil průhledy, vyhlídkami i volnými loukami. Na skalnatých partiích nad Botičem vybudoval rozlehlé Alpinum. Mimo významu umělecko-historického je park cenný i dendrologicky jako sbírka domácích a introdukovaných rostlin. K Průhonickému parku patří také sbírka šišek. Celková rozloha parku je 250 ha, délka parkových cest je cca 23 km.

Blaník
Blaník je legendární český vrch spjatý pověstmi o blanických rytířích. Masiv Blaníku tvoří dva zalesněné skalnaté vrchy Velký Blaník a Malý Blaník. Velký Blaník je charakteristickým bodem rozsáhlé zvlněné krajiny, která tvoří přechod mezi Středočeskou pahorkatinou a Českomoravskou vrchovinou. Blaník je součástí chráněné krajinné oblasti CHKO Blaník (z r. 1981, 40 km2). Pod kopci se nachází obec Louňovice pod Blaníkem a protéká řeka Blanice.
Na vrcholu stojí 30m dřevěná rozhledna z roku 1940 ve tvaru husitské hlásky. Lze z ní shlédnout nejen blízké okolí, západním směrem podstatnou část Středočeské pahorkatiny, nazývanou Českou Sibiří, západním vrcholy Českomoravské vvysočiny s dominujícímm Strážištěm, severně město Vlašim a Posázaví, ale při optimální viditelnosti je možno jihovýchodním směrem dohlédnout až vrcholů Šumavy a na severovýchodě spatřit Prahu.
Na Malém Blaníku se nachází zřícenina starobylé poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Stavba byla dokončena v roce 1753, zrušena pak v roce 1783 nařízením císaře Josefa II.. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk, kterému se říká „Mnich“. Ve středověku zde stál hrad.
Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, z nichž některé mají původ zřejmě již v keltských dobách. Hlavní legenda vznikla patrně v 15. století mezi prostými lidmi na základě události, kdy bylo podivuhodným až zázračným způsobem na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, poraženo nepřátelské vojsko.

Obsah pověsti: Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám světec a patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že studánku přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

Pozornost Blaníku a legendě o svatováclavskému vojsku přineslo národní obrození, putování lidu na Blaník má však ještě starší tradici. Od roku 1989 se zde pravidelně pořádají Svatováclavské slavnosti, kdy na svůj svátek sjíždí z Velkého Blaníku na bílem koni Sv.Václav s doprovodem svých vojáků na louňovické náměstí, kde se konají vlastní oslavy.

Chráněné krajinné oblasti

Český kras
CHKO Český kras byla vyhlášena 12.4.1972. Rozkládá se na 128km2 (12838ha) v okresech Praha, Praha-západ, Beroun. Na jejím území se nachází 18 malých chráněných území o celkové rozloze 2842ha.
CHKO Český kras leží na území Karlštejnské pahorkatiny, která je součástí Brdské vrchoviny a v menší míře do ní zasahuje Chotečská plošina. V Českém krase jsou četné krasové jevy, jak povrchové, např. kaňonovité údolí Berounky, Kačáku, Budňanského a Bubovického potoka, tak i podzemní. Nejznámějším podzemním krasovým jevem jsou Koněpruské jeskyně na Zlatém koni s celkovou délkou chodeb přes 2km. Koněpruské jeskyně jsou nejdelší jeskynní systém v Čechách. Jedná se o rozsáhlé třípatrový jeskynní systém budovaný z vápence s rozdílem asi 70m mezi jednotlivými patry. Střední patro bylo objeveno v roce 1950. Koněpruské jeskyně byly zpřístupněny v roce 1959.
V rezervaci Český kras roste zhruba 30 druhů stromových dřevin a přibližně stejný počet keřů, dále 73 druhů bylin a 7 druhů hub. Ze živočichů se tu nachází přes 100 druhů měkkýšů, přibližně 70 druhů plžů, 1390 druhů motýlů, 9 druhů ryb, 17 druhů netopýrů, dále různí hlodavci, vodní ptáci, drobné šelmy, a další.
Hlavním posláním této CHKO je ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků i zdrojů a vytváření životního prostředí.

Kokořínsko
Chráněná krajinná oblast Kokořínsko se rozkládá na území celkem 265 km2 v okresech Mělník, Česká lípa a Litoměřice, zhruba v rozmezí 40 až 80 km severozápadně od Prahy.
Jedná se o turisticky velmi atraktivní oblast s možnostmi rekreačního vyžití od turistiky přes cykloturistiku až k projížďkám na koních v přírodě. V celé oblasti jsou velmi zajímavé skalní útvary, tzv. skalní města, která se vyvinula postupným zvětráváním skalních plošin. Přibližně 60% území Kokořínska tvoří lesy. Na plošinách, které jsou pokryty vrstvou spraše, se vytvořily kvalitní půdy zemědělsky využívané (převažuje pěstování obilnin, kukuřice, cukrovky). Nezalesněné okraje plošin pokrývají travnaté porosty místy zarůstající křovinami.
Chráněná krajinná oblast Kokořínsko byla vyhlášená v roce 1976. Zahrnuje 5 přírodních rezervací a 17 přírodních památek.

Dominantou Kokořínska je hrad Kokořín. Hrad dal ve druhé čtvrtině 14. století postavit Hynek Berka z Dubé, jemuž již patrně nepostačovala tvrz nad západními skalními srázy kokořínského údolí, zčásti vytesaná ve skále. Majitelé panství obývali hrad nejpozději do prvního nebo druhého desetiletí 16. století. Od té doby byl vystaven ničivé síle přírody i nezodpovědných lidí, až se z něj do 1. poloviny 19. století stala zřícenina. Tu si spolu s celou zdejší dramaticky působící krajinou oblíbili romantičtí umělci, např. malíři Antonín Mánes a Max Pirner, básník Karel Hynek Mácha aj. V roce 1894 Kokořín koupil velkostatkář Václav Špaček, jehož syn Jan dal hrad v letech 1911 – 1918 nákladně obnovit a upravit pro návštěvnický provoz. Kokořín je od roku 1950 vlastnictvím státu. V letech 1974 – 1981 byl hrad celkově opraven a technicky přizpůsoben modernímu návštěvnickému provozu. Ve vnitřních prostorách hradu jsou sbírky dobového nábytku, expozice českého romantického umění a památník K. H. Máchy.

Křivoklátsko
Křivoklátsko patří od 1.3.1977 na seznam biosférických rezervací UNESCO. Chráněnou krajinnou oblastí bylo vyhlášeno v roce 1978.
Tato CHKO se rozkládá na ploše 630 km2 a na jejím území se nachází 4 národní přírodní rezervace, 15 přírodních rezervací a 5 přírodních památek. Většina území je součástí Křivoklátské vrchoviny, na severovýchodě zasahuje Plaské pahorkatiny. Nejnižším bodem je údolí Berounky, nejvyšším bodem je Těchovín na jihozápadě. Více než 63% území pokrývají listnaté a smíšené lesy. Roste tu mnoho druhů cévnatých rostlin, lesy tvoří převážně duby a buky. Nachází se tu 14 vzácných a ohrožených rostlinných společenstev a 61 druhů rostlin ze zákona zvláště chráněných. Žije zde mnoho druhů hmyzu, ryb, ptáků, plazů, ze savců hlavně hlodavci, ale žije zde i vlk, vydra říční a rys.
Křivoklátské hrady a zámky jsou: hrad Křivoklát z r. 1230, hrad Točník z konce 14.stol., hrad Žebrák z 2. pol. 13. stol., zřícenina hradu Krakovec z roku 1381 a zámek Lány.

Český ráj
Chráněná krajinná oblast Český ráj byla vyhlášena v roce 1955 na území okresů Semily, Mladá Boleslav a Jičín. Patří mezi nejstarší chráněné krajinné oblasti ČR – Českého ráje se podařílo pro tuto oblast získat statut geoparku UNESCO. Celková plocha oblasti je 1800 km².

Geoparkem je nazývána oblast, která zahrnuje geologicky a esteticky významné lokality. Důležitá je její jedinečnost a vzácnost jako zdroj vzdělání a poznání. Geopark má své vymezené hranice a v určené oblasti by mělo docházet ve spolupráci s místními podniky, samosprávami i jednotlivci k propagaci geologického dědictví a k celkovému regionálnímu rozvoji. Vedle geologických hodnot jsou důležité i kulturní a ekologické fenomény, archeologické a historické památky významné z celoevropského hlediska. Logického rozvoje turismu lze s úspěchem využít pro hospodářský rozvoji oblasti. Geopark spojuje propagaci geologického a přírodního dědictví s regionálním rozvojem.

Geopark UNESCO Český ráj zahrnuje i území mimo CHKO Český ráj např. Boskovské jeskyně nebo Novou Paku na Jičínsku. Díky začlenění do sítě geoparků se očekává rozvoj turistiky a cestovního ruchu. Měl by se usnadnit i přístup k dotacím z evropských fondů. Zařazení na seznam geoparků UNESCO ale není trvalé a Český ráj bude muset své místo obhajovat každé tři roky!

V Českém ráji se nachází řada historických a kulturních památek. Zámky Dětenice, Hrubý Rohozec, Hrubá Skála, Humprecht, Jičín, Kamenice, Mnichovo Hradiště, Staré Hrady a Sychrov. Hrady a zříceniny Brada, Bradlec, Drábské světničky, Frýdštejn, Chlum, Kavčiny, Kost, Kozlov, Kumburk, Pařez, Rotštejn, Trosky, Valdštejn, Valečov, Veliš, Vranov, Zásadka, Zbirohy. K vzácně dochovaným památkám patří Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova, Bičíkův a Holanův statek v obci Příšovice, Boučkův statek na Malé Skále, Karlov v Lomnici nad Popelkou, Kopicův statek na Hruboskalské plošině u Valdštejna, Šolcův statek, Studeňany.

Městský stát Vatikán vznikl 11. února 1929 na základě tzv. Lateránských dohod, které byly uzavřeny mezi italským státem a Svatým stolcem. V čele Vatikánu stojí papež, hlava katolické církve. Vatikán se rozkládá na území Vatikánského kopce na pravém břehu řeky Tibery v místech, kde je pohřben sv. Petr, první papež katolické církve. Celková rozloha Vatikánu je 0,44 km2 a má asi 900 obyvatel. Veřejnosti jsou přístupná jen bazilika sv. Petra, Vatikánská muzea a na objednávku i Vatikánské zahrady.

Bazilika sv. Petra

Bazilika Sv. Petra je největší svatostánek na světě. Celková délka baziliky je 211,5 metru. Do podlahy střední lodi jsou zapuštěna čísla a bronzové nápisy označujících délku katolických chrámů v různých zemích. Nechybí zde ani katedrála sv. Víta s délkou 124 metru. Původně se nad hrobem sv. Petra klenula skromná kaplička. V roce 324 zde nechal římský císař Konstantin, který přešel na křesťanskou víru, postavit okázalou raně křesťanskou baziliku, která během staletí prošla mnoha požáry, pleněním, přestavbami a dostavbami. Úpadek baziliky, který začal přesídlením papežů do Avignonu (1309 – 1377) pokračoval i v 15. století. Až v roce 1451 vydal papež Mikuláš bulu, kterou zahájil éru tohoto chrámu. První projekt, jímž začala obnova baziliky vypracoval L. B. Alberti. Do roku 1452 vedl stavbu baziliky B. Rosselino. Roku 1455 umírá papež Mikuláš a práce na bazilice jsou na několik let zastaveny. Počátkem 16. století papež Julius II. znovu oživuje plány na výstavbu nového chrámu v čistě renesančním slohu a od roku 1505 začíná více než stoletá historie výstavby baziliky. Během stavby se na bazilice vystřídali nejlepší architekti a umělci několika generací. Přestavba baziliky se realizovala podle Bramatova velkolepého projektu, který chtěl vybudovat kostel ve tvaru řeckého rovnoramenného kříže s velkou střední kupolí a čtyřmi menšími postranními kupolemi. Po Bramantově smrti pokračuje ve výstavbě Raffael a po jeho předčasné smrti se díla ujímá Sangallo. V roce 1547 přebírá vedení stavby Michelangelo. Na počátku 17. století mění Maderno původní půdorys na tvar latinského kříže a dokončuje průčelí baziliky. O něco později doplnil Bernini chrámový komplex o eliptickou kolonádu – Svatopetrské náměstí (Piazza di S. Pietro), která má 284 sloupů a 88 pilířů. Ve svatopetrské bazilice se nachází hned několik kaplí.

Kaple piety

– v této kapli se nachází freska od Michelangela, kterou vytvořil v pouhých 24 letech.

Kaple sv. Šebestiána

- Domenichinova mozaika zde zachycuje světcovo utrpení.

Kaple Řehořova

- na oltáři nás upoutá vzácná freska P. Marie ustavičné moci. Výzdobu této kaple provedl G. Della Porta.

Kaple sv. Michala

- u vchodu této kaple je náhrobek papeže Klementa XIII. Kopie mozaiky zobrazují světce od Reniho.

Kaple sloupu

- je pojmenovaná podle fresky namalované na mramorovém sloupu, zachycující setkání sv. Lva s Attilou.

-

Svatopetrská kupole

- je považována za vůbec největší stavitelské dílo, které kdy bylo realizováno. Kupole je vysoká asi 120 metrů, je nesena čtyřmi pilíři do nichž Bernini vytesal výklenky pro sochy čtyři světců: sv. Heleny, sv. Veroniky, sv. Longina a sv. Ondřeje. Překrásné fresky pocházejí od Michelangela.

Svatopetrské náměstí

Na Svatopetrském náměstí stojí majestátní obelisk, který je z roku 1586. Tento obelisk stál původně uprostřed cirku, který se na těchto místech nacházel za vlády císaře Nerona. Fontány, které jsou na náměstí umístěny pocházejí od Berniniho a Maderna.

Sixtinská kaple

Na přání papeže Sixta IV. Ji postavil v letech 1475 – 1480 florentská architekt Giovanni de Dolci. Z hlediska historického, uměleckého i náboženského je to jedna z nejdůležitějších součástí Vatikánských paláců. Tvojí ji jediný obdélník o rozměrech 40,5 x 13,2 metru. Na freskové úpravě této kaple se podíleli světoznámí umělci jako např. Michelangelo, Pinturicchio, Signorelli, Botticelli, Ghirlandaio, Roselli a další. Názvy fresek:

Mojžíšova obřízka a Mojžíšův pobyt v Egyptě
Mojžíš odhání madiánské pastýře od studny a dává pít dcerám Jethrovým
Přechod přes Rudé moře
Mojžíš na hoře Sinaj dostává desky s Desaterem a Klanění zlatému teleti
Kristův křest
Povolání prvních apoštolů sv. Petra a sv. Ondřeje
Kázání na hoře a vyléčení malomocného

Stropní fresky na zakázku papeže Julia II. vytvořil Michelangelo. Výzdoba mu trvala čtyři roky a byla dokončena roku 1512. Na stěně za oltářem je slavný Michelangelův Poslední soud. Touto prací pověřil Michelangela papež Klement VII. Již roku 1533, ale Michelangelo dlouho váhal a začal pracovat teprve roku 1536. Práci dokončil o pět let později. Freska poslední soud má plochu 200 m2 a zobrazuje 390 postav.

Řím

Hlavní město Itálie a správní středisko Kampánie nacházející se v údolí řeky Tibery má 2,75 milionu obyvatel a rozlohu 1 507 km2. Základ města tvořily osady Latinů, Sabinů a Etrusků, které v 8. století před naším letopočtem splynuly. Původní Řím se rozkládal na pahorcích Palatin, Kapitol, Quirinál, Viminál, Esqulin, Caelius a Aventin.

Památník Viktora Emanuela 2.

Velkolepý památník z bílého vápence, kterému se také říká Vittoriano, byl vybudován podle návrhu G. Sacconiho na paměť sjednocení Itálie v roce 1871. Proto se také někdy nazývá pamětník sjednocení Itálie. Práce na památníku byly zahájeny v roce 1885, ale dokončení trvalo celých čtyřicet let. Široké schodiště vede k Oltáři vlasti s hrobem neznámého vojína, který padl v 1. světové válce. Ve výklenu je vznosná socha Říma, k níž zleva dochází Průvod na oslavu práce, zprava Průvod lásky k vlasti. Autorem sochy i sousoší je A. Zaneli. Fontána vpravo do schodiště představuje Tyrhénské moře, fontána vlevo moře Jaderské. Postranní schodiště se sbíhají u bronzové jezdecké sochy krále Viktora Emanuela 2. Autorem této dvanáctimetrové sochy je E. Chiaradia. Na rozměrném podstavci sochy jsou reliéfy od Maccagnina zobrazující přední italská města. Italské regiony jsou symbolizovány sochami nad sloupy kolonády ústící na stranách do dvou propylejí, na jejichž střechách jsou bronzová čtyřspřeží s okřídlenými sochami vítězství. V prostorách památníků sídlí ústav dějin a muzeum italského národně osvobozeneckého hnutí, knihovna a archív.

Koloseum

Koloseum je název amfiteátru císaře Flavia, v jehož blízkosti stávala obrovitá socha císaře Nerona, jíž se přezdívalo Kolos. Odtud tedy zřejmě pochází název pro Koloseum. S výstavbou Kolosea se začalo roku 72 za císaře Vespasiána. Dílo dokončil roku 80 Vespasiánův syn císař Titus, který při této příležitosti uspořádal oslavy trvající celých sto dní. Amfiteátr pojal až padesát tisíc diváků, kteří sem chodili na pověstné hry, většinou kruté, které však vyvolávaly obrovské nadšení. Prostory Kolosea se staly i svědkem utrpení prvních křesťanských mučedníků. Odhaduje se, že jen při hrách přišlo v Koloseum o život nejméně půl milionu lidí. Koloseum tvoří čtyři podlaží – tři s arkádami ozdobenými jónskými, dórskými a korintskými polosloupy. V obloucích stály sochy císařů, bohů a hrdinů. Čtvrté nejvyšší patro s kolonádou bylo obrácené do hlediště a prosvětlené okny. Celá stavba je dlouhá 188 metrů, široká 156 metrů a vysoká 48,5 metru. Není tedy kruhového půdorysu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Do hlediště se vcházelo spodními ochozy, do vyšších pater vedla schodiště. Každý společenský stav měl přísně vyhrazené prostory. Dole sedával císař, pro obyčejný lid a ženy bylo vyhrazeno poslední patro. Z podzemních prostor vedly dvě brány. Jedné se říkalo brána života, druhou přicházeli gladiátoři a šelmy. Tudy rovněž odváděli do hromadných hrobů mrtvoly zápasníků. Na přelomu 3. a 4. století císař Honorius kruté hry zakázal a tím Koloseum ztratilo svůj význam. Postupně chátralo, až se nakonec stalo zdrojem stavebního materiálu pro nové římské paláce a kostely. Z krásných mramorových obkladů se pálilo vápno. Demolice Kolosea byla zakázána až v 18. století.

Pantheon

Pantheon tj. chrám všech bohů je jedním z nejvýznamnějších a nejzachovalejších antických chrámů na světě. Nechal jej postavit zeť císaře Augusta konzul M. Agripsa v roce 27 před naším letopočtem na počet všech bohů. Současná podoba chrámu pochází ale z let 118 – 125, kdy značně požárem poškozený chrám nechal císař Hadrián obnovit. V roce 609 papež Bonifác IV. Zasvětil chrám křesťanskému kultu Panny a všech svatých mučedníků a jen díky tomu se Pantheon dochoval dodnes. Kruhová stavba má stejnou výšku i šířku (43,3 metru), přičemž polovina výšky připadá na kupoli. Předchrámí řeckého typu je 13 metrů dlouhé. Šestnáct žulových sloupů s korintskými hlavicemi pochází z původního templu. Monumentální chrámový prostor umocněný kazetovým stropem je členěn sedmi velkými a sedmi malými výklenky, kde stávaly sochy božstev. V Pantheonu byly ukládány ostatky význačných osobností, jako např. malíře Reffaela Sanzia, architektů B. Peruzziho a Vignoly, příslušníků královského rodu V. Emanuela II.., Umberta I. a jeho manželky Margherity.

Španělské schody

Proslulé Španělské schody prokládané terasami vyprojektoval na začátku 18. Století F. De Sanctis. Nejvyšší terasu tvoří náměstí Piazza della Trinita dei Monti s nejmenším římským obeliskem, který původně stál v antických Salustiových zahradách. V květnu se na těchto schodech koná slavná výstava azalek.

Fontána di Trevi

Fontána di Trevi byla postavena ke konci 17. století. Fontánu vyprojektovat architekt N. Salvi z vůle papeže Klementa XII. Nechal se přitom inspirovat římskými vítěznými oblouky. Na mušli pod středním obloukem je socha boha moří Oceána taženého dvěma tritóny. Nádrž fontány má symbolizovat moře a praví se, že kdo do ní vhodí minci, určitě se do Říma vrátí.

Fórum romanum

Fórum romanum, středisko náboženského a občanského života starého Říma, bylo tvořeno bazilikami, chrámy, památníky a obchody, jejichž krásu i vznešenost dodnes dokládají i pouhé ruiny, jež tu zbyly. Původně byl tento údol bažinatý a nezdravý, ale pro svou příznivou polohu mezi Kapitolem, Palatinem a Eskvilinem byl velmi příhodným a přirozeným místem, kde odcházelo k naturální směně mezi zemědělskými kmeny, jež sídlily na okolních pahorcích. Po dlouholetém úsilí se Římanům podařilo neúrodné prostranství postupně zužitkovat. První velké meliorační dílo nechal provést etruský král Tarquinius Priscus, když dal vybudovat slavnou velkou stoku, jež odtud odvádí podzemní vody dodnes. Prostranství se pozvolna naplnilo obchody, bazilikami, správními budovami a chrámy, až se z něho stalo skutečné srdce města. Právě zde se odehrávala veškerá shromáždění lidu i zasedání senátu, zde se konaly soudy a náboženské obřady, tady byli voleni nejvyšší představitelé Říma. Ohromnému politickému a hospodářskému rozmachu Říma, který se stal centrem stále větší římské říše, však nemohlo stačit jediné náměstí, kde se odehrával intenzivní politický a společenský život. Navíc každý z římských císařů považoval téměř za povinnost nechat vybudovat další fórum, pochopitelně nesoucí jeho jméno. Z Fora Romana se tak pozvolna stal jedinečný soubor památek. V roce 283 však tento nádherný architektonický komplex zasáhl ničivý požár. Ani obnovovací práce za císaře Diokleciána už nedokázaly zabránit chátrání, umocněnému navíc nájezdy barbarů a neustálým rabováním stavebního materiálu. Nakonec se Forum Romanum změnilo v trosky, které postupně zarostly travou. Po celá staletí – vlastně ještě v polovině 19. století – se na vydatných zelených plochách kryjících bývalé srdce mohutné říše popásalo domácí zvířectvo. Zájem o tento skvostný komplex se opět probudil až počátkem 18. století, kdy se začalo s konzervačními pracemi a archeologickými vykopávkami, které pokračují dodnes. Součástí Fora Romana byl např. chrám Svornosti, chrám Dvanácti nejvyšších božstev, kostel sv. Josefa tesaře, Emiliova bazilika, Trajánovy desky, Romulův hrob, vítězný oblouk císaře Septima Severa, Augustův chrám… .

Charakteristika některých skupin obyvatel :
mladí do 20. let – spíše dobrá ž.ú. je pro 58%
45. – 59. letí – příjem se v 36% pohybuje nad 6201,- Kč – ale 35% je přesvědčeno, že jejich plat je podhodnocen.
60. letí a starší občané, důchodci – 50% je spíše špatná ž.ú., 10% velmi špatná.
muži – hodnotí lépe svou ž.ú. ( spíše dobrá 52% ).
ženy – poněkud častěji se mezi nimi vyskytuje velmi špatná ž.ú. ( 9% )

Podnikatelé a živnostníci hodnotí svou situaci nejlépe ze všech uvedených skupin.

Horší ž.ú. je v obcích od 500 do 2000 obyvatel ( 50% špatná ) a ve městech nad 100000 obyvatel ( 49% ) špatná.

Relativně nejvíce spokojených s platem nacházíme v Praze ( 38% ), nejméně na severní Moravě ( 18% ). Celkově jsou spokojeni spiše v Čechách ( 30% ) než na Moravě.

Velkomoravská knížata (833–907)
Mojmír I. (?–846)
Rostislav (846–870)
Svatopluk (870–894)
Mojmír II. (894–907?)

Česká knížata (870–1061)
Bořivoj I. (867?–889?)
Spytihněv I. (894–915)
Vratislav I. (915–921)
Václav (921–935)
Boleslav I. (935–967/972)
Boleslav II. (967/972–999)
Boleslav III. (999–1002, 1003)
Vladivoj (1002–1003)
Boleslav Chrabrý (1003)
Jaromír (1003–1012, 1033–1034)
Oldřich (1012–1033, 1034)
Břetislav I. (1034–1055)
Spytihněv II. (1055–1061)

Český kníže a následně král (1061–1092)
Vratislav II. (1061–1092)

Česká knížata (1092–1140)
Konrád I. Brněnský (1092)
Břetislav II. (1092–1100)
Bořivoj II. (1100–1107, 1117–1120)
Svatopluk Olomoucký (1107–1109)
Vladislav I. (1109–1117, 1120–1125)
Soběslav I. (1125–1140)

Český kníže a následně král (1140–1172)
Vladislav II. (1140–1172)

Česká knížata (1172–1198)
Bedřich (1172–1173, 1178–1189)
Soběslav II. (1173–1178)
Konrád II. Ota (1182, 1189–1191)
Václav II. (1191–1192)
Přemysl Otakar (1193–1193)
Jindřich Břetislav (1193–1197)
Vladislav Jindřich (1197)

Čeští králové (1198-1848)
Přemysl Otakar ( 1197–1230)
Václav I. (1230–1253)
Přemysl Otakar II. (1253–1278)
Václav II. (1278–1305)
Václav III. (1305–1306)
Jindřich Korutanský (1306, 1307–1310)
Rudolf Habsburský (1306)
Jan Lucemburský (1310–1346)
Karel IV. (1346–1378)
Václav IV. (1378–1419)
Zikmund Lucemburský (1436–1437)
Albrecht II. Habsburský (1437–1439)
Ladislav Pohrobek (1440–1457)
Jiří z Poděbrad (1457–1471)
Vladislav Jagellonský (1471–1516)
Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Ferdinand I. (1526–1564)
Maxmilián II. (1564–1571)
Rudolf II. (1571–1612)
Matyáš (1612–1619)
Ferdinand II. (1619–1637), resp. (1619 a 1621-1637)
Fridrich Falcký (1619–1621)
Ferdinand III. (1637-1657)
Leopold I. (1657–1705)
Josef I. (1705–1711)
Karel VI. (1711–1740)
Karel VII. Bavorský (1741-1743)
Marie Terezie (1743–1780)
Josef II. (1780–1790)
Leopold II. (1790–1792)
František I. (1792–1835)
Ferdinand V. (1835–1848)

Nekorunovaní čeští králové a zároveň rakouští císařové (1848–1918)
František Josef I. (1848–1916)
Karel I. (1916–1918)

Prezidenti Československa (1918–1948)
Tomáš Garrigue Masaryk (1918–1935)
Edvard Beneš (1935–1938, 1945–1948)

Prezident Česko-Slovenska a následně státní prezident Protektorátu Čechy a Morava (1938–1945)
Emil Hácha (1938–1945)

Prezidenti Československa (1948–1992)
Klement Gottwald(1948–1953)
Antonín Zápotocký (1953–1957)
Antonín Novotný (1957–1968)
Ludvík Svoboda (1968–1975)
Gustáv Husák (1975–1989)
Václav Havel (1989–1992)

Prezidenti České republiky (od 1993)
Václav Havel (1993–2003)
Václav Klaus (od 2003)

Základní znaky gotické architektury jsou:
- křížová žebrová klenba
- lomený oblouk, který představuje symbol sepjatých rukou k modlitbě
- slabé zdi snažící se o maximální odhmotnění stavby, o lehkost
- složitý vnější opěrný systém pilířů a oblouků kvůli zajištění stability
- vertikalita, tzn., že stavby byly budovány do výšky a měly znázorňovat cestu vzhůru k Bohu.

Jako stavební materiál se používat kámen nebo cihly, kterým se říkalo buchty.

Typickou církevní gotickou stavbou je katedrála. Mívá 3-7 lodí,příčná loď se nazývá transept, kolem oltáře ochoz, nad ochozem je chor, tedy místo pro zpěváky, a okolo ochozu jsou kaple uspořádané do tvaru věnce, presbytář s oltářem je na úrovni podlahy lodi, což symbolizuje rovnost kněze a věřících před Bohem.
Nejznámější katedrálou u nás je katedrála sv. Víta na Pražském hradě, sv. Barbory v Kutné Hoře a sv. Bartoloměje v Kolíně.
Ve Francii katedrála v Chartres, Notre-Dame v Remeši, v Amiens, Notre – Dame v Paříži.
Ve španělském Toledu, v Itálii překrásný milánský Dom, v Německu katedrála v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku.

Co se týče světské architektury, stavěly se kostely se hřbitovy, kamenné mosty (Karlův most) a měšťanské domy, které byly označovány určitým symbolem kvůli lepší orientaci ( číslování domů zavedla až Marie Terezie).

Dále se stavěly Radnice,které mívaly věž s orlojem, zvonek ke svolávání konšelů, uvnitř byla zasedací síň, věznice, mučírna, kaple, před radnicí býval pranýř, tedy dřevěný nebo kamenný sloup k připoutání provinilců.

Zapomenout nemůžeme ani na hrady- přes mnohotvárnost jejich podoby a uspořádání lze vysledovat určité společné znaky. Základními články hradu ve 13. století je štíhlá, obvykle válcová útočná věž v čele hradu, poslední ochrana obránců (proto přístupná pouze v prvním patře, nikoli v přízemí), dále palác v odlehlé, nejlépe chráněné části a často i samostatná výstavná kaple. K tomu se druží opevnění s branou, popřípadě se suchým příkopem na nejsnáze přístupné straně. Zvláštní práce se věnovala hradní studni nebo cisternám.

V sochařství je patrná snaha o realistické zachycení předlohy – v obličejích soch můžeme rozeznat výrazy radosti a utrpení, postavy jsou vysoké, štíhlé a zdůrazňují stejně jako gotická architektura směr vzhůru , k Bohu. Sochy jsou umístěny spíše vně než uvnitř, protože před vstupem do chrámu měly věřícího nábožensky vzdělávat, zatímco uvnitř už nemělo nic rozptylovat jeho pozornost při modlitbách k Bohu. Náměty soch byly převážně náboženské (např.Panna Maria s malým Ježíškem- tzv.madona nebo s Kristovým tělem snímaným z kříže tzv. pieta- tedy symboly Kristova narození a úmrtí).

V malířství se kromě fresek objevuje malba na skle, dále pak knižní malba v ručně psaných knihách (knihtisk byl objeven až v pol. 15. stol.) a deskové obrazy k výzdobě oltářů. Náměty jsou stejně jako v sochařství převážně náboženské.
Nejvýznamnější malíři v Čechách byli Mistr třeboňský, Mistr vyšebrodský, Mistr Theodorik a Giotto di Bondone.

Písmo v době gotiky má štíhlou linii a lomené hranaté tvary.

V hudbě se kromě liturgických písní vyskytují i světské písně k zpříjemnění života šlechtických a panovnických dvorů, ale i jarmareční písně na trzích, hrdinské rytířské eposy a písně vagantů a žáků.

České země

Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Její podstatnou součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními cestami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.
U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné.
13. stolení – především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. – je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.

Česká vrcholná gotika se rozvíjela za vlády Karla IV. a Václava IV. Jejím spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, architekt a sochař, pokračovatel Matyáše z Arrasu.Mezi Parléřova nejznámější díla patří takové skvosty české minulosti jako Karlštejn, Karlův most, Týnský chrám, Mostecká věž, části chrámu v Kutné Hoře, či portréty Lucemburků ve Svatovítské katedrále.

Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku 1492 již souběžně s přicházející renesancí.
Počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Karla a Václava. Husitské války totiž rázem zastavily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.