značka = identifikace zboží určitého výrobce pomocí jména, symbolu, čísla, tvaru nebo jejich vzájemnou kombinací

ochranná známka (obchodní značka registrovaná) = součást značky výrobku, je právně chráněna
generické výrobky (neznačkové) – počátkem 80. let; zboží je jednoduše a nenápaditě zabaleno (levnější, méně kvalitní)
značka výrobce
vlastní značka – zavádějí ji obchodní firmy; nákladná záležitost (velkým firmám se vyplatí); výrobky jsou levnější za stejnou kvalitu

význam značky
pro zákazníka:
- sděluje zákazníkovi image výrobku (snižuje množství potřebných informací kupujícího)
- vede ke konzistenci v nákupním chování (zákazník očekává stejnou kvalitu od výrobků jedné značky)
pro výrobce:
- vystupuje z anonymity
- základ komunikace se zákazníkem

kmenová značka = pokrytí mnoha výrobků jednou značkou
individuální značka = vhodná u podniků prodávajících široký sortiment zcela odlišných výrobků

věrnost značce
- tendence zákazníka záměrně a opakovaně kupovat výrobek určité značky
- snižuje rizika spojená s nebezpečím konkurence, budování bariéry proti konkurenci
- zákazník je ochoten zaplatit za výrobek i vyšší cenu

střídání značek
- je opakem věrnosti značce
- jestli je na trhu věrnost značce nižší, je vstup na něj spojen s nižším rizikem

V této nejisté době se začíná formovat nová ilegální organizace, zvaná „Jindra.“ Jindra, ale kdo to vlastně je? Jindra je krycí název vysokoškolského profesora chemie, pana Vaňka.Když mu gestapo 30. září v Brně popraví rodinu, odchází do Prahy. Jakožto poslední člen čtyřčlenné Sokolské revoluční rady zakládá „JINDRU.“ Jindra sám byl spojkou k organizaci ON (Obrana národa), jejímiž vedoucími byli generálové Vojta a Všetička. Prostřednictvím PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme) byla „Jindra“ zapojena i do ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího). Jindra vznikl právě proto, aby bojoval pouze s Heydrichem. 3. října 1941 se uskutečnila v Londýně schůzka, které se zúčastnili kromě plukovníka Františka Moravce a představitelů exilového vedení armády také J.Gabčik a generál Svoboda. Na této schůzi se mluvilo o nutnosti činu, který vytrhné národ z letargie.
Zatím co u nás Heydrich likvidoval odboj, Tak ve Velké Británii pokračoval nábor parašutistů. Nábor vypadal následovně. Čeští vojáci byli v Anglii sledováni a podle chování, smyslu pro disciplinu, charakteru a citu pro povinnost, byli vybíráni. Takto vybrání vojáci byli povoláni před komisi. Zde mohl říci ano, nebo ne. Když řekl ne, byl poslán zpátky ke svému útvaru. Ale když řekl ano, byl poslán na jednu ze dvou farem ve Skotsku. Zde na farmách Garramour a Cammus Darrah se nacházel STS ( Special Training School ). Zde byli parašutisté podrobováni tvrdému výcviku.
Byl tu Moravan Jan Kubiš, 28 letý rotmistr, kdysi topič, před válkou rolník. Ve válce nositel francouzského Croix de guerre a československého válečného kříže, skromný, nevýbojný, klidný, ale veselý a oblíbený. Sním tu byl Slovák Josef Gabčik, rodák od Žiliny, povoláním zámečník, chvíli před útěkem pracoval jako skladník chemické továrny. Byl sice o něco menší než Kubiš, ale jinak byli oba dva úplně stejní. Znali se už z francouzské cizinecké legie. Mimo jiné tu byli, nadporučík Adolf Opálka a věčně usměvavý rotmistr Josef Valčík, příslušník 22 pěšího pluku. Sedmi z STS bylo určeno, aby vstoupili do dějin. Kubiš, Gabčik, Opálka, Valčík. Hrubý Bublík, Švarc. Těchto sedm lidí zde učinilo začátek strašné odplaty, zato, že Heydrich úspěšně rozbíjí domácí odboj. Po skončení výcviku ve Skotsku jsou přeloženi do zámečku Bellasis u Londýna.
24. října si Heydrich v Praze políčil na české dělníky. V tu dobu už v Bellasis čekal Silver A na svou hodinu. Silver A, to je jméno skupiny tří lidí: nadporučík Alfred Bartoš jako velitel, rotmistr Josef Valčík a telegrafista Jiří Potůček. Pro start byl vybrán 29. říjen. Podle své nové protektorátní občanské legitimace je Bartoš nyní Emilem Sedlákem, úředníkem z Brna. Z Valčíka udělali Zdeňka Toušku, olomouckého absolventa obchodní akademie. A Potůček se stává brněnským učitelem Aloisem Tolarem. Kvůli zhoršenému počasí byl start odložen na 7. listopadu v 18.00.
A skutečně 7. listopadu 18.14 se přetížené letadlo odlepilo od země na letišti v Nevmarku. Ale ve 22.10 se nad Vltavou rozpoutá hotové peklo, prudký nárazový vítr se sněhem bičuje letadlo a proto je z Londýna vydán rozkaz k návratu.
Ten samý den podniká tutéž akci i skupina Anthropoid, jejímiž členy jsou právě Gabčík a Kubiš, ale ta je také nucena k návratu. Tato skupina má za úkol spáchat atentát na Heydricha.
A co se děje v protektorátu, na štědrý den roku 1941 dostávají Češi v protektorátu překvapujícího Ježíška. Je to vyhláška o zabavení lyží. Lyže jsou zabaveny a odvezeny do SSSR, aby na nich mohli Němci v případě potřeby mohli ujíždět po hlubším ruském sněhu.
Dne 28. prosince je počasí příznivé a proto letadlo bez problému doletí se Silvrem A i B a s Anthropoidem do vlasti a zde je vysadí. Ve 2:12 hod. seskočí Kubiš s Gabčíkem 20 Km za Prahou, východně od Plzně u obce Nehvizd. V letounu,vzdalujícím se k východu odlétá skupina Silver A i B.
Po nešťastném dopadu na hřbitově v Ďáblicích , při kterém si Gabčik vymknul kotník zahrabali padáky a kombinézy do čerstvého hrobu. A jdou lesem směrem na Nehvizdy. Po cestě potkají hajného Aloise Šmejkala, který je ukryje v bývalem kamenolomu u Nehvizd a dodává informace.Dále se spojí s Jaroslavem Piskláčkem, který je přivezl z Nehvizd do Prahy. V Praze žijí u Khodlů.
Ve 2.37 seskakuje nadporučík potůček, jakožto první ze Silveru A. Bohužel Silver A dopadl stejně jako Anthropoid, jinam než měli dopadnout. Dopadli kousek od vsi Senice u Poděbrad. A do Pardubic je to tak daleko. Proto musí dojet k Poděbradům vlakem.
Po strasti plné cestě se nakonec všechny skupiny dostanou na místo určení.
Je 27. května 1942 a v pražských Kobylisech směrem k Vltavě k táhle zatáčce klesá otevřený Mercedes s Reihardem Heydrichem a řidičem Kleinem. Josef Valčík stojí 200 metrů před zatáčkou a když vidí Heydricha přijíždět, tak dává Gabčikovy zrcátkem signál. Josef Gabčik bezprostředně po signálu popojde za ohyb zatáčky, aby mohl využít momentu překvapení. Z aktovky Gabčik vytáhne základní části lehkého samopalu a pod pláštěm ho naslepo poskládá. Bohužel se mu pod ruky pořád plete sláma, kterou měl samopal v aktovce přikrytý pro případ kontroly. Po pár sekundách do sebe časti samopalu zapadnou, ale to už je zřetelně slyšet zahýbající automobil. Gabčik před auto předstoupí a chladnokrevně zamíří na Heydriha, ale samopal selže, někde v něm zůstal kus slámy. Tento výjev vidí zatím opodál klidně stojící Jan Kubiš. Také tiskne aktovku, ale né se samopalem. Má v ní dva granáty. Jeden z nich vezme a snaží se ho hodit do otevřeného mercedesu, ale netrefí se a granát se zastaví u pravých zadních dveří. Výbuch, detonace prorazí dveře a kus střepiny proletí plstěnou opěrkou sedačky a zasáhne Heydriha do sleziny. Bohužel výbuchem je zraněn i sám Kubiš, drobné střepinky odražené od dlažby ho zasáhnou do oka a ruky, takto poraněn sedá na kolo a ujíždí. Zastaví se až před firmou Baťa na hlavní třídě. Zde se ztrácí v davu. Jde rychle podél výloh, až dorazí k domu, zde zaklepe. Přijde mu otevřít paní Nováková, Kubiš má štěstí, Nováková je věrná vlastenka a tak mu poskytne pomoc.
Zatím co je Kubiš u paní Novákové, tak Gabčika pronásleduje řidič Klein. Gabčik odhodí pokažený samopal a běží pražskými uličkami s Kleinem v patách. S posledních sil skočí do obchodu řezníka Braunera v ulici Na Zápalčí, ale zde si nevybral dobře, bratr řezníka pracuje u gestapa. Řezník vyskočí s obchodu a běží na ulici, mezi tím Gabčik pod pultem vytáhne svou druhou zbraň. V té době je už SS-Oberscharführer Klein před obchodem, začíná přestřelka, ale Gabčik je dobrý střelec. Po chvíli je Klein mrtev a on může utéci dále.
Atentátníci si ještě pár následujících dnů myslí, že svůj úkol nesplnili, neboť sami viděli, jak Heydrich vystoupil vlastními silami, dokonce s pistolí v ruce. Ovšem atentátnici nemohli vědět, že lékaři Heydrichovi vytáhli z dutiny břišní úlomek dveří 8 krát 8 cm a kus plsti ze sedadla. Pokud by v této době existovali antibiotika, byl by Heydrich zachráněn.
Den po atentátu 28. května 1942 vypisuje policie pátrání po parašutistovy Miroslavu Valčíkoví a odměnu 100 000 korun za jeho dopadení. Ve výkladní skříni u Bati je vystaveno kolo, aktovka a kabát jednoho s atentátníků. 5. června se odměna zvyšuje na závratných 20 milionu korun. 16. června se přihlásil gestapu zrádce Karel Čurda, který sice neví, kde se parašutisté ukrývají, ale prozradí jim jejich kontakty. Den předtím v půl osmé umírá Reinhard Heydrich na infekci v dutiny břišní.
Gestapo díky Karlu Čurdovi podrobí spojky parašutistů strašnému mučení. Po dlouhých dvou dnech nakonec z jednoho vypadne, že jsou ukrýti v kostele sv. Cyrila a Metoděje. 18. června 1942 obklíčí úderné komando SS kostel. Gestapo, ale neví, jestli parašutisté v kostele skutečně jsou. Proto jdou nejdříve za kostelníkem, spoutají ho a vezmou mu klíče od kostela. Otevřou si zadní vchod do chrámové lodě a plížili se podél stěn. Najednou se ozvala střelba z kůru. Němci se marně snaží dostat parašutisty do úzkých, ale mohutné sloupy kůru je chránili dobře, až na potřetí se útok granáty podařil a obránci z kůru jsou mrtví. Na kůru zahynul Adolf Opálka, Jan Kubiš a Jaroslav Švarc. Gestapo slaví úspěch, atentátníci jsou mrtví, ale co to, rozkřikuje se najednou velitel zásahu Pannwitz. Na kůru byli nalezeny čtyři kabáty, ale mrtví byli jen tři. Nebýt kabátu navíc, tak by si asi gestapo nevšimlo druhého úkrytu parašutistů v kryptě pod oltářem. Parašutisté pochopili, že obránci kůru jim dávají šanci na vyhloubení spojovací chodby do kanalizace. Jenže parašutisté narazí po půlmetru na zeď. Nezbývá než vydržet až dokonce. Do krypty vedou celkem dva otvory. První z chrámové lodi po žebříku, který parašutisté strhli, druhý poté větracím oknem s Resselovi ulice. Tudy vhání gestapo do krypty slzný plyn a vodu, tato taktika není moc úspěšná, protože parašutisté vyhazují hadice druhým koncem žebříku. Odpoledne střelba utichá, najednou se ozvou v krátkých intervalech za sebou čtyři výstřely. Josef Gabčik, Josef Valčík, Jan Hrubý a Josef Bublík si vzali život posledníma čtyřma kulkami. Můžeme jen konstatovat, že za tuto povážlivost byl Český národ krutě potrestán. Hned po atentátu dal zástupce Reinhard Heydricha K. H. Frank popravit 10 000 Čechů pro výstrahu. Za napomáhání, ukrývání a poskytování informací parašutistům bylo odsouzeno k trestu smrti 252 lidí.

Ozon, neboli O3, je vzácný plyn obsažený v atmosféře. Svoji nejvyšší koncentraci má zhruba v 25-35 km nad zemí. Proto této vrstvě říkáme ozonosféra. Ozonosféra pohlcuje většinu ultrafialového záření, které na Zemi přichází. Účinkem ultrafialového záření molekuly ozonu neustále zanikají a opět vznikají. O3 se pohlcením ultrafialových paprsků rozkládá na O2, který se, opět působením ultrafialového záření, rozpadne na tzv. molekulární kyslík (O), který zreaguje zpět na tříatomovou molekulu O3. Celá reakce, při které se také uvolňuje velké množství tepla, vypadá tedy takto:

O3 + UV à O2 (+UV)à O à O3

Zhruba od roku 1980 (z toho roku jsou také k dispozici první satelitní záznamy) bylo prokázáno, na základě měření, řídnutí a ztenčování ozonové vrstvy. Nejdramatičtější situace je nad Antarktidou, kde se již dá mluvit o tzv. ozonové díře. Nad touto oblastí byl dramatický úbytek ozonu pozorován již od roku 1980 a např. v roce 1996 byla nad Antarktidou ozonová díra, která měla v průměru přes 25 milionů km2 (pro srovnání – rozloha Severní Ameriky je 20.7 milionů km2). Dále nad Arktidou klesla koncentrace O3 o 70% a nad severní polokoulí je ozonu v průměru o 10-20% méně. Nejmenší výkyvy jsou v oblasti nad rovníkem, protože se ozon nejlépe rozkládá za nízkých teplot. Různé hodnoty lze tedy naměřit i v různých ročních obdobích.

Co vlastně způsobuje úbytek ozonové vrstvy? Kromě slunečního větru a slunečních skvrn, také např. síra a prach ze sopečných erupcí. Pravidelným přispěvovatelem látek, které ozon ničí je, samozřejmě, také člověk. Jedním z těchto ničících faktorů jsou průmyslově vyrobené chemikálie, zejména chlorované a fluorované uhlovodíky, nazývané freony. Jsou to extrémně stabilní plyny, které obsahují např. chlor, fluor a brom. Po vypuštění do atmosféry se v ní rychle rozšiřují a ve stratosféře se vlivem ultrafialového záření rozkládají. Uvolněné molekuly chloru, fluoru a bromu ničí molekuly ozonu (jeden atom chloru je schopen zničit až 10 000 molekul ozonu). Těchto freonů je celá řada a některé z nich mohou zůstat v atmosféře až 400 let. Dále je ozonová vrstva ohrožena např. metanem (CH4), který se uvolňuje jako bahenní plyn z rýžových polí.

Vlivem oxidů dusíku (pocházejících např. z výfukových plynů) stoupá naopak koncentrace ozonu v nižších vrstvách atmosféry (do 20 km). Ozon zde vzniká díky složitým reakcím oxidů dusíku a jiných škodlivin s oxidem uhličitým a uhlovodíky. Obsah oxidu uhličitého v ovzduší stoupá díky nárustu spotřeby fosilních paliv (uhlí, ropa, aj.), ale také tím, že celosvětovým velkoplošným ničením lesů klesá jeho spotřeba. K ničení lesů nedochází nejen jejich kácením, ale také vlivem ozonu, který omezuje fotosyntézu a další životní projevy rostlin. Ozon se také podílí na tzv. skleníkovém efektu.

Ultrafialové záření, pokud není zachyceno ozonovou vrstvou, má při velké intenzitě smrtící účinky. Poškozuje totiž jednu ze životně důležitých sloučenin živých buněk, DNA. Dále způsobuje u lidí, i u zvířat, snížení imunity, způsobuje rakovinu, např. očí a kůže. Škodlivé účinky má nejenom na suchozemské živočichy a rostliny, ale i na vodní.

Pro zamezení postupného ztenčování ozonové vrstvy byl v roce 1987 přijat tzn. Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Montrealský protokol se dočkal ještě dvou dodatků (Londýnský dodatek z roku 1990 a Kodaňský dodatek z roku 1992), které ještě zpřísnily opatření, které jím byly stanoveny. K tomuto protokolu přistoupila většina států světa a tehdejší ČSFR ji podepsala v roce 1990. Podle Kodaňského dodatku by měly být prakticky všechny látky výrazně poškozující ozonovou vrstvu vyřazeny z výroby a používání ještě před rokem 2000. Vzhledem k dlouhému přetrvávání freonů v atmosféře bude řídnutí ozonosféry pokračovat ještě cca. 10-15 let. Pak by se měla koncentrace stratosférického ozonu začít zvyšovat. K původnímu stavu by měla dospět kolem poloviny 21. století.

Měření koncentrace ozonu v ozonosféře

V České republice provádí měření ozonu Český hydrometeorolický ústav v Hradci Králové pomocí Brewerova spektrofotometru (na obrázku), který tyto údaje zaznamenává do databáze, zasílá

OBR1 – HK1.JPEG

do ozonového datacentra v Torontu a partnerským observatořím v zahraničí. Tyto údaje jsou také komerčně dostupné veřejnosti.

OBR2 – O3PIC.GIF

Data se také dají měřit (a ve většině observatoří se měří) pomocí Dobsonova spektrofotometru. Výsledek se vyjadřují pomocí Dobsonových jednotek (Dobsonova jednotka je úměrná fyzické tloušťce ozonové vrstvy, jestliže ji přeneseme na zemský povrch). Průměrná celosvětová tloušťka ozonosféry je 300 Dobsonových jednotek.

Na koncentraci ozonu závisí koncentrace ultrafialových paprsků, které dorazí až na zem. A tento faktor by se měl brát v úvahu např. při opalování. Toto měření také provádí Český hydrometeorologický ústav.

I přesto všechno však někteří vědci tvrdí, že ozonovou vrstvu nelze vyčerpat a že množství ozonu v ozonosféře i její mocnost závisí na intenzitě ultrafialového záření, která je proměnlivá. To je prý příčinou, že ozonosféra v některých obdobích řídne, v jiných zase houstne. V letech 1979-1986 zřídla o 5% a od té doby zase houstne. K působení freonů na ozonosféru podotýkají, že se jich na světě ročně vyrobí přes jeden milion tun, ale sopky je produkují odedávna. I z nečinných sopečných kráterů jich uniká do ovzduší dvacetkrát více než z průmyslových výrob a jediný sopečný výbuch může toto množství v krátkém období zdesateronásobit.

Rozhodnutí, jestli je lepší věřit některým vědcům a čekat nebo zavést nějaká opatření pro návrat k původnímu stavu, nechám na každém zvlášť, ale myslím, že odpověď je jednoznačná.

NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Rýnské břidličné pohoří, Barrandien, Maroko, New York.Karbon (365 – 300 mil. let)
Karbon (365 – 300 mil. Let)

Obrovský hmyz dobývá vzduch, vyskytují metrové stonožky v tropických uhelných močálech. Karbon má jméno podle černého uhlí, které je nejtypičtějším znakem tohoto útvaru. Karbon spolu s následujícím útvarem permem se označují jako mladší prvohory (hranice stanovena podle změny v mořské fauně). Velké pevninské bloky se pohybují proti sobě – sráží se a vzniká Hercynské pohoří v Evropě a část Apalačského pohoří v USA. Křídlatý hmyz dosahuje prvé maximum svého rozvoje. V močálech a pánvích vznikají obrovská ložiska uhlí.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Godwana se posunuje na sever a sráží se s Evropou a Jižní Amerikou. Sráží se také blok Sibiře a východní Asie – v karbonu se poprvé spojuje Evropa s velkou částí severní Číny. Ve svrchním karbonu je na jižní polokouli velké zalednění – ledovec nezanechal na povrchu Země stopy. V průběhu karbonu se zvyšuje suchost. Podmínkou vzniku uhelných ložisek je nejen nahromadění rostlinných zbytků, ale i jejich rychlé překrytí sedimenty. Vhodné podmínky pro vznik uhlí jsou v pobřežních oblastech, které jsou pravidelně zaplavovány mořem.
FAUNA A FLÓRA :
Vývoj fauny je bez rozsáhlých vývojových zvratů. Liší se hlavně úbytkem trilobitů a změnami ve vývoji amonoidních hlavonožců. K hojným zkamenělinám patří ramenonožci, mlži a plži. V karbonu se velmi liší suchozemská fauna – expozivně se vyvíjí hmyz (švábi, pravážky s rozpětím křídel až 75 cm, pavouci a první jepice). Rozvíjí se stonožky a na suchou zem vystupují různorodí obojživelníci z kterých se ve svrchním karbonu vyvíjejí první plazi. Ve sladkých vodách jsou hojné paprskoploutvé ryby a žralokům podobné trnoploutvé ryby.
V karbonu jsou poprvé v historii Země pokryty části kontingentů bylinnou a stromovitou flórou. Převládají výtrusné rostliny, zejména plavuňovité (rody Lepidodendron, Sigillaria a Stigmaria) a přesličkovité (rody Sphenophyllum, Annularia, Calamites). Hojné jsou také kapraďosemenné rostliny (např. rod Glossopteris) a objevují se první jehličnaté rostliny.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Anglie a Belgie, Ruhrská pánev (SRN), Appalačidy (USA).
Perm (300 – 245 mil let)
Močály a slané pouště, superkontinent Pangea a velké vymírání. Klima se po kolizi kontinentů a vzniku rozsáhlé pevniny postupně vysušovalo, až získalo charakter pouště.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Kontinenty se v porovnání s karbonem výrazně nemění, klima je stále sušší, i když na Godwaně až do spodního permu pokračuje zalednění. Ledovce z větší části tají a nastává mírné klima se střídáním ročních období. Po vzniku horstev karbonu následují v permu četné výlevy láv.
FAUNA A FLÓRA :
Fauna navazuje na karbonskou, ale postupné změny v permu vedou k výměně prvohorní fauny za druhohorní. Tyto změny se projevují vymíráním trilobitů, celých skupin ramenonožců, stromatopor, nahrazením čtyřčetných korálů šestičetnými, ústupem výtrusných a kapraďosemenných rostlin. Naopak expozivně se vyvíjí plazi a nahosemenné rostliny. V permu naposledy převládají mezi bentickou faunou ramenonožci. Mechovky vytváří početné útesy, z měkkýšů se v moři nachází goniatiti z nichž větší část v permu vymírá, ale ze zbylé skupiny se v následujícím útvaru triasu vyvíjí praví amoniti. Hodně se mění členovci, trilobiti úplně vymírají, mizí i některé skupiny hmyzu a místo nich se objevují např. chrobáci a motýli. Perm je ve znamení celkového rozvoje obratlovců, ryby jsou běžné v moři i ve sladkých vodách a rozvíjí se plazi s některými savčími znaky.
Flóra se mění úplně, zatím co ve spodním permu ještě převládají výtrusné kapraďosemenné rostliny, tak ve svrchním permu již převládají nahosemenné rostliny.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Západní předhůří Uralu (Rusko), Sasko a Durynsko (SRN), Karoo (JAR), Texas (USA).

Druhohory
Trias (245 – 205 mil.let)
Superkontinent Pangea se začíná rozpadat na menší celky. Po velkém vymírání na konci permu nastává nová etapa vývoje organismů. Začíná se vyvíjet velice úspěšné skupina plazů nazývaná dinosauři.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Z hlediska vzniku nových horstev je trias obdobím klidu. Pokračuje jen obrušování již dříve vzniklých pohoří. Ve střední části kontinentu Pangea se otevírá moře Tethys – probíhá od nynějšího Mexického zálivu přes Španělsko, Itálii, pohoří Himaláje až na Malajský poloostrov. Klima je poměrně teplé a suché.
FAUNA A FLÓRA :
Dochází k pozvolnému rozvoji prvních šestičetných korálů. Ramenonožci jsou nadále hojní, ale jsou postupně nahrazováni mlži. Zcela nově se objevují hlavonožci s charakteristickým silně členitým typem švu na povrchu schránky – amoniti. Amoniti se stali velmi úspěšnou skupinou rozšířenou po celé druhohory v mořském prostředí. Mnoho rodů amonitů se stalo důležitými vůdčími fosíliemi, podle nichž geologové srovnávají staří druhohorních usazených hornin na zemi. V triasu rovněž poprvé nacházíme desetinohé korýše. Z obratlovců jsou hojné ryby ze skupiny palaeonisciformes, ale v dalším průběhu zvolna ubývají. Rovněž se často vyskytují žraloci a dvojdyšné ryby, mořští plazi. Na souších se mohutně rozšiřují nové skupiny plazů. Známe zástupce želv, ichtyosaurů, ještěrek, ptakoještěrů a sauropterigních plazů. Z pokročilých plazů se vyvinuli dinosauři.
V mořské flóře zaujímají důležité místo zelené dasykladátní řasy, které na mnoha místech vytvářely mohutná souvrství vápenců. Počátkem triasu jsou kontingenty pokryty porosty pravých přesliček, ale postupně se stále více prosazují i pokročilejší jehličnaté, ginkgovité a cykasovité rostliny.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Německo a Painted Desert v Arizoně (USA).
Jura ( 205 – 135 mil. let)
Plazi ovládají pevninu. Na západním pobřeží kontingentu Ameriky vznikají pásemná pohoří.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Z celosvětového hlediska je jura mořskou periodou. Koncem střední jury dochází k velké záplavě, která trvá do jejího konce. Je zaplavena část Severní Ameriky, velká část Asie, část Afriky, Indie a západ Austrálie. Podnebí bylo poměrně teplé a stabilní. Koncem jury se začíná projevovat další fáze alpínsko-himalájského vrásnění (mladokimerská fáze) a vzniká pacifický pruh pásemných pohoří. V Evropě rozdělujeme juru na oblast boreální na severu, oblast mediteránní na jihu a oblast epikontinentální ( mělká moře lemující okraje kontinentů).

FAUNA A FLÓRA :
v jurských mořích jsou hojní prvoci. Někteří mají statigrafický význam, což znamená, že pomocí nich můžeme relativně určovat stáří. Živočišné houby jsou natolik hojné, že místy tvoří houbové útesy. V mořské fauně jsou bohatě zastoupeni šestičetní koráli a kruhoústé mechovky. Ramenonožci jsou stále více zatlačování do pozadí silně se rozvíjejícími mlži. Hlavonožci, zastoupeni skupinou amonitů prožívají vrchol svého rozvoje. Z ostnokožců se nejčastěji nacházejí lilijice, mající místy horninotvorný význam. Mořskou faunu obratlovců reprezentuje široká škála ryb s ganoidními šupinami, ale stále více se prosazují ryby kostnaté. Země je osídlena velice různorodou faunou plazů. Na kontinentech kralují známí dinosauři, vzdušný prostor ovládli pterosauři a ichtyosauři pronikli do mořského prostředí. Fauna obratlovců je obohacena o skupinu praptáků (archeopteryx, archaeornis); dnes se většinou řadí mezi pokročilé dinosaury. Ve stínu dinosaurů žijí první nenápadní savci.
Mořská flóra je charakterizována přítomností hnědých řas. Na kontinentech převládají cykasovité a ginkovité rostliny a vzácně najdeme i krytosemenné rostliny.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Solenhofen, Holzmaden (SRN), Montana (USA).
Křída (145 – 65 mil. let)
Na Zemi se vytvářejí klimatická pásma, výrazně převažuje plocha moří nad kontinenty. Koncem křídy dochází k velkému vymírání silně specializovaných forem druhohorního života.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Počátkem spodní křídy dochází k menší záplavě, která až do začátku svrchní křídy postupně opadává. Moře stoupá až o 120 m a zaplavuje rozsáhlé plochy kontinentů. Vzdalováním kontinentálních desek se otevírá Indický a Atlantický oceán. Celkovým rozdrobením kontinentů na menší celky se vytváří jednotlivá klimatická pásma. Koncem křídy dochází sice k přechodnému, ale k zásadnímu zvratu klimatu, při kterém vymírá velká část tehdejšího živočišného světa.
FAUNA A FLÓRA :
Ve středozemní oblasti obývají dna mělkých moří četní koráli. Počet druhů ramenonožců se ještě více snižuje, ale značně se rozšiřují nové druhy mlžů a plžů. Vysoký stupeň vývoje amonitů vede i k vytvoření druhů se zdeformovanými schránkami. Ve fauně ostnokožců střídá dříve značně rozšířené lilijice skupina ježovek.Obratlovci jsou v mořích reprezentováni četnými žraloky, kostnatými rybami a vzácně vodními plazi. Souš ovládají mohutní masožraví i býložraví dinosauři. Ovzdušný prostor se musí ptakoještěři dělit s pravými ptáky. Drobní savci čekají na vhodnou příležitost, aby se ujali vlády nad světem. Nejhojnější jsou mezi nimi vačnatci, ale též se zde objevují první placentální savci (konkrétně skupina hmyzožravců). Koncem křídy zasahuje druhohorní faunu rána v podobě rozsáhlého vymírání – patrně důsledkem pádem meteoru.
Flóra ve spodní křídě má vesměs stejný ráz jako v juře. V průběhu se však stále více prosazují zástupci krytosemenných rostlin.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY :
Ostrov Rujána (SRN), Anglie, Rocky Mountains, Montana a Utah (USA) a Gobi (Mongolsko).
Třetihory
Paleogén (65-26 mil. let)
Na kontinentech se bouřlivě rozvíjí savci. Pokračuje alpínsko-himalájské vrásnění.
GELOGICKÝ VÝVOJ:
Probíhá několik fází alpínsko-himalájského vrásnění, zbytky Godwany se od sebe definitivně rozdělují a Indický kontinent se tlačí směrem k Asii. Klima je podobné svrchní křídě,dochází jen k mírnému ochlazení.
FAUNA A FLÓRA:
Pro mořský plankton jsou charakterističtí velcí dírkovci. Dosahují velikosti několika centimetrů.Schránky ramenonožců se objevují jen zřídka. Fauna měkkýšů je velmi rozšířená. Mělká moře hojně obývají členovci – raci, krabi. Hlavonožci jsou po velkém vymírání značně zdecimováni. Dobře prosperující skupinou jsou ježovky. Obratlovci jsou v moři i na pevnině zastoupeni relativně hojnými želvami. Sladké vody obývají staré skupiny krokodýlů. Rychle se rozvíjí ptáci a savci. Fauna savců se skládá hlavně z koňů, chobotnatců, nosorožců, vepřů a hrochů. Z počátku třetihor už známe mnoho skupin primátů (opice) a začínají se také objevovat i první předkové člověka.
Flóra je poznamenaná prudkým rozvojem krytosemenných rostlin. Nemalou měrou se na složení fauny podílí i nahosemenné rostliny. Na našem území rostou v této době palmy, magnólie, fíkusy aj. Mírná pásma pak obývají vrby, topoly, břízy, javory a duby.
NEJZNÁMĚJŠÍ LOKALITY:
Monte Bolca (Itálie).
Neogén (26 – 1,8 mil let.)
Rozvoj savců a živočišných předků člověka. V důsledku příznivého klimatu dochází k masovému rozvoji vegetace a k tvorbě hnědého uhlí. Dotváří se kolizní rozhraní po srážce indického a asijského štítu.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Rozdělení kontinentů se blíží současnému stavu. Indická kra se tlačí na asijský kontinent a doznívá alpínsko-himalájské vrásnění, které bylo ve svrchní křídě a paleogénu. Evropa v tethydní oblasti je pásemnými pohořími rozdělena na několik pánví, každá pánev se dále vyvíjí samostatně.Klima je ve spodním neogénu neobvykle teplé a příznivé pro bujný vývoj vegetace – vznik ložisek hnědého uhlí. Náhle dochází k výraznému ochlazení a vytvoření ledových čepiček na pólech, jehož důsledkem je úbytek vody v oceánech.Mezi Afrikou a Evropou se obnažuje pevninský „most“, který izoluje středozemní moře tak, že začíná pomalu vysychat. Vznikají zde bohatá ložiska solí. Ve svrchním neogénu se otepluje a tají ledovce na pólech. Pevninský „most“ je znova zaplaven a komunikace s oceánem obnovena.
FAUNA A FLÓRA :
Živočišné houby expandují do hlubších částí moře. Obratlovci v mořích jsou zastoupeni rybami a žraloky, z nichž někteří dosahují délky 12 metrů. Neogén je významný přímých i nepřímých předků člověka. V Severní Americe, Evropě a Asii je velice rozšířen Dryopithecus, v Indii je nalézán Ramapithecus, který je příbuzný spíše dnešnímu orangutanovi. Austrolopithecus je rozšířen převážně v Africe. Nejstarší jedinec je starý asi 3,8 mil. let. Byl sběračem a lovcem. Při těchto činnostech používal primitivní kamenné nástroje,ale nějak je neupravuje ani neopracovává. Mladší je Homo habilis ( člověk zručný ), nejstarší primát rodu Homo. Chodil již v vzpřímeně, měl větší obsah mozkovny a používal vědomě opracované nástroje.
Ve spodním neogénu je flóra podobná paleogénu, avšak ve svrchním neogénu je situace naprosto jiná. Dochází k celkovému ochlazení a do dříve tropických a subtropických pásem se rozšiřují formy mírného pásma.
NEJZNÁMNĚJŠÍ LOKALITY :
Severní Amerika, Evropa, Asie, Indie, Afrika.
Čtvrtohory
(1,8 – 0 mil. let až tisíce let )
Člověk kolonizuje Zemi. Charakteristické je střídání dob ledových a meziledových. Probíhá tělesný a duševní rozvoj člověka.
GEOLOGICKÝ VÝVOJ :
Geologické procesy čtvrtohor můžeme srovnávat se současnými. 4tvrtohorní doba je výrazně poznamenaná kontinentálním zaledněním. Centrem zalednění v Evropě je Skandinávie a odtud se ledové masy v chladnějších dobách směrem na jih. Nahromadění vody v ledovcích způsobuje pokles mořské hladiny až o 120 metrů. Tím vznikají na mnoha místech mezi pevninami jakési mosty, po kterých může volně migrovat zvěř. Klima v dobách ledových je nejen neobyčejně studené, ale i poměrně studené. Doby meziledové jsou vlhčí a podstatně teplejší.
FAUNA A FLÓRA :
V mořských prostředí žije fauna srovnatelná s dnešní. Na kontinentech se složení fauny i flóry mění podle klimatu ovlivněného rozšiřováním nebo ústupem kontinentálních ledovců. Z bezobratlých jsou důležitou skupinou na souši plži, vzhledem k jejich vysoké citlivosti na klima. Můžeme jejich pomocí usuzovat na změny podnebí. Velkého rozmachu dosahují savci, kteří osidlují nejen suchozemská prostředí, ale i vodu a vzduch. V dobách meziledových se daří především slonům, jelenům, srncům, daňkům, medvědům, vepřům, vepřům, šavlozubým tygrům a primátům. V dobách ledových jsou u nás hojní koně, mamuti, nosorožci pižmoni, sobi aj. Do spodních čtvrtohor zasahuje forma rodu Homo – Homo habilis ( člověk zručný ). Umí si již vyrábět primitivní kamenné nástroje. Pokročilejší je Homo erectus ( člověk vzpřímený ), který vyrábí charakteristické kamenné nástroje a umí používat oheň. Zachovává si i svoje trvalejší sídliště. Homo sapiens ( člověk rozumný ) nastupuje ve dvou variantách – Homo sapiens neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Vyrábí dokonalé kamenné a kostěné nástroje, dokáže rozdělat oheň, rozvíjí se jeho řeč a loví již ve vysoce organizovaných tlupách. Sapientní varianta nakonec vyšla z konkurenční soutěže díky dalšímu rozvoji intelektu.
Flora je v dobách meziledových téměř totožná s květenou, než u nás roste v současnosti. V době ledové byla krajina osídlena tundrovou vegetací. Nejméně hostinné plochy obývaly mechy a lišejníky, zakrslé břízy, vrby a další chladnomilné dřeviny. Prostor mezi nimi vyplňuje stepní tráva a byliny.

NEJZNÁMNĚJŠÍ LOKALITY :
Neanderthal ( SRN ), Lascau ( Francie ).

Pojem evoluční teorie může znamenat obecnou myšlenku, že se život vyvíjí nějakou evolucí, nebo zcela konkrétní představy, jakými principy se tato evoluce řídí, nebo i (už spíše při nesprávném použití) konkrétní cestu, jak přesně probíhala.

Evoluční teorie představují kontroverzní téma. Ve své obecné podobě vyvolává spory napříč společností (zda a v jaké míře evoluce probíhá), v konkrétnějších obrysech mezi vědci, neboť ačkoliv výrazná většina přírodovědců myšlenku evoluce akceptovala a uznává minimálně nějakou velmi obecnou představu evoluce, nad konkrétnějšími podobami a významem principů, kterými se řídí, vedou odborníci spory.

V rámci biologie a obecně přírodních věd vznikla celá řada evolučních teorií zabývajících se vznikem života a jeho evolucí. Ačkoliv první myšlenky na možnost evoluce se objevily již ve starověku, první ucelenou evoluční teorii představil až francouzský vědec Lamarck. Současná evoluční biologie však čerpá spíše ze značně modifikovaného a modernizovaného učení Darwina a Wallaceho.

Darwinismus

Darwinismus představuje evoluční teorii vytvořenou Charlesem Darwinem a Alfredem Wallacem. Operuje s myšlenkou že evoluce probíhá za pomoci drobných změn na základě selekce vycházející z úspěšnosti rozmnožování jedince. Vychází z toho, že organismy nejsou přesně stejné, nejsou zcela neměnné, že rámcově dědí nebo mohou dědit vlastnosti svých rodičů a že jedinec, který získá nějakou dobrou vlastnost, bude mít více potomstva, kterému tuto dobrou vlastnost předá. Zjednodušeně: ocitnou-li se srny v prostředí, kde musí hodně běhat (protože tam řádí šelmy, například), rozmnoží se jen ty, které budou mít předpoklady pro rychlý běh. Jejich mláďata pak budou převážně také dobří běžci. Mimo tohoto přirozeného výběru postuloval Darwin ještě pojetí pohlavního výběru, vycházející z myšlenky, že podobu organismu neuručuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale též být atraktivní pro své případné sexuální partnery, neboť kdo nenajde partnera k páření, tak se též nerozmnoží a nepředá potomkům své vlastnosti.

Darwinismus se stal první evoluční teorií, která obecně ovládla vědecké myšlení (došlo k tomu v průběhu druhé poloviny 19. století), byl však též také poslední ucelenou teorií s poměrně jasným pojetím principů evoluce, které se to podařilo. Bylo to proto, že byl dosti jednoduchý a omezoval se na základní myšlenku, k čemuž i nahrávala tehdejší absence rozsáhlejšího vědeckého poznání života na úrovni buněk, biochemie, molekulární biologie a genetiky. Postupem času, jak se znalosti v rámci těchto oborů rozšiřovaly, se začalo ukazovat, že takto pojatá základní myšlenka naprosto nedostačuje pro vědeckou práci, proto byl postupně darwinismus modifikován a obohacován o další poznatky a postuláty a vytvářely se snahy o syntézu s novými vědeckým poznáním. Této nově vznikající syntéze se říká neodarwinismus.

Neodarwinismus

Neodarwinismus představuje snahu syntetizovat hlavní myšlenky darwinismu s poznatky molekulární biologie, genetiky a cytologie, stejně jako s novými objevy v rámci parazitologie a nových poznatků o rozmnožování. Je to pojem, který nelze dost přesně definovat, protože různým evolučním biologům vycházejí z této syntézy dosti odlišné koncepty. Obvykle se za neodarwinismus považují ty směry, které kladou důraz na některé základní myšlenky darwinismu, tj. pozvolnost změn, důraz na přirozený výběr skrze prospěšnost nově vzniklých vlastností, pohlavní výběr a směřování evoluce ke složitějším strukturám. Tento koncept je ovšem již do značné míry překonán, nepřeberné moderní školy a směry pojetí evoluce pracují s koncepty velmi rozsáhlých skokových změn, zdůrazňují důležitost náhodných faktorů, jako jsou genetický drift a efekt hrdla lahve (díky kterým se fixují i neutrální nebo vyloženě špatné vlastnosti a mizí ty dobré), a zpochybňují automatické směřování evoluce směrem ke složitějším strukturám. Nutno ovšem říci, že řada vědců vnímá pojem mnohem šířeji a považuje za neodarwinismus modernější proudy v chápaní evoluce zahrnující výše zmíněné faktory. Pro ty je ovšem častěji používán pojem moderní evoluční syntéza.

Vlastní echolokace u netopýrů – CF a FM sonar:
Echolokace byla u netopýrů poprvé spolehlivě prokázána teprve roku 1947 holandským vědcem S. Dijkgraafem. Ale již roku 1793 upozorňoval italský učenec Lazzaro Spallanzani na to, že netopýři se mohou při letu spolehlivě orientovat i při vyloučení funkce zraku. Toť historie, ale teď zpět k vymezení pojmu echolokace.

K orientaci netopýra v prostoru slouží sonar, jehož princip práce dobře vyjadřuje souborné označení tohoto způsobu orientace – echolokace (echo = ozvěna, lokace = zjišťování místa). Netopýři tedy vydávají hlasové signály a na základě zhodnocení jejich ozvěny určují svoji pozici v prostoru, tvar a rozmístění překážek, jejich pohyb i mnoho dalších prvků, často až překvapivě jemných. Mezi jednotlivými, mnohdy i blízce příbuznými formami jsou v tomto směru nemalé rozdíly. Obecně můžeme konstatovat, že základní pracovní frekvence sonaru jsou nepřímo úměrné velikosti netopýra, ovšem závisí také i na dalších skutečnostech. Detailní informace o úpravě sonaru známe jen u několika málo druhů a tak nemůže znát všechny podrobnosti zcela přesně.

Na začátek se budu držet systematiky uváděné v odborné literatuře pro základní charakteristiku a vlastnosti echolokace, hlavně co se týče fyzikálních parametrů.

1. Vydávaný signál – je standardizovaným zvukovým pulsem o frekvenci 20-160 kHz, délce 0,7-60 ms a opakuje se 5-150krát za sekundu. Zvukové vlny mají tlak 0,1-30 Pa a vlnovou délku 0,6-5 mm. Intenzita vydávaného zvuku dosahuje 40-150 dB (decibelů)- pro srovnání – normální lidská řeč se pohybuje kolem 50 dB.

Zvuková struktura pulsu je pro jednotlivé skupiny i druhy specifická – v zásadě zde můžeme rozlišit dva typy sonarů. CF (constant frequency) sonar (pavrápenci, vrápenci, mormoopidovití) pracuje s konstantní, pro daný druh specifickou frekvencí (vydávané hlasy tvoří vždy čistý tón).Tento vysoce specializovaný CF sonar používá zpravidla velmi vysoké frekvence, které poskytují informace sice neobyčejně detailní, ale jen na krátké vzdálenosti.

FM (frequency modulated) sonar mění výšku tónu v průběhu pulzu od vysokých po nízké. Frekvenční rozsah zvuku v rámci jediného výkřiku pak může dosahovat 0-60 kHz. FM netopýři svým hlasem projíždějí celé úseky nižší části frekvenčního spektra. Získávají tedy spíše rámcový obraz zohledňující však i situaci širšího okolí. U FM sonaru se frekvenční struktura signálů může plasticky modifikovat podle momentálních okolností a potřeb. Je možné, aby netopýr při pohybu na otevřeném prostranství vydával jen energeticky méně náročné zvuky a k intenzivnější echolokaci přešel až při styku s překážkou nebo kořistí.

V řadě skupin se setkáváme také s různými kombinacemi obou možností. Další charakteristikou je počet harmonických tónů. V jednotlivých modifikacích CF i FM sonaru se setkáváme s pestrou škálou možností: od stavu, kdy veškerá intenzita hlasu je soustředěna do jediného tónu (CF) či jediné tonické série (FM) až po případy, kdy je rozdělena víceméňe rovnoměrně mezi 2 – 4 harmonické tóny.

2. Příjem a analýza ozvěny: Celkový rozsah slyšitelnosti je 0,2-200 kHz. Prahová citlivost pro jednotlivé frekvence je značně proměnlivá, nejvyšší zpravidla mezi 20-120 kHz, u mnohých forem nalézáme několik zón zvýšené citlivosti. Sluchové vnímání vlastních hlasů (tj. zvýšení citlivosti pro ozvěnu) je možno zeslabit o 20-30 dB (pomocí rychlých stahů středoušních svalů). Netopýři mohou rozlišit dva stimuly časově oddělené pouhými 0,3 ms.

3. Operační vlastnosti netopýřího sonaru: Rozlišovací schopnost dosahuje až 0,05 mm (různá u jednotlivých druhů a nepřímo úměrná ke vzdálenosti překážky). Dosah činí 5-500 m, závisí na parametrech daného sonaru a podmínkách prostředí – vzdušné vlhkosti (vlhký vzduch je lehčí, a tím se zvyšuje i rychlost přenášeného signálu), teplotě(rychlost zvuku při 0°C, za normálního tlaku je 331,7 m/s ; při každém stupni se zvyšuje o 0,6 m/s, takže při 20°C je rychlost 343,7 m/s) apod. Úhlová rozlišovací schopnost je zcela běžně 5°, v řadě případů i pod 1°. Energetický výkon je zhruba 0,1-20 Wh.

Toto platí pro netopýry všeobecně, nyní si však přiblížíme některé výše uvedené vlastnosti konkrétně. Jeden ze zástupců netopýrů, který je z hlediska echolokačních vlastností nejlépe prozkoumaný se nazývá vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum). Stejně jako ostatní vrápencovití je typickým představitelem CF- netopýrů. Jeho echolokační signály tvoří čisté tóny o frekvenci 83,3 kHz bez harmonických násobků. Jsou poměrně velmi intenzívní (přibližně140 dB) a jejich doba trvání dosahuje až 60 ms, což představuje jedno z netopýřích nej-. Při echolokaci je každý výkřik zakončen náhlým poklesem frekvence. Je to pravděpodobně signál pro změnu sluchového režimu. Během výkřiku je totiž sluchový analyzátor prakticky vyřazen z provozu. Teprve s poklesem frekvence výkřiku se uvolňuje stah středoušních svalů a lze analyzovat ozvěnu. Frekvenční zlom v ozvěně pak stimuluje jejich opětovný stah a celý cyklus se opakuje. Hlasový projev a příjem ozvěny se tu tedy časově vylučují. Přibližuje-li se vrápenec k překážce či kořisti, zrychluje se jeho příjem echolokační informace a zkrátí se délka výkřiku. Úměrně s klesající vzdáleností se zkracuje zpoždění ozvěny a tedy i délka jejího úseku, který může být skutečně efektivně využit.

Vrápenci, na rozdíl od většiny ostatních netopýrů, vysílají echolokační hlasy nosem, s čímž souvisí i celá řada specifických úprav dýchacích cest. Ústí hrtanu je výrazně rozšířeno a závěr (epiglottis), přeměněný ve zvláštní pohyblivý val, se při echolokaci vsouvá do hltanového vyústění nosní dutiny, takže hlasové cesty jsou odděleny od hltanu a ústní dutiny. Proud tlakových vln, vznikající vytlačováním vzduchového sloupce přes napjaté hlasivkové svaly, prochází postupně dvěma rezonančními prostory – závěrem hrtanu pod epiglottis a rozšířenou nosní dutinou.V prvním dochází zřejmě k akustickému zesílení zvuku, ve druhém pak k redukci harmonických tónů a soustředění veškeré energie zvuku do nosné frekvence. S přeměnou nosní dutiny na rezonanční komoru došlo však u vrápenců k redukci nosních skořepin a k omezení čichových schopností. Změněno je i vyústění nozder – jejich okolí je opatřeno složitě tvarovanými výrůstky. Spodní část tzv. podkova, funguje jako parabolické zrcadlo, které soustředí vysílaný zvuk do úzkého kužele. Střední část (tzv. sedlo) pomáhá směrovací funkci a svrchní zašpičatělý výběžek (lanceta) usnadňuje správné směrové rozložení ozvěny, která přichází z čelního směru. Získání dokonalých sluchových vjemů je umožněno i stavbou boltců. Ty jsou opatřeny celou soustavou svalů zprostředkujících mimořádně jemné, dokonale koordinované změny tvaru této kornoutovité „příjmové antény“ vrápencova sonaru i přesné nasměrování každého z boltců vůči přijímanému zvuku. Do určité míry si tak vrápenec může z ozvěny svého hlasu vybírat pouze ty složky, které ho momentálně nejvíce zajímají.

Pozoruhodnou vlastností je i využití Dopplerova posunu. V důsledku tohoto efektu dochází k posunu ve frekvenci zvuku v závislosti na pohybu zdroje zvuku vzhledem k jeho přijímači. Vrápenci jsou tedy schopni zjistit jemné odchylky ve frekvenci odraženého echolokačního signálu vyvolaného Dopplerovým efektem. Vysílají proto echolokační signál na frekvencích, které jsou mimo maximální citlivost jejich ucha. Naopak, odražené zvuky modulované Dopplerovým efektem spadají do frekvenčního rozsahu, na který je ucho vrápenců extrémně citlivé. Takto modulované echolokační zvuky poskytují netopýrům dva druhy informací. První z nich jsou údaje o pohybu netopýra vzhledem k objektu, který zvuk odráží. Z nich získává netopýr představu o rozmístění překážek v prostoru. Třepetající se křídla hmyzu také vyvolávají dopplerovský posun frekvence echolokačního zvuku. Netopýři to využívají k určování rychlosti, kterou se (např.)pohybuje kořist. Při lovu hmyzu letícího proti netopýrovi může rozdíl mezi výškou vyslaného hlasu a jeho ozvěny dosahovat až desítek kHz, schopnost tuto skutečnost kompenzovat je tedy opravdu potřebná. U evropské populace vrápence velkého „pracující“ s CF hlasy 83,3 kHz, je z celkové délky sluchové spirály více než 25 % věnováno zpracování zvuků o frekvenci 80-86 kHz. S tímto mechanismem úzce souvisí enormní rozšíření prostoru hlemýždě, v němž je zavěšen vlastní smyslový (Cortiho) orgán i odpovídající zvětšení plochy vnitroušních vazů. Zjednodušeně řečeno, vrápenec dělá vše proto, aby slyšel pouze vlastní čistý tón.

Zdá se tedy, že sluchovou informaci tvoří u vrápenců dva prvky – výsledky analýzy ozvěny frekvenčně modulované na výšku vlastního hlasu a informace o napětí vnitroušních svalů. Toto umožňuje, že počet buněk v tzv. spirálním gangliu (hlavní přepojovací centrum převádějící nervové impulsy vytvořené ve vnitřním uchu do „jazyka“ mozkových center) dosahuje u vrápence pouhých 13 000, což je jen o 1000 buněk více než u sluchově nesrovnatelně slabší domácí myši a 2 ´ -3 ´ méně než u jiných netopýrů. Největší přesnosti dosahuje sonar vrápenců na malé vzdálenosti. Na 1,5 m rozliší vrápenec detail o průměru 2-3 mm, z 0,5 m zhruba 0,6 mm a při přiblížení na několik centimetrů až 0,05 mm.

Další význačnější skupinou netopýrů vybavenou CF sonarem jsou příslušníci jihoamerické čeledi Mormoopidae. I když vývojově nemá s vrápenci takřka nic společného, pokud se týče sonaru, nacházíme zde až překvapivě mnoho shodných úprav. Délka trvání CF-pulsu je poměrně značná, CF-výkřik končí poklesem frekvence a dokonce i mechanismuskompenzace Dopplerova posunu je podobný jako u vrápenců. Narozdíl od vrápenců však Mormoopidae vydávají echolokační hlasy ústy. Mají velmi nápadně zbytnělé a zvláštním způsobem rozčleněné rty, v klidu složené do bizarních záhybů. Při echolokaci se formují tyto útvary do podoby svérázného megafonu, usměrňujícího vysílaný hlas do úzkého kužele.pozoruhodné změny nacházíme také i ve stavbě dýchací trubice. Bezprostředně pod hlasivkovými svaly je nápadně rozšířena a spolu s určitými specifickými úpravami hlasivkových svalů tak plní současně funkci akustického zesilovače.

Nyní několik zajímavostí u netopýrů s FM sonarem. Vedle frekvenčních charakteristik se liší jejich echolokační hlasy od stavu popsaného v předchozích případech také tím, že jsou podstatně kratší (1-10 ms), bývají opakovány častěji (až 180 ´ za sekundu) a jejich intenzita je většinou poněkud nižší (nejčastěji 100-120 dB). Zkracování délky výkřiku a zvyšování počtu pulsů v časové jednotce při příletu k překážce je ještě výraznější a na rozdíl od CF sonaru je při tomto uspořádání možné překrývání vlastního hlasu a ozvěny předchozího výkřiku. Je dokonce možné, že netopýr využívá interference obou zvuků k vyhodnocení pohybu kořisti. U FM-netopýrů je získávána echolokační informace zřejmě bezprostředně z vlastního sluchového vjemu, neboť vnitroušní mechanismus kompenzace Dopplerova posunu u FM-netopýrů chybí. Nasvědčuje tomu i neobyčejně vysoký počet nervových buněk ve spirálním gangliu (až 55 000). V rámci celkového rozsahu slyšitelnosti nacházíme u každé FM-formy jeden, dva, vzácněji i více vrcholů sluchové citlivosti, odpovídajícím frekvencím při nichž dosahují nejvyšší rozlišovací schopnosti. Přesnost směrového slyšení je však současně ovlivněna i strukturou výkřiku. Při vyšších frekvencích je totiž nasměrování vydávaného hlasu mnohem dokonalejší. Většina FM-netopýrů vydává echolokační hlasy ústy a stranový rozptyl signálu je obecně větší než např. u vrápenců. Díky uvedeným skutečnostem však mohou při kombinaci různých frekvencí získávat stejné kvalitní informace o svém okolí a pokud se větších vzdáleností týče, dokonce ještě mnohem důkladnější. Např. u druhu Myotis lucifugus, amerického příbuzného našeho netopýra vodního, končí sice rozlišovací schopnosti na hranici 0,2-0,3 mm, což je ve srovnání s vrápencem výkon o hodně slabší, ale na rozdíl od něj zaznamenává překážku této velikosti již ze vzdálenosti 1 m. Při odstupu 3 m rozliší detail o velikosti 3 mm a z 1,5 m dokonce 1 mm – v tomto ohledu dosahuje skoro dvakrát lepších výsledků než CF sonar vrápence.

Klíčová výhoda FM sonaru spočívá především v jeho menší energetické náročnosti. Postupné povolování napětí hlasivkových svalů v průběhu výkřiku je vlastně přirozeným procesem, umožňujícím plynulou „obnovu sil“ pro další výkřik. Ve srovnání s CF-výkřikem podmíněným trvalým vysokým napětím hlasivek je to způsob bezesporu mnohem pohodlnější. Navíc uspořádání FM sonaru umožňuje také další způsob úspory energie, který bychom mohli nazvat změnou režimu provozu. Při pohybu ve volném prostranství, kdy je důležité pouze vědět, zda je ve směru letu vůbec nějaká překážka, postačuje netopýrovi vydat občas energeticky nejméně náročný, tj. nízkofrekvenční hlas (většinou takřka neměnné výšky). Teprve při zaznamenání překážky či kořisti je třeba vynaložit na echolokaci více sil. Počáteční frekvence jednotlivých výkřiků se pak zvyšuje (tj. rozšiřuje se frekvenční spektrum výkřiku), Zlepšuje se tedy i směrová rozlišovací schopnost. Současně se zkracuje interval mezi jednotlivými pulsy a informace o přibližující se překážce se stávají stále podrobnější.

Vývoj echolokace:
Z fyzikálního hlediska je schopnost produkovat a vnímat vysokofrekvenčními zvuky nepřímo úměrná tělesné hmotnosti. Můžeme se s ní setkat skoro u všech drobných savců. Ke skutečné echolokaci je ovšem od tohoto stavu ještě daleko.

Vznik skutečné echolokace nám pomůže přiblížit situace u dvou forem zcela jiné skupiny létajících obratlovců – ptáků. U jihoamerického lelka gvachara jeskynního (Steatornis caripensis) a východoasijských rorýsů salangán (rod Callocalia), se nezávisle na sobě vyvinula jednoduchá forma echolokace, pravděpodobně současně s využitím možnosti bezpečně hnízdit v jeskyních. Přes své jednoduché provedení umožňuje sonar těchto ptáků orientovat se v temném prostoru a vyhýbat se překážkám dokonce jen 1,5 mm velkým. Salangány vydávají i pro nás slyšitelné výkřiky (vysílané signály nepřevyšují námi slyšitelný rozsah do 20 kHz) a co je podstatné – tyto výkřiky se rychle za sebou opakují (ve volném prostranství zhruba 10 ´, poblíž překážky 15-120 ´ za s). Na tvar prostoru a lokalizaci překážky neusuzují z jednotlivé ozvěny, nýbrž ze změn těsně po sobě následujících ozvěn. Právě tento princip, který nacházíme i u všech echolokujících letounů, byl pro vznik sonaru zřejmě nejpodstatnější.

Výkřik salangán je tvořen směsicí nejrůznějších tónů v rozmezí 0,3-20 kHz, přičemž nejvyšší intenzity dosahuje na frekvencích 4-7,5 kHz. I zde se tedy projevuje další tendence důležitá pro vznik dokonalého sonaru – omezení frekvenční neutříděnosti zvuku a standardizace struktury jednotlivých výkřiků, tedy omezení činnosti hlasového orgánu tak, aby byl schopen produkovat v daném okamžiku pouze jediný čistý tón, který je ovšem spojený, vzhledem k rezonančním poměrům dýchací trubice, se svými harmonickými násobky. Tato úprava již umožňuje odfiltrovat při zpracování sluchových vjemů charakteristiky vlastního hlasu a soustředit se plně na důkladné zhodnocení významu ozvěny.

První etapy vývoje sonaru dosáhli letouni zřejmě již během nejčasnější fáze rozrůzňování řádu. Vývoj sonaru byl pravděpodobně úzce spjat s rozvojem letových schopností. V původní podobě umožňoval sonar první generace (stav podobný poměrům u salangán) jen velmi hrubou orientaci a při lokalizaci kořisti v prostředí mohl posloužit spíše jen výjimečně. Za této situace byly výhody echolokace dosti sporné, zvláště, uvědomíme-li si, že na rozdíl od zrakové i čichové orientace, při nichž energie nesoucí informační obsah přichází z vnějšku, jdou veškeré energetické náklady spojené s provozem sonaru výhradně na účet jeho nositele. Letouni kteří na této vývojové úrovni byli schopni upravit svou potravní aktivitu tak, že vystačili pouze s čichem a zrakem (např. zaměřením se na sběr hmyzu na ovocných plodech a květech), mohli být tedy proti svým echolokujícím příbuzným v určité výhodě. Ze stejně velké dávky potravy mohli totiž mnohem více ušetřit a uložit jako energetické rezervy a díky tomu i kompenzovat případné nevýhody, které byly se ztrátou sonaru spojeny (např. omezení možnosti ukrývat se v jeskyních, lovit volně létající hmyz apod.). Takové faktory zřejmě předznamenaly vznik podřádu kaloňů a nejvýznamnější rozštěpení původní linie řádu. Přes značný rozvoj zraku, který se stal hlavním orientačním smyslem kaloňů, zůstaly původní sluchové schopnosti vcelku nedotčeny. Dnešní druhy slyší zvuky v širokém rozmezí i přes 100 kHz, přičemž vrchol citlivosti se u nich pohybuje v rozmezí 45 až 50 kHz. Některé z moderních forem kaloňů začaly také osidlovat jeskyně (rody Dobsomia, Eonycteris, Nyctineme, Rousettus) a u jednoho rodu (Rousettus) se dokonce znovu vyvinula schopnost echolokace. Vznikla ovšem již zcela nezávisle, bez jakékoliv návaznosti na výchozím stadiu, a je také charakterizována zcela specifickou zvláštností. Širokopásmové echolokační pulsy (6,5 až 100 kHz s maximem intenzity na 12-18 kHz) nejsou vytvářeny hlasivkami, ale vznikají v dutině ústní velmi rychlými vibracemi jazyka. Tito letouni tedy vlastně užívají k echolokaci hlasitého a poněkud upraveného mlaskání. V praxi však kaloni používají spíše zrakovou orientaci či oba způsoby kombinují.

Zbylá větev pranetopýrů nadále používala a zdokonalovala svou echolokaci, takže se stávala postupně lepší než samotná orientace zraková. Selekčním tlakem tedy postupně vznikl sonar „druhé generace“. Ten byl charakterizován především produkcí krátkých, přibližně 1 ms trvajících výkřiků konstantní frekvence s poměrně nízkofrekvenčním (tj. energeticky nejméně náročným) základním tónem a 3-4 jeho harmonickými násobky. Tento primitivní CF sonar nacházíme dnes u skupin, které se formovaly již v průběhu druhé poloviny eocénu.Ze současných netopýrů nám nejlépe tuto vývojovou úroveň ilustruje situace u čeledí megadermovitých a nykteridovitých (echolokační puls trvá 0,7-1,2 ms; v klidu či při pohybu ve volném prostranství vydávají 10-15, blíží-li se k překážce nejvýše 70 výkřiků za sekundu).Sonar těchto parametrů umožňuje celkem spolehlivou detekci větší, málo pohyblivé kořisti, zejména na povrchu půdy. U megadermovitých je navíc echolokace úspěšně kombinovaná se zrakovou orientací a zajímavé je, že počet echolokačních pulsů je u nich nepřímo úměrný intenzitě světla. Vývoj sonaru se nadále zdokonaloval a tak se celkem logicky prodlužovala délka výkřiku. Důkazy nacházíme ve všech skupinách dnešních netopýrů, včetně zástupců nejprimitivnějších čeledí jako jsou Rhinopomatidae a Emballonuridae. Za daného stavu byla však potřeba prodloužení jednotlivých výkřiků, při současném zachování jeho frekvenční čistoty, realizovatelná zřejmě jen s pomocí speciálních rezonančních prostorů. Setkáváme se s nimi u embalonurovitých (tzv. basisfenoidální jámy – párové dutiny na bázi lebky proti vyústění zvukových cest do hltanu) a zejména pak u forem, které dlouhé CF-pulsy zakončují plynulým poklesem frekvence (CF + FM uspořádání) – pavrápenců, vrápenců a momoopidovitých.

Vývojové cesty nám mohou pomoci pochopit echolokační schopnosti u mláďat. Jak v historickém měřítku, tak i v životě každého jednotlivce vzniká totiž odvozenější stav vždy nejpozději a logicky jedině úpravou stavu vývojově původnějšího. Ukažme si tedy, jak vypadají echolokační schopnosti u mláďat vrápencovitých (skupina s nejdokonalejší CF-echolokací). Novorozený vrápenec má ve srovnání s dospělcem menší nosní dutinu a vyústění dýchací trubice do hltanu se dosud prakticky neliší od stavu u jiných letounů. Teprve ve věku kolem čtyř týdnů, kdy mládě dosahuje téměř velikosti dospělce, odpovídají proporce nosní dutiny a úprava hrtanové záklopky stavu, který jsme si u vrápenců popsali v předchozím textu. Paralelně s rozvojem těchto přizpůsobení jde i vývoj hlasových schopností. Základním a zřejmě jediným typem hlasu a u novorozence je výkřik zcela podobný poměrům u salangán – není frekvenčně jednotný, zahrnuje pestrou směs tónů s maximem intenzity v nízkofrekvenční oblasti (kolem 10 kHz). Tento hlas je vydáván ústy a plní roli alarmujícího výkřiku, zhruba odpovídajícího hlasu opuštěnosti, tak jak jej známe u mláďat jiných savců. Do stáří zhruba 2-3 týdnů jsou schopna mláďata vydávat celé série těchto ústních výkřiků. Postupně se však struktura jejich hlasu stává více uspořádanější a začíná převažovat složka produkovaná nosem. Starší mláďata jsou schopna vydat skutečný širokofrekvenční i pro nás slyšitelný alarmující hlas jen jednotlivě, další výkřiky jsou již vydávány nosem a jejich struktura se dosti blíží vlastním echolokačním hlasům. U ještě starších vrápenců předpokládá zřejmě vydání ústního hlasu již zvláštní stah vyústění hrtanu. Normálně totiž díky speciální úpravě hrtanové záklopky je hlasový projev reflexně svázán s vsunutím ústí hrtanu do otvoru choan a produkcí čistě nosního CF-zvuku.

Dalším důležitým aspektem v životě mláďat vrápenců je komunikace s matkou. Matky odloučené od mláděte reagují na jeho alarmující hlas vzrušenými, krátkými, rychle se opakujícími výkřiky s výraznou FM-složkou. Na tento podnět se mládě snaží napodobit matčin hlas co do rytmu i frekvence, tedy synchronizovat vlastní hlas s matčiným. Tento typ hlasové výměny a synchronizace výkřiků mláděte a matky představuje základní způsob jejich dorozumívání. Blíží-li se matka, ozývá se mládě opět za frekvenční i rytmické synchronizace téměř jásavým hlasem, charakterizovaným vzestupem frekvence v závěru výkřiku. Z dalších dorozumívacích signálů je třeba se zmínit ještě o tzv. kontaktním hlasu, vydávaném po dosažení a dále při tělesném kontaktu. Dlouhý tón poměrně nízké intenzity, bez FM-složky, vyjadřuje zřejmě spokojenost. Také při této kontaktní komunikaci je výrazným znakem synchronizace hlasů obou jedinců. Tímto způsobem se vlastně vrápenci učí poslouchat a produkovat zvuky frekvence charakteristické pro vlastní druh resp. mateřskou populaci. U vrápenců existují totiž zřejmě v rámci jednotlivých druhů různé frekvenční „dialekty“. Tak např. západoevropská populace vrápence velkého (R. f. ferrumequinum) pracuje s frekvencí 83,3 kHz, u japonského poddruhu (R. f. nippon) zjišťujeme frekvenci přibližně 70 kHz.

U FM-netopýrů se pochopitelně setkáváme s odlišnými poměry, i když obecné zákonitosti jsou u nich rámcově shodné. I zde jsou hlasy mláďat frekvenčně málo uspořádané, jejich výškové rozpětí je nevelké, dosahují jen nízkofrekvenční oblasti ultrazvuku, takže zčásti jsou slyšitelné i pro nás. Typickým projevem je opět hlas opuštěnosti, který má obvykle podobu dvousložkového výkřiku. V průběhu vývoje mláděte se hlas opuštěnosti mění a dochází také k jeho odlišení od hlasu oznamujícího vlastní přítomnost (specifický pro každé pohlaví). Vedle toho se současně rozvíjí schopnost vydávat vysokofrekvenční ultrazvuk a užívat jej k echolokaci. Echolokační výkřiky vzletných mláďat (5.-7. týden života) jsou charakterizovány značným výškovým rozsahem, krátkým trváním a rychlým opakováním. Celkově připomínají hlasy dospělců přibližujících se k nebezpečné překážce. Využívat úspornosti FM sonaru (tj. možnost snížení frekvenčního rozsahu a zpomalení rytmu při větší vzdálenosti překážky) se mladý netopýr musí zřejmě teprve učit v průběhu svého života.

Ultrazvuková válka aneb hmyz versus netopýři:
Postupné zdokonalování echolokace netopýrů znamenalo pro hmyz nebezpečí vyhynutí. Proto musel vyvinout nějaký způsob obrany a to se mu podařilo hned několika způsoby.

První obranné opatření je rázu mechanického – hmyzí tělo při požírání zabraňuje netopýrovi vydávat zvuky a tak mu ztěžuje jeho orientaci. To se však netopýrům podařilo vyřešit. Např. netopýr velký si při konzumaci potravy ponechává mezi zuby podle možnosti otevřenou malou štěrbinu, kterou dovede vydávat orientační hlasy s téměř nezměněnou intenzitou. Pokud je kořist příliš velká, netopýr vysílá zvuky nosem. Jsou sice kratší, hlubší a o hlasitosti sotva poloviční, ale k zevrubné orientaci postačují. Netopýři ušatý a netopýři černý mohou dokonce vydávat stejně hlasité zvuky tlamou nebo nosem. Na vydávání zvuků pouze nosem se specializovali vrápenci, o kterých je psáno už výše.

Když tedy hmyzu nepostačuje k ochraně tato mechanická překážka, museli vyvinout lepší způsob. Netopýři se orientují sluchem, takže účelem hmyzu je zajistit, aby ho netopýr neuslyšel. To v praxi znamená, že nesmějí vydávat žádný bzukot a ultrazvuk od nich odražený nesmí netopýr zpátky zaregistrovat. To si zajistili svou „srstí“od které se hlas jejich nepřátel odráží jen ztěží. Aby noční motýlové zabránili vzniku vzdušného víru na hranách křídel (který netopýři dokážou zachytit),mají v pásmu víření jemné třásně. Jejich chloupky jsou asi dva milimetry dlouhé o průměru sedm tisícin milimetru.

Velké části nočních motýlů nepostačuje však ještě ani bezhlučnost letu. Můry, píďalky a přástevníci proto mají zvláštní sluchové orgány k odposlouchávání nepřátelských signálů. Tím vlastně prozradí netopýři svou přítomnost. Na počátku objasnění této schopnosti stál zajímavý fakt. Když můry zaslechly tón vzniklý kroužením navlhčeného korku po okraji skleničky, okamžitě začaly padat k zemi. Brzy se však vzchopily a pak znovu vzlétly, po zopakování tohoto pokusu se opět stalo to samé. Tohoto zvláštního úkazu využívají také sběratelé motýlů.

Tato schopnost spočívá hlavně v uložení sluchových orgánů, které jsou po obou stranách hrudi. Svou stavbou je jejich ucho velmi primitivní – skládá se z bubínku, za ním uloženého vzduchového vaku a jemné tkáně, v níž se nacházejí dvě nervové buňky. Obě tyto sluchové buňky vysílají po jednom vedení k motýlímu mozku a po jednom přijímacím vláknu k bubínku. Je zde ještě nerv třetí, který na zvuk nereaguje, ale jeho význam není ještě znám – ucho tedy pracuje pouze se dvěma nervy. Když se netopýr přiblíží k letící můře až na 30 metrů, zaznamená první, vysoce citlivý nerv motýlího sluchového orgánu pro odposlech přítomnosti nepřítele netopýří zvuky a vyšle k mozku předběžný poplach v podobě série jakýchsi „Morseových značek“. Následkem toho pak motýl ihned změní směr a prchá od netopýra pryč. Nachází-li se netopýr přímo pod ním, vyletí dokonce poněkud přímo vzhůru.

Přestože tento hmyz letí mnohem pomaleji než netopýr, je to v mnoha případech spásný manévr, protože v této chvíli netopýří sonar polohu motýla ještě vůbec nezjistil. Díky bezhlučnosti akustické „neviditelnosti“ motýlovy může tento noční lovec zaregistrovat svůj cíl teprve tehdy, jestliže se k němu náhodou přiblíží až na šest metrů.

Aby byl netopýr v lovení hmyzu úspěšnější, používá třepotavý let. Veškeré odchylky letu provádí ve velmi rychle přerušovaných a opět nových matematických křivkách, aby oběť o směru svého letu zmátl. Takto se netopýr často dostane až na účinnou šestimetrovou vzdálenost svého sonaru. Pak zachytí první ozvěny motýla o hlasitosti 30 fónů, což odpovídá hluku jedoucího tichého osobního automobilu. V tu chvíli netopýr začne přímo pronásledovat kořist a v odposlouchávacím orgánu motýla začíná druhá sluchová buňka signalizovat poplach.V tu chvíli sklopí okamžitě celá řada motýlů křídla k tělu a spadne k zemi. Protože přitom opisují matematicky přesnou balistickou křivku, naučí se netopýři po určitém nácviku jejich křivku pádu sledovat. Asi v polovině případů padající hmyz přece jen chytnou.

Někteří noční motýli však dovedou i při stavu ohrožení ještě manévrovat. Provádějí prudké obraty vpravo či vlevo, jiní dělají přemety, převracejí se kolem osy a řítí se v úzkých spirálách dolů, další pak nalétávají za netopýrem do jeho „kýlových vzdušných vln“, nebo tyto akrobatické figury kombinují, aby lovce přinutili útočit do prázdna. Proti takovéto vzdušné akrobacii zbývá netopýrům již jen jedno – dostanou-li se alespoň na dosah ruky k letícímu hmyzu, snaží se jej zachytit do „deštníku“ svého křídla.

Další zajímavostí je ultrazvukový rušící systém u přástevníků, který používají v největším nebezpečí. Na obou stranách připojení třetího páru nohou u přástevníka se nachází pružná rýhovaná chitinová destička nad jakousi „resonanční skříňkou“. Jestliže hmyz rychle stahuje a uvolňuje svaly nohou, dochází u nich ke vzniku ultrazvukového kmitání, a to také v rozsahu vlnové délky netopýrů – ti pak takové zvuky chápou zřejmě jako výstrahu. V praxi to zkoušela dr. Dorothy Dunningová. Přístrojem vystřelovala do vzduchu moučné červy a ochočení netopýři se rychle naučili je chytat. Když však vyslala těsně před jejich zachycením z magnetofonového pásku ultrazvuk motýla, netopýři se ihned odvrátili od cíle, aniž by se ho dotkli.

Rozličné vlastnosti netopýřích smyslů – olkofalické hlasy netopýra velkého:

Ke shánění potravy využívá náš netopýr velký tzv. olkofalické, tedy čichové hlasy. Při lovu nad povrchem půdy vydává tento letoun poměrně nízkofrekvenční (16-30 kHz) i když značně intenzivní výkřiky, které mohou pronikat s jen málo ztenčenou intenzitou až 10 cm silnou vrstvou mechu. Jejich působením dochází také k zrychlenému odpařování aromatických látek obsažených na kutikule hmyzu, což údajně umožňuje tomuto čichově velmi dobře vybavenému netopýrovi zaznamenat hmyz ukrytý mezi vegetací. Takovému způsobu užití echolokace nasvědčuje i potravní spektrum tohoto druhu. Přes 80 % jejich potravy tvoří nelétavé, ale intenzívně páchnoucí formy, zejména střevlíci.

Proč dýcháme
Miliardy buněk v našem těle potřebují, kyslík aby mohli uvolňovat energii z potravy. Kyslík se získává ze vzduchu pomocí dýchání, dýchání umožňuje dýchací soustava. Z dýchací soustavy se kyslík přemístí do oběhové soustavy, a ta ho dopraví do buněk.

Orgány dýchací soustavy
…jsou ty, které umožňují projít kyslíku až do plicních váčků, nebo ty, které se jakýmkoliv způsobem setkají než do plicních sklípků dorazí. Orgány dýchací soustavy dělíme na ty, které jsou v horní a na ty, které jsou v dolní cestě dýchací.

Horní cesty dýchací:

Nosní a ústní dutina – jsou otvory, kterými se kyslík dostává do těla, v nosní dutině jsou chloupky, které zachytávají bakterie a viry, proto bychom měli raději dýchat nosem.

Měkké patro – je lalok v zadní části dutiny ústní, který se při polykání zvedá a zabraňuje aby se potrava dostala do nosu.
Vedlejší dutiny nosní – jsou dutiny v kostech okolo nosu,

Nosohltan – dutina nad hrtanem, spojuje ústní a nosní dutinu.

Nosní a krční mandle – jsou tvořeny lymfatickou tkání, která při zánětu uším, nosu či krku zduří a obraňuje se proti infekci. Pokud zůstávají chronicky zduřené, musí se odstranit.

Dolní cesty dýchací:

Hrtan – je trubice, která spojuje nosohltan a průdušnice. Obsahuje hlasivky a Hrtanovou příklopku.

Hrtanová příklopka – uzavírá se, když polykáme, aby se potrava nedostala do hltanu a později do plic, ale aby šla jícnem do žaludku…

Hlasivky – jsou dvě vazivové řasy, které se při mluvení, přiblíží a tím je mezi nimi úzká štěrbina, tak vzniká zvuk. Čím je štěrbina užší tím je zvuk vyšší. Základním zvukem je písmeno ááá. Hlasivky kojence jsou dlouhé pouze 6 mm, ženy 20 mm a muže až 30 mm.
Průdušnice – trubice, která začíná na konci hrtanu a rozděluje se na dvě průdušky. Je 2 cm široká a přibližně 15 cm dlouhá.

Plíce – Plíce jsou dva měkké houbovité měchy, umístěné v dutině hrudní, skládají se z průdušek, průdušinek, plicních váčků a z plicních sklípků. Pravá plíce má 3 laloky a levá 2 laloky (je menší protože je tam srdce).

Průdušky – vedou do pravé a levé plíce, kde se dělí na průdušinky.

Průdušinky – jsou tenké trubičky, na těch nejdrobnějších z nich (o průměru velikosti vlasu) jsou plicní váčky.

Plicní váčky – skládají se z plicních sklípků.

Plicní sklípky (alveoly) – probíhá v nich výměna plynu, z dýchací soustavy do krve. V plicích máme 300 milionů alveolů. Kdybychom rozložili všechny plicní sklípky, pokryli bychom jimi 100 m2 (je to inviduální u někoho 80m2 u někoho až 130 m2).

Bránice – sval, který pohybuje plícemi.

Mezižeberní svaly – svaly díky kterým, můžeme dýchat.

Dýchání
Dýchání zajišťuje všem buňkám plynulý přínos kyslíku, který potřebujeme k uvolňování glukózy a tím vyrábění energie. Dýchání je řízeno z prodloužené míchy na spodní straně mozku.

Dýchání je přenos plynů:
mezi plicními sklípky a krví
mezi krví a tkáněmi

Dýchání dále dělíme na:
1.inspiraci (nádech)
2.exspiraci (výdech)

Dýchat nám umožňuje bránice a mezižeberní svaly, které hýbou plícemi.

Nádech:
1. Stáhne se bránice
2. stah mezižeberních
svalů oddálí žebra.
3. pokles tlaku
4. plíce se roztáhnou
a naplní se vzduchem.

Výdech:

1. Bránice se vyklene
2. mezižeberní svaly se
smrští
3. Zvýší se tlak
4. tlak vyžene vzduch
do atmosféry.

Dechová frekvence
Normální dechová frekvence je 16 nádechu za minutu, při jednom nádechu se vymění půl litru vzduchu, to znamená, že za minutu spotřebujeme 8 litrů vzduchu. Pokud bychom se dožili 80 let a byly bychom pořád v klidu, nadechli bychom se za celý život více jak 600 000 000x, kdybychom často sportovali počet nádechů by se několikrát navýšil, protože když sportujeme nadechujeme se až 40x za minutu, aby buňky měli rychlejší přísun kyslíku a mohli v mitochondrii vyrábět více energie. Novorozeně dýchá 40 až 50 x za minutu.

Složení vzduchu
Složení vzduchu se mění podle toho jestli se nadýcháváme, vydechujeme…:

Místo / Plyn Kyslík Oxid uhličitý
Nádech 21 % 0,037 %
Plicní sklípky 14 % 5,6 %
Výdech 16 % 4 %

Jak se dostává kyslík do krve
Kyslík se dostává do krve přes Plicní sklípky, ty jsou opleteny sítí krevních vlásečnic. Při vdechnutí proniká vzduch do vlásečnic stěnami sklípků tenčími než papír, tím se dostává do krve. Oxid uhličitý, putuje opačným směrem z krve do plicních sklípků, ven z těla se dostává při výdechu.

Nemoci

Alergie – Jde o reakci na některé látky. Nejčastějšími alergeny jsou roztoči v domácím prachu, pyly, vzdušné plísně, hmyzí jedy hlavně včel a vos. Početnou skupinu tvoří potravinové alergeny a léky. Onemocnění se projevuje opuchlým nosem, očima, a rýmou.
Angína – zánět mandlí. Nejčastěji bakterie rodu Streptokok, stafylokok nebo virová infekce. Nejčastější projevení angíny: Bolesti v krku, obtížné polykání, chrapot, kašel, zarudlost, bolestivost a otok mandlí. Bolest hlavy, bolest v uších, zimnice a horečka. Klasická léčba: Antibiotika a analgetika.
Alveolitida – Zánět plicních sklípků, často způsobený alergií na prach. Způsobuje dušnost nebo kašel.
Astma – Zúžení průdušek je způsobeno stahem hladkých svalů ve stěně průdušek, zvýšenou tvorbou hlenu a otokem sliznic dýchacích cest. Výsledná dušnost se může projevit náhle vzniklým záchvatem dušnosti nebo opakovaně se projevujícím stíženým dýcháním. Astmatické příznaky provází velmi dráždivý kašel, většinou noční nebo kašel vznikající po zátěži, při stresových situacích. Příčinou těchto stavů může být alergie, spouštěcím činitelem může být virová infekce, tělesná zátěž, psychický stres, vdechování studeného suchého vzduchu, škodliviny v ovzduší.
Azbestóza – Zjizvení plic způsobené vdechováním azbestových vláken. Způsobuje dušnost a nakonec vede až ke smrti.
Bronchitida – Zánět Průdušek. Příčinou zánětu je nejčastěji virová či bakteriální infekce. K zánětu může dojít jednorázově, pak hovoříme o akutní bronchitidě. Pokud se však zánět průdušek opakovaně vrací a trvá v proměnlivé intenzitě prakticky stále, hovoříme o bronchitidě chronické. Akutní bronchitida je velmi časté onemocnění, zvláště v zimních měsících a obvykle se plně zhojí bez následků.
Emfyzém –Těžká dušnost, způsobená poškozením plicních sklípků. Objevuje se u kuřáků.
Hemotorax – Nahromadění krve v dutině hrudní mezi žebry a plícemi, způsobené úrazem. Projevuje se velikou bolestí a dušností.
Chřipka – Nakažlivé virové onemocnění. Příznaky se objevují od 1 do čtyř dnů po nákaze. Příznaky :Bolest hlavy, únava, bolesti svalů a kloubů, škrábání v krku , kašel a rýma, Žaludeční nevolnost, zvracení, zvýšená teplota, zimnice a horečka.
Plicní edém – Těžká dušnost způsobená tekutinou v plicích.
Pneumokonióza – těžké poškození plic u horníků, způsobené zjizvením plicních sklípků po vdechováním uhelného prachu.
Pneumotorax – Bolest na hrudi a dušnost způsobená přítomností vzduchu v dutině hrudní mezi plícemi a žebry.
Zánět vedlejších dutin nosních (sinusitida) – Jde o zánět sliznice vystýlající dutiny ( čtyři páry: čelní, čelistní, klínové a etmoidální ) v kostře obličeje, které normálně obsahují vzduch. Většina případů zánětu dutin postihuje dutiny čelní a čelistní. Dochází k ucpání dutin hlenem.
Zápal plic (pneumonie) – Jedná se o zánět plicní tkáně. Postižení plicní tkáně může pohltit celý lalok (lobární Pneumonie) nebo i větší, častěji však menší objem plíce.

Dýchání

Dýchání je jedna z nejdůležitějších funkcí člověka.Bez dýchání bychom nemohli žít.Dýchání,neboli respirace je příjem a spotřeba molekulárního kyslíku a výdej oxidu uhličitého.U člověka existuje dýchání zevní a vnitřní.Zevní dýchání je výměna plynů mezi organismem a prostředím.Dýchání vnitřní,neboli tkáňové je výměna plynů mezi tělními buňkami a mimobuněčnou tekutinou.V klidu člověk vdechne a vydechne 6-8 l vzduchu za minutu.Dýchání je řízeno automaticky,rytmickou aktivitou neuronů dýchacího centra v prodloužené míše.Jeho činnost ovlivňuje podle okamžitých potřeb organismu řada mechanismů,zejména chemoreceptory (v aortě,karotidách a v neuronech prodloužené míchy),reagují na změny koncentrace kyslíku,oxidu uhličitého a vodíkových iontů v tělních tekutinách.

Dýchací soustava:

systém zajišťující u živočichů a člověka přijímání kyslíku, nezbytného pro činnost buněk a tkání, a vylučování oxidu uhličitého v plících nebo v žábrech. V atmosférickém vzduchu je kyslík přiváděn k plicím horními dýchacími cestami, tj. zevním a vnitřním nosem a přes hltan prochází při zvednuté hrtanové příklopce do dolních cest dýchacích. K nim patří v krku a hrudníku probíhající průdušnice, která se ve výši asi 4. – 5. hrudního obratle dělí na dvě průdušky. Ty vedou do plic, v nichž se dělí do plicních laloků a postupně až na terminální a respirační kanálky, přecházející v alveolární chodbičky. Ty se rozšiřují a vedou do alveolárních váčků plic, jejichž tenká stěna je vyklenuta v plicní sklípky. Na nich probíhá výměna kyslíku a oxidu uhličitého ve vazbě na červené krevní barvivo.

Mechanika dýchání je umožněna svalovou činností a pružností plic sledujících stěnu hrudníku. Jako vdechové svaly působí hlavně zevní svaly mezižeberní, které způsobují rozšíření a předozadní zvětšení hrudníku, a bránice, při jejímž stažení se dutina hrudníku zvětšuje. Na výdechu se podílejí hlavně vnitřní mezižeberní svaly, svaly stěny břišní a uvolněná bránice.

Umělé dýchání:

Je to náhrada spontánní ventilace plic;jedna ze složek kříšení při poskytování první pomoci jedinci postiženému zástavou dýchání.Dýchání z plic do plic je součástí první pomoci při stavech spojených se zástavou dechu nebo s poruchou oběhu krevního.

Rozhodně bych nesnesl, kdyby byla na něčem závislá: myslím tím na drogách, kouření, alkoholu (ale ne zase abstinent). Po duševní stránce by měla být rozhodně v pořádku.
Asi by neměla být pyšná (sebevědomí by ale mohla mít)
Nemusela by to být miss, ale ošklivá jako Bety by taky neměla být. Měla by být na mě milá, o večerech přítulná, trošku uvažující (aspoň aby si uměla spočítat jestli jí prodavačka neošidila) , měla by mít smysl pro humor(někdy bychom se mohli zasmát) a nějakého koníčka.
Vyhovovalo by mi, kdyby se zajímala aspoň o nějaký sport (kolo, plavání), ale radši bych, aby to nebylo závodně.
Mohli bychom si rozumět, najít vždy nějaké téma, o kterém by jsme si mohli povídat.
Samozřejmě to nejhlavnější, musela by mě mít ráda (ale fakt ráda).
A kdyby uměla uvařit, v kuchyni uklidit, o dítě se postarat – asi by mi nic nechybělo.
Nevím jestli někdy potkám takovou partnerku, a to jsem neměl zatím požadavky na barvu vlasů, očí…… (blondka s modrýma očima).Co vím co kdy bude.