Osvojování Ameriky zahájili předkové Indiánů a Eskymáků asi před 30 000 lety,když z Asie,ze Sibiře,začali přecházet přes tehdy existující pevninské spojení obou kontinentů v místě dnešního Beringova průlivu.Postupovali za zvěří stále na jih,až po dlouhé době dosáhli jižního cípu Ameriky.Jejich malý počet, obrovské prostory a nutnost přizpůsobovat se měnícím se podnebným podmínkám byly příčinou mnoha indiánských kmenů, lišících se od sebe jazykem a stupněm vývoje.Zabíraly se hlavně lovem a sběračstvím.
První Evropané dosáhli pobřeží Severní Ameriky již kolem roku 1000.Byli to zejména Vikingové z Islandu,kteří se však vrátili zpět a jejich prvenství upadlo v zapomnění.Osvojování Severní Ameriky Evropany nezačalo tedy až jejím objevením 12.října 1492 Italem ve španělských službách Kryštofem Kolumbem.Ten v přesvědčení,že Země je kulatá,chtěl západním směrem nalézt nové obchodní spojení do Indie,protože východní cestu kolem Afriky ovládli Portugalci.proto po přistání na jednom z ostrovů Bahamského souostroví nazval tamní obyvatele Indiány.Ale netušil, že objevil nový kontinent a že jeho cesta způsobila zásadní zvrat ve vývoji lidstva, že v Evropě znamenala počátek novověku.
Od 16. století pronikali Evropané do nitra Severní Ameriky třemi směry.Nejdříve od jihu postupovali Španělé, kteří zabrali území dnešního Mexika a jihozápadu USA.
Již počátkem našeho století se staly USA nejvyspělejším a nejbohatším státem světa a jsou jím dosud.

Osvojování Severní Ameriky,zejména USA a Kanady,bylo velkolepým a převratným historickým procesem.Jednou z hlavních vad na tomto procesu bylo až do druhé poloviny 19.století postupné vyvražďování Indiánů a jejich zatlačování do rezervací umístěných zpravidla v málo úrodných oblastech hornatého západu.Indiáni získali v USA občanská práva až v roce 1924.
Osvojování Ameriky Evropany obohatilo oba kontinenty vzájemnou výměnou četných druhů rostlinstva a zvěře.Osídlování Severní Ameriky doprovázené šířením zemědělství,podstatně změnilo tamní krajiny.Východně od Mississippi se výrazně zmenšila plocha lesů ve prospěch plantáží.Prérie na západě byly zčásti rozoráním přeměněny na obilnici světa,trpící však silnou erozí úrodné půdy.Početná stáda bizonů byla téměř vybita.
Do příchodu Evropanů žili nečetní Indiáni v souladu s životním prostředím.Evropská průmyslová civilizace jej však během posledních 150 let výrazně změnila.Naproti tomu v Evropě a v Asii se životní prostředí člověka měnilo postupně několik tisíc let.Již v roce 1872 byl v USA založen první národní park na světě – Yellowstonský (jeloustonský).USA mají přísné zákony na ochranu životního prostředí.

Prvními obyvateli Severní Ameriky byli Indiáni a Eskymáci,jejichž předkové přišli z Asie.Její osvojování Evropany od 16. století značně změnilo krajinu,znamenalo výměnu četných druhů rostlin a živočichů.Evropská civilizace a tržní ekonomika měli v USA a v Kanadě příznivé přírodní a společenské podmínky pro rozvoj.Proto jsou USA nejvyspělejším státem světa.

V roce 1754 zůstal u strýce v Glasgowě, částečně pracoval jako agent pro svého otce a snad se také cvičil v tvorbě vědeckých přístrojů. Jeho schopnosti byly objeveny, takže v roce 1755 odjel do Londýna. Nakonec byl Watt přijat jako učedník k nástrojaři Johnu Morganovi, u kterého strávil 9 měsíců učením, jak vytvářet matematické pomůcky. Opět pracoval jako agent pro svého otce, od kterého si před návratem do Greenocku v srpnu 1756 půjčil 20Ł na koupi sady nářadí. Učil se, jak vyrábět přesná zařízení, což bylo později pro něj neocenitelné při jeho experimentech s párou.

Watt zůstal v Greenocku jeden rok, než v r. 1757 přenesl svou činnost do university v Glasgowě. Jeho otec mohl prodávat Jamesovy přístroje v Greenocku, zatímco Watt mohl na oplátku pracovat pro svého otce v Glasgowě a mohl tak těžit z větších možností velkého města při prodeji svých přístrojů. Watt vyráběl a opravoval kvadranty (přístroje na měření elevace), měřítka, teleskopy, kompasy a vědecké aparatury pro univerzitu. V r. 1759 se obchod rozšířil, když se John Craig stal jeho partnerem a nakonec pro něho pracovalo i 17 námezdních dělníků. Dílna se rozrostla na manufakturu vyrábějící hudební nástroje jako flétny, varhany, housle a kytary.

V r. 1763 profesor J. Black půjčil Wattovi a Craigovi peníze na otevření obchodu, prodávajícího široké spektrum zboží. Craig zemřel v prosinci 1765 a všechny jejich aktivity to poškozovalo až do období kolem roku 1770. Od r. 1766 do 1774 působil Watt jako stavební inženýr. Jeho výzkumy kanálů zahrnovaly kanál z Forthu – Clyde, přes Loch Lamond do Strathmoor Valley u Perthu, přes poloostrov Kintyre v Crinanu a Terbert, Great Glen a z Invernessu do Fort William. Dohlížel na část výstavby Monklandského kanálu. Stejně jako návrh zděného mostu v Hamiltonu, radil při zlepšeních přístavů a návrhů turbín a instaloval na půl tuctu Newcomenových pump ve Skotsku. Navštívil mnoho továren, což mu později pomohlo když dodával své parní stroje do mlýnů.

V zimě 1763-1764 byl Watt požádán, aby vylepšil model Newcomenova motoru náležejícího universitě v Glasgowě. Narazil na fenomén skupenského tepla, tj. tepla, vydávaného nebo přijímaného substancí, když mění skupenství – např. když se voda vaří nebo mrzne. Black přinesl vysvětlení fenoménu. Dostal jméno „latentní“(skryté) teplo, protože ho neprovázela žádná změna teploty. Voda má relativně velké latentní teplo vypařování, což vysvětluje, proč parní motor potřebuje tolik tepla na vytvoření páry a tolik chladné vody na vytvoření dílčího vakua. Watt provedl experimenty aby odhalil podstatu páry a teploty varu při sníženém tlaku, na některé používal běžnou konvici na čaj.

V neděli odpoledne na jaře 1765, při procházce po Glasgowě mu bleskl hlavou nápad. V Newcomenově motoru pára kondenzovala ochlazováním pracovního válce., který se potom musel znovu ohřát. Watt si uvědomil, že by mohl udržet pracovní válec stále horký když bude kondenzovat v odděleném kondenzátoru, který bude udržován stále chladný. Dosáhl tak největšího přínosu v návrhu parního stroje, jakého kdy bylo jednou změnou dosaženo.

Watt pokračoval ve svých experimentech s párou a bylo to zřejmě jeho vědecké vysvětlení principu jeho stroje, které přesvědčilo Blacka aby ho finančně podporoval. Nicméně, pokračující experimenty prokázaly, že na ně Blackovy prostředky nestačí, takže Black představil Watta Dr. Johnovi Roebuckovi, průmyslovému prominentovi ve Skotsku. Právě když jeden z Wattových experimentálních motorů v Kinneilu počal na jaře 1770 ukazovat skutečné známky úspěchu, vyhlásil Roebock bankrot a Watt byl požádán, aby dohlížel na výstavbu Monklandského kanálu.

V této době se o věc začal zajímat M.Boulton z Birminghamu, výrobce drobností, jako jsou ornamenty, a vzniklo slavné partnerství. Watt se přestěhoval koncem května 1774 do Birminghamu. V r. 1775 prodloužil Parlament Wattův patent na oddělený kondenzátor až do roku 1800. Na podzim 1775 vyvinul úspěšný čerpací stroj, který se ukázal být mnohem úspornější, než typ Newcomenův. V období do r. 1800 zkonstruovali Boulton s Wattem 164 motorů pro pumpy a 24 pro větráky.

Ve třech dalších patentech měli 1781 – 1784 vyvinul Watt rotační motor, který spojoval tři důležité novinky: dvojčinný parní válec, ve kterém pára tlačila píst nahoru i dolů, souběžné propojení pohybu, které propojilo pístovou tyč na konec paprsku kola a planetové soukolí, které pohánělo otáčející se transmise. Kolem roku 1800 bylo postaveno 308 motorů s paprskovým kolem. Byly to první spolehlivé zdroje pohonu pro manufaktury, pro pohon obilních mlýnů, hamrů (kovacích bucharů), textilek apod. Umožnily aby průmyslová revoluce pokračovala v Británii mnohem rychleji, než tomu bylo dosud při využití koňské, větrné a vodní energie.

Boulton a Watt působili jako konzultační inženýři, navrhovali motory pro své zákazníky ale odebírali některé části, jako např. válce, od vnějších dodavatelů, jako byl např., John Wilkinson. Částečně proto, aby ochránili své patenty před soudem, převedli v roce 1795 většinu svých obchodů na své syny, kteří založili v Birminghamu společnost SOHO FOUNDRY na výrobu kompletních motorů. Watt sám odešel na odpočinek(do důchodu v r. 1800, ačkoli pokračoval v poradenství až do své smrti.

Watt byl také zručným chemikem. Od r. 1768 byl partnerem porcelánky Delftfield v Glasgowě, speciálně zaměřen na politury. V r. 1780 vyvinul metodu kopírování dopisů, která zahrnovala vynález speciálního inkoustu. V r. 1788 změnil metodu C. L. Bertholleta na výrobu chloru pro bělení látek v průmyslu. V 90. letech 18. století radil Dr. Beddoesovi v pneumatickém ústavu v Bristolu s výrobou plynů pro lékařské účely.

Watt zemřel ve svém domě v Heathfieldu, Birminghamu 25, srpna 1819.

Jan Hus je především znám jako snad největší český reformátor, který usiloval o nápravu křesťanské církve a společnosti. Za svůj vzor považoval anglického myslitele Johna Viklefa, od kterého převzal učení o zbavení církve pozemkového majetku zásahem světské moci a obnovení jejího apoštolského poslání. Kázal v českém jazyce, ve kterém napsal i některé své knihy. Je rovněž reformátorem českého pravopisu a zasloužil se o překlad bible a o vydání Kutnohorského dekretu, jímž zrušil král Václav IV. převahu německých profesorů na Karlově univerzitě. Svými názory se pochopitelně znelíbil vysokým představitelům církve, dostal se do sporu s dogmatickým výkladem víry, reprezentované papežem. Zejména od roku 1408 se Jan Hus i jeho příznivci stále častěji dostávali do sporů s ideovými protivníky, zejména s německými mistry na univerzitě v Praze a českou církevní hierarchií. Učení Jana Husa ohrožovalo neprávem nabyté majetky čelných představitelů katolické církve a proto se stal jednou z četných obětí církevních ukrutností a řádění.

Po klatbě, která nad ním byla vynesena roku 1412 odešel Jan Hus z Prahy a žil nejprve na Kozím Hrádku a v Sezimově Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka. Získal podporu vlivných kruhů, včetně předních osobností královského dvora, mezi jinými i krále Václava IV. Ten se od něj ale později na rozdíl od královny odklonil. Roku 1412 Hus vystoupil proti prodávání odpustků. Dva roky nato odjel na pozvání císaře Zikmunda do Kostnice na koncil, aby zde obhajoval své učení. Po několika slyšeních u koncilu byl Jan Hus prohlášen za kacíře, zbaven kněžské hodnosti a odsouzen k smrti upálením. Své učení odmítl odvolat.

Jan Hus byl zavražděn dne 6. července 1415. Jeho popel byl hozen do řeky Rýna, aby po něm nezbyla žádná památka. Jeho smrt posílila v českých zemích reformní hnutí, jež přerostlo v období husitských válek.

Jan Hus se právem stal symbolem boje za spravedlnost, jednou z největších osobností českých dějin.

Velkomoravská knížata (833–907)
Mojmír I. (?–846)
Rostislav (846–870)
Svatopluk (870–894)
Mojmír II. (894–907?)

Česká knížata (870–1061)
Bořivoj I. (867?–889?)
Spytihněv I. (894–915)
Vratislav I. (915–921)
Václav (921–935)
Boleslav I. (935–967/972)
Boleslav II. (967/972–999)
Boleslav III. (999–1002, 1003)
Vladivoj (1002–1003)
Boleslav Chrabrý (1003)
Jaromír (1003–1012, 1033–1034)
Oldřich (1012–1033, 1034)
Břetislav I. (1034–1055)
Spytihněv II. (1055–1061)

Český kníže a následně král (1061–1092)
Vratislav II. (1061–1092)

Česká knížata (1092–1140)
Konrád I. Brněnský (1092)
Břetislav II. (1092–1100)
Bořivoj II. (1100–1107, 1117–1120)
Svatopluk Olomoucký (1107–1109)
Vladislav I. (1109–1117, 1120–1125)
Soběslav I. (1125–1140)

Český kníže a následně král (1140–1172)
Vladislav II. (1140–1172)

Česká knížata (1172–1198)
Bedřich (1172–1173, 1178–1189)
Soběslav II. (1173–1178)
Konrád II. Ota (1182, 1189–1191)
Václav II. (1191–1192)
Přemysl Otakar (1193–1193)
Jindřich Břetislav (1193–1197)
Vladislav Jindřich (1197)

Čeští králové (1198-1848)
Přemysl Otakar ( 1197–1230)
Václav I. (1230–1253)
Přemysl Otakar II. (1253–1278)
Václav II. (1278–1305)
Václav III. (1305–1306)
Jindřich Korutanský (1306, 1307–1310)
Rudolf Habsburský (1306)
Jan Lucemburský (1310–1346)
Karel IV. (1346–1378)
Václav IV. (1378–1419)
Zikmund Lucemburský (1436–1437)
Albrecht II. Habsburský (1437–1439)
Ladislav Pohrobek (1440–1457)
Jiří z Poděbrad (1457–1471)
Vladislav Jagellonský (1471–1516)
Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Ferdinand I. (1526–1564)
Maxmilián II. (1564–1571)
Rudolf II. (1571–1612)
Matyáš (1612–1619)
Ferdinand II. (1619–1637), resp. (1619 a 1621-1637)
Fridrich Falcký (1619–1621)
Ferdinand III. (1637-1657)
Leopold I. (1657–1705)
Josef I. (1705–1711)
Karel VI. (1711–1740)
Karel VII. Bavorský (1741-1743)
Marie Terezie (1743–1780)
Josef II. (1780–1790)
Leopold II. (1790–1792)
František I. (1792–1835)
Ferdinand V. (1835–1848)

Nekorunovaní čeští králové a zároveň rakouští císařové (1848–1918)
František Josef I. (1848–1916)
Karel I. (1916–1918)

Prezidenti Československa (1918–1948)
Tomáš Garrigue Masaryk (1918–1935)
Edvard Beneš (1935–1938, 1945–1948)

Prezident Česko-Slovenska a následně státní prezident Protektorátu Čechy a Morava (1938–1945)
Emil Hácha (1938–1945)

Prezidenti Československa (1948–1992)
Klement Gottwald(1948–1953)
Antonín Zápotocký (1953–1957)
Antonín Novotný (1957–1968)
Ludvík Svoboda (1968–1975)
Gustáv Husák (1975–1989)
Václav Havel (1989–1992)

Prezidenti České republiky (od 1993)
Václav Havel (1993–2003)
Václav Klaus (od 2003)

Základní znaky gotické architektury jsou:
- křížová žebrová klenba
- lomený oblouk, který představuje symbol sepjatých rukou k modlitbě
- slabé zdi snažící se o maximální odhmotnění stavby, o lehkost
- složitý vnější opěrný systém pilířů a oblouků kvůli zajištění stability
- vertikalita, tzn., že stavby byly budovány do výšky a měly znázorňovat cestu vzhůru k Bohu.

Jako stavební materiál se používat kámen nebo cihly, kterým se říkalo buchty.

Typickou církevní gotickou stavbou je katedrála. Mívá 3-7 lodí,příčná loď se nazývá transept, kolem oltáře ochoz, nad ochozem je chor, tedy místo pro zpěváky, a okolo ochozu jsou kaple uspořádané do tvaru věnce, presbytář s oltářem je na úrovni podlahy lodi, což symbolizuje rovnost kněze a věřících před Bohem.
Nejznámější katedrálou u nás je katedrála sv. Víta na Pražském hradě, sv. Barbory v Kutné Hoře a sv. Bartoloměje v Kolíně.
Ve Francii katedrála v Chartres, Notre-Dame v Remeši, v Amiens, Notre – Dame v Paříži.
Ve španělském Toledu, v Itálii překrásný milánský Dom, v Německu katedrála v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku.

Co se týče světské architektury, stavěly se kostely se hřbitovy, kamenné mosty (Karlův most) a měšťanské domy, které byly označovány určitým symbolem kvůli lepší orientaci ( číslování domů zavedla až Marie Terezie).

Dále se stavěly Radnice,které mívaly věž s orlojem, zvonek ke svolávání konšelů, uvnitř byla zasedací síň, věznice, mučírna, kaple, před radnicí býval pranýř, tedy dřevěný nebo kamenný sloup k připoutání provinilců.

Zapomenout nemůžeme ani na hrady- přes mnohotvárnost jejich podoby a uspořádání lze vysledovat určité společné znaky. Základními články hradu ve 13. století je štíhlá, obvykle válcová útočná věž v čele hradu, poslední ochrana obránců (proto přístupná pouze v prvním patře, nikoli v přízemí), dále palác v odlehlé, nejlépe chráněné části a často i samostatná výstavná kaple. K tomu se druží opevnění s branou, popřípadě se suchým příkopem na nejsnáze přístupné straně. Zvláštní práce se věnovala hradní studni nebo cisternám.

V sochařství je patrná snaha o realistické zachycení předlohy – v obličejích soch můžeme rozeznat výrazy radosti a utrpení, postavy jsou vysoké, štíhlé a zdůrazňují stejně jako gotická architektura směr vzhůru , k Bohu. Sochy jsou umístěny spíše vně než uvnitř, protože před vstupem do chrámu měly věřícího nábožensky vzdělávat, zatímco uvnitř už nemělo nic rozptylovat jeho pozornost při modlitbách k Bohu. Náměty soch byly převážně náboženské (např.Panna Maria s malým Ježíškem- tzv.madona nebo s Kristovým tělem snímaným z kříže tzv. pieta- tedy symboly Kristova narození a úmrtí).

V malířství se kromě fresek objevuje malba na skle, dále pak knižní malba v ručně psaných knihách (knihtisk byl objeven až v pol. 15. stol.) a deskové obrazy k výzdobě oltářů. Náměty jsou stejně jako v sochařství převážně náboženské.
Nejvýznamnější malíři v Čechách byli Mistr třeboňský, Mistr vyšebrodský, Mistr Theodorik a Giotto di Bondone.

Písmo v době gotiky má štíhlou linii a lomené hranaté tvary.

V hudbě se kromě liturgických písní vyskytují i světské písně k zpříjemnění života šlechtických a panovnických dvorů, ale i jarmareční písně na trzích, hrdinské rytířské eposy a písně vagantů a žáků.

České země

Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Její podstatnou součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními cestami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.
U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné.
13. stolení – především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. – je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.

Česká vrcholná gotika se rozvíjela za vlády Karla IV. a Václava IV. Jejím spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, architekt a sochař, pokračovatel Matyáše z Arrasu.Mezi Parléřova nejznámější díla patří takové skvosty české minulosti jako Karlštejn, Karlův most, Týnský chrám, Mostecká věž, části chrámu v Kutné Hoře, či portréty Lucemburků ve Svatovítské katedrále.

Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku 1492 již souběžně s přicházející renesancí.
Počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Karla a Václava. Husitské války totiž rázem zastavily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.

Studiu národních dějin se věnoval František Palacký (1798- 1876). Výsledkem jeho dlouholetého studia historických dokumentů se stalo dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Vrcholné období českých dějin spatřoval Palacký v době husitské, které vnímal jako sepětí všech sil společnosti za dosažení určitého ideálu. Po revolučním roce 1848 se Palacký zabýval i politickými otázkami.

Raná léta
František Palacký pocházel z protestantské rodiny s dlouhou tradicí, jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté (1807–1809) studoval v Kunvaldu. V letech 1809–1812 studoval latinskou školu v Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s P.J. Šafaříkem. Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, nepokračoval dál ve svých studiích, ale působil v letech 1819–1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni. Toto působení ve vyšších kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době ještě především ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I.Kantem, F. Schillerem a J.G. Herderem), získal také velký přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice (Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie (1818).
Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna, kterého žádal o poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do techniky historikovy práce. V březnu 1823 napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté (11. dubna 1823) dorazil do Prahy osobně.

Komenský – učitel
J.A. Komenský přezdívaný také učitel národů, se celý život snažil o reformu školství. Roku 1627 udělal náčrt české didaktiky a již roku 1631 vydal proslulou učebnici Janua lignuarum reserváty (Brána jazyků otevřená). Roku 1639 byl v Anglii vydán Prodromus Pansophiae ( předchůdce vševědy).Roku 1641-1642 byl v Londýně vybídnut anglickými přáteli a připravuje projekt collegium lucis (kolej světla), jakési mezinárodní akademie učenců, a píše programový spis Via lucis (Cesta světla). Mezi lety 1642 – 1648 píše učebnice pro Švédy za podpory mecenáše de Geera. V Uhrách ve službách knížat Rákócziů se pokouší zřídit první pansofické školy a roku 1654 vydává Scholu ludus( Školu hrou). V roce 1658 vydal 1. obrázkovou encyklopedii pro děti.