Náš největší plž, místy hojný, obývá listnaté lesy, křovinatá místa i zahrady především v nížinách. Rád se zdržuje na vápenitém podkladu třeba na zdech zřícenin. Má ulitu až čtyři centimetry vysokou a právě tak širokou. Dožívá se až šesti let. Živí se rostlinami. Je to obojetník, v květnu až v srpnu klade až šedesát vajíček do vyhrabaných jamek v zemi. V suchém období se uzavírá šlemovitým výměškem, na zimu ještě silnějším vápenitým víčkem. Přezimuje od října až do dubna.

Plzák lesní

Je to statný, až 15 cm dlouhý plž, jeden z našich největších slimáků. Najdeme jej na vlhkých místech v lesích i zahrádkách. Lem chodidla má vždy žlutooranžový. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou (mršiny zvířat, trus, rostliny, houby..). Je to obojetník-klade až 500 vajíček do hromádek do země

Pásovka hajní

Žije na stráních, v listnatých lesích i zahradách. Zde obývá zastiněná místa a období sucha nebo chladu přežívá v ulitě uzavřené blanitým víčkem. Zvlášť hojná je na vlhkých loukách s kopřivami. Dorůstá do šířky i výšky asi 2 centimetry. Živí se rostlinami. Na své ulitě má do hněda zbarvené proužky. Páskovku s oblibou loví drozdi.

Slimák největší

Vyskytuje se v lesích, zahradách a parcích, často ho najdeme i ve sklepě. Je až 15 centimetrů dlouhý. Ožírá zeleninu, houby, živí se i na mrtvolkách zvířat, žere i jiné menší plže. Za potravou se vydává v noci, ve dne se ukrývá pod kameny, listím, ve škvírách. Může se dožít až tří let. Na podzim klade vajíčka- asi 200 v jedné snůšce.

Plovatka bahenní

Žije v nížinách, ve stojatých vodách, místy je velmi hojná. Bývá nasazována i do zahradních rybníčků. Její ulita je vejčitého tvaru, asi 6 centimetrů vysoká. Živí se řasami a částmi zahnívajících rostlin. Je obojetníkem. Vajíčka klade ve šňůrách na vodní rostliny a kameny, kde se z nich po třech týdnech líhnou mláďata. Zdržuje se na spodní straně tenké vrstvě slizu na povrchem hladiny chodidlem vzhůru. Dýchá při tom zvláštním kornoutovitým otvorem, který vystrkuje nad hladinu. Může se ponořit i ke dnu. V době sucha si vytváří záklopku ulity.Dožívá se tak tří let.

Podle tvaru buněk a buněčné stěny se rozeznává: parenchym, prozenchym, kolenchym a sklerenchym. Parenchym sestává z tenkostěnných buněk; tvoří se z něj základní a dělivá pletiva. Prozenchym je z protáhlých buněk se šikmými, příčně postavenými přihrádkami, jejichž stěny buněčné později ztloustnou. Stanou se součástí vodivých pletiv; tvoří cévy zvané tracheidy (cévice). V rostlině jimi proudí voda s rozpuštěnými anorganickými látkami. Kolenchym je pletivo tvořené protáhlými buňkami, jejichž blána je v rozích nebo na jedné straně ztluštělá. Buňky sklerenchymu jsou ztluštělé celé a jsou většinou prostoupeny kanálky. Tvoří takzvané sklereidy (ve slově slyšíme řecké scléros tvrdý). Název zní záhadně, ale to jsou ty drobné tvrdé hrudky, které bývají v některých plodech, například v hruškách.

Příkladem základního pletiva nadzemních orgánů rostlin, zejména listů, je mezofyl. Obsahuje četná tělíska zvaná chloroplasty, ve kterých se uskutečňuje fotosyntéza. Zvláštním typem základního pletiva je aerenchym (v názvu slyšíme řecké slovo aer vzduch). Jeho mezibuněčné prostory jsou bohatě prostoupeny kanálky, které obsahují vzduch. Tato pletiva provzdušňují tělo rostlin, které trvale žijí ve vodě, a nadlehčují je.

Jinými hledisky, podle kterých se dělí rostlinná pletiva, je jejich funkce. Rozeznáváme pletiva vodivá, krycí a další. Krycí pletivo je pokožka, většinou jednobuněčná vrstva, která chrání rostlinné orgány. U nadzemních orgánů (například u listů) obsahuje průduchy. Pokrývá také kořeny. Funkci krycího pletiva má také kůra. Takzvaná druhotná kůra vzniká činností druhotného dělivého korkotvorného pletiva, již zmíněného felogenu. Blíže si o ní povíme při popisu stavby těla rostlin – dřevin.

Vodivými pletivy jsou svazky cévní. Vyvinuly u cévnatých rostlin a slouží k transportu vody a živin. Úplný svazek cévní se skládá z části dřevní a z části lýkové. Dřevní část tvoří buď tracheidy (čili cévice), nebo tracheidy a tracheje (čili cévy). Druhou část úplného svazku cévního, lýkovou, tvoří sítkovice. Svazky cévní bývají od okolního pletiva odděleny pochvou. Z vývojového hlediska jsou původnější (starší) tracheidy. Jsou u kapraďorostů a u nahosemenných rostlin. Tvoří je jednotlivé úzké buňky trubicovitého tvaru, jejichž šikmé příčné přehrádky nejsou proděravělé. Rozvádějí v rostlině vodu a anorganické látky. Vývojově pokročilejším typem vodivých pletiv jsou tracheje (cévy). Vyvinuly se u krytosemenných rostlin a tvoří dřevní část svazku cévního. Mají podobu rourky a vznikají částečným nebo úplným rozpuštěním příčných přehrádek mezi neživými buňkami se ztloustlými stěnami. Rozvádějí v rostlině vodu a anorganické látky přijímané kořeny. Lýko zajišťuje transport látek vytvořených fotosyntézou. Sestává ze sítkovic, které jsou tvořeny protáhlými články vzniklými spojením živých buněk. Tyto buňky ztratily jádro, ale jejich protoplast zůstal zachován. V stěnách mají drobné otvory (sítka) a sítkovitě proděravělé jsou i příčné přehrádky. Rozvádějí v rostlině zejména organické látky.

R-plazmidy
Jsou to plazmidy nesoucí geny pro rezistentci proti antibiotikům.

Pro většinu pavouků hraje významnou roli v každodenním životě hedvábné vlákno. Předpokládá se, že se nejprve vyvinuto jako výstélka nory, a pak k ochraně vajíček jednak před vyschnutím, jednak před predátory. Teprve později ho začali využívat také k chytání a omotávání kořisti a k budování doupěte. Hedvábné vlákno vzniká ve snovacích žlázách v zadečku, kterých známe nejméně sedm různých typů. Každý typ žláz produkuje vlastní druh vlákna se specifickou funkcí. Tato vlákna jsou tvořena bílkovinami s úžasnými vlastnostmi. Nejsilnější typy jsou pevnější než ocelové vlákno o stejném průměru. Navíc se může vlákno natáhnout na zhruba dvojnásobnou délku, než praskne. Vlákno, které můžeme vidět pouhým okem, je ve skutečnosti tvořeno mnoha jednotlivými vlákny.
Je známé, že pavouci recyklují bílkoviny tak, že před přestavbou sítě pojídají hedvábné vlákno. Zřejmě se podařilo vyřešit také otázku, proč malí křižáci obecní někdy pojídají své sítě dříve, než je nutné je přestavět. Při zkoumání sítí se zjistilo, že byly často pokryty zrnky pylu, která přilnula na lepkavé vlákno. V případě nedostatku hmyzí kořisti slouží pyl mladým pavoukům jako potrava. Je to však jen dočasná pomoc, protože se nemohou svlékat, dokud nesnědí živočišnou kořist. To znamená, že rostlinná potrava pravděpodobně postrádá nějakou složku nezbytnou k růstu.

S výjimkou jedné čeledi se dá říct, že všichni pavouci jsou jedovatí, ale jen nepatrná část z nich je schopná probodnout lidskou kůži. Kousnutí těch, kteří to dokážou, může být bolestivé, ale jen málo z nich je pro člověka nebezpečných.
Tři rody pavouků ze tří různých čeledí jsou známé svým smrtelným kousnutím. Snad nejznámější je černá vdova. Toto jméno je odvozeno od mylné představy, že samice samce vždy ihned po páření sní, ale ve skutečnosti to není pravda. Nejlépe prozkoumaný druh je snovačka jedovatá. Není agresivní a ve skutečnosti je celkem samotářský, proto k pokousání dochází obvykle nešťastnou náhodou, protože ač je tento pavouk plachý, často žije v blízkosti člověka.
Jed pavouků je směsí mnoha bílkovinných složek. Hlavní z nich, vyskytující se ve všech typech, je alfa-latrotoxin. Je to jedna z nejtoxičtějších látek, které známe. Pavouci jsou však malí a disponují jen nepatrným množstvím jedu, proto je kousnutí černé vdovy jen málokdy smrtelné a oběťmi úmrtí, ke kterým dojde, jsou velmi často malé děti nebo dospělí s nemocným srdcem .

Zajímavost
Panda velká se denně věnuje šesnáct hodin i více hodin příjímání potravy,ale za tuto celou dobu stráví jen tolik,co sežera za tu necelou hodinu.Panda velká má nejsilnější stoličky ze všech šelen na světě.Sežerou až 12-14 kiligramů za jednu hodinu trávy a lystí ze stromů.

Ohrožení
Žije jen 1000 kůsů a to v 28 oblastech na severu.

charakteristika organismu ,vlastnosti organismu

1. -je vybaven určitým souborem tělesných znaků
-má charakteristický tvar těla, vzhled, velikost, hmotnost a uspořádání orgánů

2. -je typický svými životními projevy
-v jeho těle probíhá metabolismus čili výměna látek a energie s vnějším prostředím

3. -od svého početí se postupněa nezadržitelně mění
roste a vyvíjí se, dospívá, zraje, stárne a směřuje k úmrtí

4. -je dráždivý
-prostřednictvím specifických struktur, buněk či orgánů reaguje na podněty přicházející z vnějšího prostředí

5. -rozmnožuje se (reprodukuje)
-dává život svým potomkům

6. -svým způsobem je nesmrtelný
-předává prostřednictvím genů své vlastnosti potomstvu

7. -má specifické požadavky na výživu
-je buď autotrofní, vytváří si sám látky potřebné k životu (jako zelené rostliny
a sinice schopné fotosyntetické asimilace), nebo je heterotrofní, přijímá živiny vytvořené jinými organismy (živočichové živící se rostlinami,
houby, bakterie a viry)

Ať se jedná o rostlinu (rostlinný organismus), živočicha (živočišný organismus), houbu, bakterii nebo jakýkoli jiný organismus, stále slyšíme slovo – organizovat. Vzniklo z latinského organisatio, organizace, uspořádání. Ano, ve světě přírody má vše svůj pevný řád a systém, který je přesně dodržován. Každá organela, každá buňka, každý kousek tkáně, každý orgán, každý orgánový systém má svou stavbu, velikost, tvar, funkci a úlohu v těle a v životě celku, organismu – jedince. A jedinec, jak již víme, má své místo a svou funkci v ekosystému. Z hlediska stavby těla a složitosti vnitřního uspořádání těla rozeznáváme organismy jednobuněčné (mikroorganismy – bakterie, kvasinky, prvoci, sinice a některé řasy) a organismy mnohobuněčné (makroorganismy – rostliny a živočichové včetně člověka).

Je dýchacím a energetickým centrem buňky. Mitochondrie totiž zajišťuje metabolismus (přeměnu latek) a dýchání buňky.Mají tedy aerobní metabolismus, jehož pomocí vzniká energie v podobě ATP (adenosintrifos­fát), kterou buňka následně může využívat k svým životním pochodům.